Texty: LHOTSKÁ, Jiřina, PALARČIKOVÁ, Alena a PROVAZNIK, Jaroslav: OLOMOUC – PODĚS – 1. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

OLOMOUC – PODĚS – 1. DUBNA 2011 – ZUŠ ŽEROTÍN

Při společném vystoupení recitátorů první a druhé kategorie byl zřejmý zásadní rozdíl mezi oběma kategoriemi v interpretaci vybraných textů. Až na nepatrné výjimky recitátoři první kategorie měli problém se sdělením obsahu, nechali se vést převážně rytmem veršů nebo falešnou intonací vět. Eventuelně zůstávali u naučené deklamace doplněné prázdnými gesty.

Z vystoupení recitátorů druhé kategorie byl již zřejmý jejich vědomý podíl na interpretaci.

Nejlépe se to podařilo Alžbětě Makovcové a Zuzaně Hrbkové, které byly doporučeny k postupu na národní přehlídku. Zuzana Hrbková při přednesu textu E.Frynty Ježek dokázala postihnout Fryntovu nonsensovou poetiku, kterou s radostí a hravostí předala posluchačům. Lektoři doporučili přesněji a s větším nadhledem vystavět první část textu, aby jeho pointa vyzněla ještě přesvědčivěji. Alžběta Mankovecká dokázala text Markéty Pilátové Ve vílácké zemi interpretovat s nadhledem a se schopností vystavět a vypointovat prozaický text. Pro autenticitu sdělení jí bylo doporučeno ještě osobitěji se postavit za hlavní hrdinku příběhu.
Jiřina Lhotská

Ve třetí. kategorii vystoupilo 18 dětí. Všichni se ukázali jako zajímaví a osobití recitátoři. Někteří se představili výborně vybranými texty, jiní zaujetím pro sdělované, další hezkým mluvním projevem a ti nejlepší vším dohromady. K postupu do druhého kola bylo vybráno sedm dětí. Pět z nich si pak odneslo ocenění. Veronika Špačková z Olomouce (H. Doskočilová: Příběh bígla Mukiho, P. Šrut: Lichožrouti) a Karla Tomanová z Prostějova (M. Čunderle: Jak byla vosa Marcelka ráda, že je a textem neapolských dětí ze sbírky Já to doufejme ňák zmáknu Popište váš byt) se navíc radovali z postupu na národní přehlídku. Jako náhradník byla vybraná Amálie Poledníčková z Prostějova, se kterou se všichni pobavili u pohádky A. Goldfl ama Tatínek a olympijské hry a drobničky P. Nikla Ježek.
Alena Palarčíková

V nejvyšší, 4. kategorii, vystoupilo celkem 16 recitátorů. Lektorský sbor ve složení Hana Kotyzová, Jan Faltýnek (bývalý žák ZUŠ Žerotín) a Jaroslav Provazník se shodl na tom, že úroveň přednesů byla většinou dobrá, až velmi dobrá (ostatně tak či onak oceněných recitátorů bylo nakonec šest - dva postupující, jedna recitátorka s cenou bez postupu jako případný náhradník a tři, kteří dostali čestná uznání). Dramaturgie byla pestrá, i když i tady se projevila tendence, která je patrná na celostátních přehlídkách už řadu let - že zdaleka nejčastěji si recitátoři, tedy ti, kteří se dostanou do vyšších kol, vybírají prózy. S verši jsme se tady setkali z 24 přednesených textů jen pětkrát a až na dvě čestné výjimky, o kterých se ještě zmíním, to byly texty tak či onak sporné (Jana Haasová: Radobýl, Karel Plíhal: Kopáči) a jeden byl přednašečsky tak náročný, že si s ním recitátorka neporadila (Marceline Desbordes-Valmore: Večerní nebe).

Jako problém se v této kategorii objevily úryvky z rozsáhlejších próz. I když se recitátor rozhodne interpretovat část románu, novely nebo větší povídky, je třeba vždy zvážit, zda může takový úryvek stát sám o sobě (posluchač vnímá i úryvek jako celek), zda v něm po krácení nebo úpravě zůstal dostatek informací, které posluchač potřebuje k pochopení textu a k orientaci v něm a zda má svou stavbu včetně pointy.

To se výborně podařilo Adamu Langerovi z olomoucké ZUŠ Žerotín (ved. Ivana Němečková), který si obě své prózy dobře dramaturgicky připravil a vytvořil si tak pro svůj přednes dobrou půdu. I když první text - úryvek Holubice míru, vybraný z knihy Edgara Dutky U útulku 5, - vypráví o atmosféře a událostech, které jsou pro recitátora dávnou historií (50. léta), podařilo se mu - díky šťastně zvolenému klíči (soustředění se na vztahy mezi dětmi a na dětský pohled na dospělé) - vyprávět úryvek přirozeně a s příjemným nadhledem. Na přednesu bylo sympatické, že si recitátor dokázal dobře vytvořit a udržet představový film, který mu pomohl zprostředkovat atmosféru „budovatelského“ nadšení i jemnou skepsi hlavního hrdiny-vypravěče. I když próza obsahuje mnoho přímých řečí, nikde jsme se v postavách neztratili. Obdivuhodně zvládl recitátor i expresiva a občasné vulgarismy, které v jeho podání nepůsobí ordinérně ani chtěně, ale dokáže jich využívat k charakterizaci postav. I povídku Woodyho Allena Odmítnutí má Adam výborně připravenou, i tady prokázal, že tomuto typu textu a humoru dobře rozumí, že je mu blízký - jeho pobavení nad absurditou vyprávění se přeneslo i na publikum. Možná by jen bylo vhodné myslet na to, že není potřeba vždy „tlačit na pilu“ pro zvýraznění vtipu a absurdity.

Druhý recitátor, kterého lektorský sbor poslal na Dětskou scénu, Štěpán Kozub ze ZUŠ Jeseník, je svérázný přednašeč. Zjevně ví, proč si oba texty - Noc v hotelu Jakuba Malého i báseň Charlese Bukowskiho - vybral. Přednes prózy Noc v hotelu je logicky vystavěný, recitátor se v textu neztrácí, zručně pracuje s pauzami a celek dokáže završit pointou. Lektoři i publikum ocenili Štěpánův suchý humor, s nímž text interpretuje. Jako druhý text si Štěpán vybral Bukowského verše, které zvládl se ctí, byť samozřejmě s jistými limity, danými jeho věkem a životními zkušenostmi.

Klára Němečková ze ZUŠ Žerotín (ved. Alena Palarčíková) je výborně vybavená přednašečka. Svůj první text - Dívka se stala Čenem (z knihy Jáchyma Topola Trnová dívka), indiánský mystický příběh o temných silách, které se zmocní člověka a ohrožují celé společenství, - připravila jako výrazně stylizované vystoupení: buben, kterým se Klára doprovázela - někde dokresloval atmosféru, někde trochu popisně dubloval akci -, rytmizoval její přednes a adekvátně odkazoval k rituálu. Vystoupení má recitátorka pěkně vystavěné, lze uvažovat téměř o hudební skladbě. Nic-
méně v proudu rytmizovaného vyprávění a bubnování se místy poněkud ztrácely důležité momenty a motivy. Výsledek byl rozhodně pozoruhodný, ale dva z lektorů se shodli na tom, že místy působil poněkud artistně a že se tak recitátorce jaksi vytrácelo téma. Druhý text - jeden z dopisů Anny Frankové - byl interpretován spíše jako monolog, Kláře se zatím, zdá se, nepodařilo najít způsob jak do interpretace dostat vypravěčský odstup. I tady však Klára prokázala svou recitátorskou vybavenost a zkušenost a také zaujetí pro vybraný text. I proto jí porota dala cenu, i když jen bez postupu na celostátní přehlídku.

Z dalších recitátorů stojí určitě za zmínku Jan Machalka ze ZUŠ Žerotín (ved. Ivana Němečková), kterého zaujala absurdita jedné z povídek Etgara Kereta z knihy Roury. Navzdory problémům v mluvě (artikulace, tu a tam nepřirozená intonace apod.) se mu podařilo posluchačům to podstatné z náročné prózy předat. Po absurdním textu sáhl i Lukáš Pazdera ze ZUŠ Prostějov (ved. Jana Turčanová) - z tvorby Jiřího Koláře si vybral Slanečka; s prvoplánovým a násilně vtipným Švandrlíkovým Upírem toho však příliš mnoho udělat nemohl. Daniela Režného lektorský sbor ocenil spíše za to, jak se pustil do náročné Prévertovy básně Velké prádlo, i když byla trochu nad jeho možnosti; v Goldfl amově pohádkové próze Tatínek a strašlivé Brno pobavil suverénním vystižením brněnského hantecu, ale místy působil trochu rozpačitě.
Jaroslav Provazník