Texty: ČECHÁČEK, Zdeněk: "Zase o něco jde!" Zpravodaj Hobblik-Mumraj, 7. března 2010

Zdeněk Čecháček /RNDr./ pochází se severní Moravy, narozen v roce 1938 v Ostravě, do 18 let žil ve Frýdku-Místku. Po gymnáziu šel do Brna studovat obory matematika a fyzika na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. V současnosti vede imunoanalytickou a mikrobiologickou laboratoř v Brně. Při studiích na fakultě založil spolu s Radimem Vašinkou Divadlo X, které se přihlásilo k odkazu E. F. Buriana inscenacemi poezie. Ve své divadelní praxi vystupoval většinou pod pseudonymem Zdeněk Turba. V současnosti je členem Sdružení Q, divadelní sekce, kde režíruje nejrůznější poetické pořady.
Jak vypadaly vaše divadelní začátky?
Už někdy ve druhém ročníku na přírodovědě v roce 1958 jsme dali dohromady pár lidí, kteří měli rádi nebo psali poezii, a založili jsme Divadlo X59. Tehdy vzniklo několik úspěšných inscenací – Inzerát na skřivánka, literární kabaret ze soudobé české poezie nebo Velké prádlo z Prevértových veršů. Inscenace měly úspěch na Wolkerově Prostějově. V té době se uvažovalo i o profesionalizaci Xky, ale to už se nepodařilo. Já jsem totiž odešel na vojnu, během které se toho hodně změnilo, a tak jsme od roku 1965 víceméně museli začínat znova, ale opět jsme pošilhávali po poezii i jiných literárních nebo dramatických útvarech. Všechno se rozhodlo v roce 1974, kdy jsme zahájili činoherní kariéru našeho divadla realizací vlastních scénářů a dramatizací literárních textů. Naše divadlo bylo vysíláno skoro každé dva roky po evropských festivalech na státní reprezentaci do ciziny. To byla jediná možnost, jak se tehdy někam podívat.

Jak se snoubil váš zájem o divadlo se zájmem o přírodovědu? Umělecky založení studenti mívají ve škole často potíže s přírodovědnými předměty. Vy jste byl asi výjimkou…
To je sice pravda, ale tehdy nepřišlo nikomu divné, že zrovna přírodovědci jsou hlavním kádrem divadla. Filozofové přistupovali k divadlu velmi váhavě. Dá se to vysvětlit tím, že jsme nebyli oproti posluchačům filozofických fakult tolik masírováni státní ideologií. Tehdy se snad na Filozofické fakultě ani divadlo nedělalo. To se ale změnilo, jak tomu nasvědčuje program této přehlídky. /Nahlíží do letáku./

Proč se z vás nakonec stal vědec, a ne režisér?
V každém člověku je takové dilema. Když jsem studoval na gymnáziu, byl jsem dost nevyhraněný. Můj tatínek byl z těch pokrokovějších a měl dojem, že potřebujeme přírodovědce více než literáty. I když jsem měl skvělé profesory češtiny, kteří mě směrovali ke studiu humanitních oborů, velmi jsem váhal, byl jsem na tom totiž slušně i s matematikou a fyzikou. Nějak se to prostě vytříbilo. Na přírodovědě byla výborná sestava svobodomyslných pedagogů, kteří s námi jednali jako s kolegy a studium nebylo nezábavné. V roce 1968, to už jsem pracoval na Akademii věd, jsme se s kolegy nadšeně připojili k pražskému jaru. Byli jsme autory nejrůznějších resolucí, a tak nám to potom taky pěkně spočítali.

Byly vaše režie nějak poznamenány tímto odborným zaměřením?
Možná ano. Vnášel jsem do nich více smyslu pro organizaci. Vždyť režie je z osmdesáti procent management. Myslím si, že je dobré, když divadelník zabrousí i do jiných sfér a získá si tím odstup. Poslední naše představení se jmenovalo Koncert pro Woodyho Allena podle jedné z jeho povídek a byla to vlastně parodie na vědecký výzkum.

S představením jsme byli v Irsku a Anglii…
Zajímáte se o amatérské divadlo. Dala by se vysledovat nějaká spojitost mezi vaší a současnou odrůstající generací?
Většina našich inscenací byla protirežimní. Dramatizaci Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita jsem hráli v roce 1979 v Anglii. Naši hostitelé se divili: „Ale my tady Bradburyho chápeme jako parodii na totalitu, na komunismus?!“ „No ano, však my taky,“ říkali jsem na to. I naše většinou studentské obecenstvo to tak chápalo. Mohli jsme si dovolit být daleko svobodnější než kamenná divadla, ale i třeba více než ta experimentální, protože jsme to všechno dělali jaksi na koleně, zadarmo a stát na nás nedohlížel. Po revoluci se naše divadlo rozpadlo, protože se lidi začali realizovat jinde a taky byl problém o čem hrát. Divadlo vůbec bylo v útlumu, ale ti kteří vytrvali, se v posledních letech obrodili. Zdá se, že se opět vzniklo určité napětí mezi politickou elitou a uměním. Objevilo se nové téma, nový úkol – tedy zobrazování vlastního pojetí života, krásy a světa, konfrontace představy světa vládnoucí skupiny a nás „normálních“ lidí. Tento úkol se mi zdá být dokonce větší než ten, který jsme měli my v sedmdesátých a osmdesátých letech. Z repertoáru této přehlídky vyplývá, že se mladí lidé obracejí především k textům, které je silně oslovují ale i k tradicím českého divadla i k pohádkám klasiků. Také názvy souborů jsou hodně dynamické. Mám pocit, že konečně o něco zase jde.

Mohl byste se rozpomenout na nějaký výjimečný zážitek z amatérského divadla poslední doby?
Z poslední doby? Ondřej Lipovský a dramatizace povídky Gabriela Marqueze Spad tam. To bylo moc zajímavé představení, ve své obrazivosti, komplikovanosti a nepopisnosti, bylo často až nerozluštitelné, ale o to víc jakožto jevištní metafora znepokojující. Inscenace se hrála v Praze v Roxy klubu, ale soubor hostoval na podzim i v Brně v Huse na provázku.

Hodně cestujete. Co Brazílie? Nějaká divadelní inspirace?
Zrovna, když jsme tam byli, probíhal karneval – neskutečné velkolepé úsilí potěšit lidi tancem a v podstatě divadlem. Viděl jsem vystoupení šesti sambových škol během jediné noci – byly to vlastně performance, někdy neobyčejně zajímavé, od postmodernismu až po biblické příběhy. Byl to pro mě úžasný zážitek, protože mi to osvětlilo některé věci, o kterých jsem si myslel, že s nimi nemá Brazílie problém – třeba problém rasový, problém Afričanů, jejichž záležitostí karneval vlastně je. Dávají tak najevo, že se potřebují s něčím a s někým vyrovnat. Nemá to charakter protestu, ale spíše pozitivní demonstrace vlastních hodnost. To veselé hemžení je vlastně o důstojnosti... Je to úžasné a je mi líto, že tady nemáme tolik příležitostí se tak uvolnit, přímo se vyřádit.

/Otázky kladl Martin Maryška/
v 7:52
Rubriky: Lidé, Naše porota