Texty: AS 2001, č. 5, s. 21, Aleš Fetters.

Letošní Šrámkova Sobotka a divadlo

Na letošní, již 45. Šrámkově Sobotce v prvním červencovém týdnu divadlo a umělecký přednes výslovně převažovaly nade vším ostatním programem. Studentské dílny uměleckého přednesu pracovaly intenzivně celý týden, režisérka Hana Kofránková s kolektivem lektorů připravila jako každoročně žeň z této práce v závěrečném večeru fakult. V tradičním úvodním poetickém odpoledni na soboteckých prostranstvích upoutaly děti z domácího studia Šrámkova domu a hradecké Jesličky. V jejich pořadu zazářila Mirka Venclová, ve svých sedmnácti opravdu výjimečný talent. Někdejší výkony celých souborů svitavského a pardubického okresu jsou už bohužel minulostí.
Dramatizaci Stříbrného větru v podání Moravského divadla Olomouc jsme zhlédli v sobotecké sokolovně už v sobotu večer. Připravil ji s užitím Šrámkových veršů i prozaických textů Miloš Hlávka, režíroval Peter Gábor. Dramatizace románu je vždy problémem, zde Šrámek přítomen byl. Herecké výkony byly na dobré ochotnické úrovni.
Pořady vpravdě profesionální jak kvalitou přednesu, tak výběrem textů byly tři. Miroslav Moravec četl „to nejlepší z Fulghuma“, Libuše Švormová přednesla ve výstižných proměnách skupinu soudniček Františka Němce Dáma na pavlači. Vrcholem letošní Sobotky byl úterní den Oldřicha Daňka, jehož ostatky už téměř rok odpočívají na soboteckém hřbitově, nedaleko něhož měl svůj prázdninový domek. Jeho tvorbu shrnul v kvalitní přednášce Vladimír Novotný, zavzpomínali na něj malíř Vladimír Komárek a herečka Jiřina Jirásková, výstavu připomínající osobnost i dílo Daňkovo zahájil malíř Josef Jíra. Mezi účastníky byla i Jana Štěpánková. Večer pak přednesli daňkovský pořad z Violy Bitva na Moravském poli v režii Lídy Engelové Josef Vinklář, Jaroslav Satoranský a Tomáš Pavelka. Tyto pořady byly jako většina programu v sálku spořitelny, ne zrovna akustickém, zejména v těchto letních večerech postrádajícím klimatizaci.
Událostí letošní Sobotky bylo znovuotevření divadelního sálu. O jeho „zmrtvýchvstání“ se se svými přáteli zasloužil Tomáš Horyna, který za to dostal „soboteckou cenu Thalie“. Jako zahajovací představení v tomto akusticky kvalitním, jinak ovšem zuboženém prostoru připravila Hana Kofránková Čtení z pamětí starého vlastence Josefa Ladislava Turnovského, soboteckého rodáka. S historií sálu při tom seznámil Karel Samšiňák, rovněž sobotecký rodák a patriot. Původně to byla solnice, přistavěná k zadní části staré radnice. Když byl zrušen solný monopol, upravili sobotečtí prostor na divadlo. Strop byl vymalován podle návrhu Josefa Mánesa. Z toho a mnohého dalšího nezbylo nic. Otevřeno bylo právě před sto padesáti lety, roku 1851. Hrávali tu místní ochotníci i hostující společnosti, za první republiky i studenti vedení Fráňou Šrámkem. Později tu bylo kino, po jeho zrušení sál zcela zpustl. Tomáš Horyna a jeho kolegové obnovili léta nefunkční jeviště a po zahajovacím večeru tu předvedli hru Pidras ohněstrůjce, kterou na motivy Arnošta Dvořáka „upravil“ Tomáš Horyna a nastudoval se svým pražským Divadlem v bytě. Spíše než upravil by se hodilo říci napsal. Pečlivě a vtipně sdělil publiku, které věty nebo části vět ponechal z textu původního. Pozměnil i některá jména postav, z Obešla udělal Obtáhla, listonoše Balzaréna přejmenoval na Zvadla, posluhovačku Košvancovou na Pošvancovou apod. Představení mělo zasloužený úspěch. Jak bude nadále využíván sál, nad tím je velký otazník.
A ještě dvě představení jsme zhlédli. Divadlo Na tahu spojené s Nejhodnějšími medvídky předvedlo v sokolovně hru Samuela Königgratze Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Hra ze „žhavé“ železničářské současnosti situovaná do hradeckého regionu s dialogy vskutku věrně z reality odposlouchanými byla předvedena až příliš amatérsky, někteří herci zápasili se základní artikulací, takže posluchačům mnohé repliky unikaly.
Šrámkova Sobotka pak byla v sobotu dopoledne zakončena „světovou premiérou i derniérou“ Pohádek z celého světa. Vedle dílen studentských založila totiž letos Lada Bechyňová „dětskou divadelní dílnu. Spolu s mladšími členy soboteckého studia zaměstnala i děti „dovezené“, dala jejich pobytu náplň, jejich pěstounům možnost účasti na běžných programech a všem nakonec nenáročně milé a úsměvné zakončení týdenního pobytu v Sobotce.
Tyto „doplňkové“ programy zastínily základní přednáškový cyklus s mottem Krajina textu (Co vyčteme z krajiny, co potkáme v textu), bohužel letos nepříliš šťastně obsazený. Daly pedagogům, knihovnicím i dalším účastníkům a místním občanům bohatý výběr kulturních prožitků i pobavení, s možností srovnávání i zamýšlení.
Aleš Fetters