Texty: Brno-Slatina, Loutkové divadlo ve Slatině, citace textu z webových stránek www.divadloslatina.cz

LOUTKOVÉ DIVADLO VE SLATINĚ
http://www.divadloslatina.cz/index.php?p=historie&sub=1

Pro úplnost je vhodné zmínit, že ve Slatině proběhly i pokusy o založení loutkového divadla. V protokolních záznamech SOKOLA nacházíme tuto myšlenku už ve 20.letech 20.století. Zůstalo však jen při návrhu. Podle vzpomínek některých pamětníků se hrálo začátkem 30.let rodinné loutkové divadlo v průjezdu jednoho domu na Tuřance (pro děti z nejbližších ulic), to však není písemně doloženo.

Po druhé světové válce Svaz české mládeže začal ve své klubovně ve Dvoře hrát pro děti veřejné loutkové divadlo. Začalo se v roce 1946 s malým divadélkem pod vedením Bojka Reichstädtera, na sklonku léta potom Ing. arch. Dr. Bohumil Máčel věnoval skupině Svazu české mládeže celý rozsáhlý soubor s většími závěsnými loutkami. Pro jejich využití bylo nutné vybudovat nové loutkové divadlo (přebudovat klubovnu). To bylo zorganizováno velmi rychle za částku 6000 Kčs (z čehož 5000 Kčs poskytl místní Národní výbor). Dobrovolnou práci provedli nadšení příznivci z řad rodičů a nadšení svazáci z výtvarného kroužku (zvláště stolařské a malířské práce). Začalo se hrát už s nástupem podzimu. Hrálo se v prostorách klubovny. Scénu bylo nutno vždy připravit a potom opět uklidit. Hrálo se téměř pravidelně každou druhou sobotu a během roku se odehrálo celkem 11 her. O hry byl veliký zájem, a tak se některé hry opakovaly až dvakrát. Průměrná účast dětí při jedné produkci (hrálo se za 2 Kčs) činila 64, dospělých potom (při vstupném 3 Kčs) 12. Z tohoto lze vyvodit, že průměrný zisk z jednoho loutkového představení činil přibližně 270 Kčs. Názvy her z tohoto roku se však nedochovaly.

Počátkem roku 1947 bylo vstupné zvýšeno na 3 Kčs pro děti a 5 Kčs pro dospělé. Soubor pokračoval pod vedením Jendy Musila ve své pravidelné činnosti. Svazáci tehdy přinášeli do pokladny průměrně 380 Kčs za jedno představení. V mnoha tehdejších hrál tehdy vystupoval Kašpárek, kterého mluvila Vlasta Jurmanová (např. Kašpárkovo čarování). Zajímavostí je, že po nástupu Komunistické strany československé musel Kašpárek ve všech Československých loutkových divadel na dlouhou dobu do krabice, protože byl považován komunisty za "zaprodance kapitalismu". Dále se hrály například hry jako Poklad nejvzácnější, Bavlnka a Rorejs, Vodníkova Hanička a podobně.

V roce 1948 měl loutkářský soubor 12 členů a sehrál celkem 8 her v 11 představeních, průměrný zisk činil 268 Kčs za představení.

Začátkem roku 1949 se soubor rozšířil o skupinu maňáskovou, kterou vedla Milena Zábranská. Soubor si zvětšil proscénium, aby na něm mohly vystupovat oba kolektivy. Zhotovili jej příznivci svazáků - Jaroslav Zábranský a Ondřej Heinz. S tímto vybavením soubor nejenže hrál i v roce 1950, ale zúčastnil se i okresního kola Soutěže tvořivosti mládeže. Za předváděnou hru se souboru dostalo písemného uznání od poroty.

Na začátku 60.let se ustavil kompletní a dostatečně početný soubor dospělých loutkářů, kterých bylo asi 17, pod vedením předsedkyně Hany Solničkové a místopředsedy Bojka Reichstädtera (režiséra), který už dovolil značnou specializaci jednotlivých členů souboru - vodičů, mluvičů i výtvarníků a zvukového doprovodu. Zároveň se přešlo na maňásky, které si loutkoherci nejprve půjčovali a později kupovali od profesionální firmy v Únanově u Znojma. Soubor se rok od roku zdokonaloval a troufal si na obtížnější inscenace. Účast dětí dík velikosti sálu narůstala, zvlášť když se potom představení ještě doplňovala hrátkami s aktivním vystupováním dětských účastníků.

V roce 1961 soubor sehrál například hru Bedřicha Svatoně - Jak Nesvárovští porazili draka a hru Aleny Tomasové - Lízinka, v roce 1962 hru Jana Malíka - Míček Flíček, hru Samuila Maršaka - Domeček, dále hru Jak ptáček hledal Pána Boha, v roce 1963 hru Josefa Kalába - Není nad Ferdu, hru Josefa Čapka - O pejskovi a kočičce a hru J. B. Hellera - Zimní pohádka, v roce 1964 hru Josefa Žemly - Ponocný a strašidlo, hru Pavla Procházky - O mlsném Bumbrlíčkovi a hru Perníková chaloupka.

Dobrá perspektivista budoucnosti se jevila, když se v roce 1965 tehdejší místní Národní výbor na přání divadelních ochotníků i celkové veřejnosti rozhodl rekonstruovat sál kulturního domu Radnice a prodloužit jej přístavbou stálého jeviště s příslušným zázemím. Loutkáři tehdy požadovali úpravu jeviště pro jejich potřebu hraní spodovými loutkami, vypracovali příslušný návrh projektu a po celý rok 1966 a 1967 se v rámci akce SLA-SPO-STA (Slatina společně staví - rozumělo se Kulturní dům) účinně brigádami podíleli na této výstavbě. V této době zároveň pokračovali ve zkoušení dalších her.

Koncem roku 1967 však rada místního Národního výboru požadavek loutkářů na úpravu jeviště pro loutkářskou potřebu zamítla. Tímto rozhodnutím došlo v první fázi k roztržce mezi souborem loutkářů a představiteli obecní samosprávy, která ve druhé fázi vedla k zastavení činnosti loutkového divadla (podpořené ještě následnou zdlouhavou přestavbou sálu) a posléze k zániku souboru.

Činnost loutkového souboru se už nepodařilo obnovit. Loutky a veškeré rekvizity byly dlouhou řadu let uloženy ve sklepě pod jevištěm. Později byly pravděpodobně rozebrány.