Texty: Olomouc, LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 92-96.

LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 92-96.
BERNARDÝN
(Olomouc)
Divadlo Bernardýn (plný název se postupně ustálil na Hanácké premiérové divadlo Bernardýn, literární orchestr
U pana ředitele) založili v roce 1976 Jiří Lamač, Tomáš Tichák a Ladislav Šenkyřík. Jejich iniciativa navazovala na předchozí literární pokusy Tomáše Ticháka a Jiřího Lamače, impulzem se staly „cimrmanovské semináře“ pořádané Tomášem Tichákem a Ladislavem Šenkyříkem (1975). Bernardýn zastupuje neoficiální divadlo na Moravě, aktivitu realizovanou bez zázemí zřizovatelské instituce (tu získal soubor až v roce 1980), mimo systém oficiálních soutěží a přehlídek (výjimkou bylo vystoupení na přehlídce vysokoškolských divadel v Brně 1976). V řadě představení se jednalo o typ „bytového divadla“ – hraného v bytech, na chatách, v klubech. Není bez zajímavosti, že založení divadla předcházela účast některých zakládajících členů v hudební kapele WSS – Vodovodní strašidla, v jejíž zkušebně (ve sklepě činžovního domu na předměstí) byla organizována scénická čtení hostů z okruhu pražského disentu (Julia Tomina, Ivana Klímy, Vlasty Chramostové).
Charakterem své tvorby, která si po celou dobu zachovává znak studentské recese a bezprostřednosti, i když v souboru působili nejen studenti, se řadí k autorským divadlům se svébytnou a důsledně udržovanou poetikou. Do roku 1989 prošla souborem řada výrazných osobností z olomouckého a pražského prostředí: Václav Burian, Jana Dlabalová, Oldřich Fogl, Jiří Skácelík, Pavla Foglová, Jan Vaculík, Martin Vidlák, Jana Marešová, Vladimír Hulec, Pavel Klusák.
Za dobu své existence uvedlo divadlo Bernardýn devět titulů. Po montáži Prévertových a Camiho textů, uvedené pod názvem Kleštěncova transcendence (1976), a po provokativní improvizaci Ladislav má otřes mozku II. díl (1977) následovaly důsledně autorské texty, na nichž se podíleli zpočátku Tomáš Tichák a Jiří Lamač, v závěrečné etapě pak pouze Tomáš Tichák. Jejich názvy odkazují na inspiraci literárními díly – Hrabě Monte Christo (1977), Tři mušketýři (1977), Císařovy nové šaty (1978), King-Kong (1980), Mauglí (1980). Ve všech případech se jednalo o hravou travestii s postupně sílícími satirickými prvky, s důrazem na slovo, na hru s významy v cimrmanovském duchu. Určující byl princip improvizace, podpořený důsledným hereckým amatérstvím. Po konfliktu s orgány StB, jehož příčinou se stala parodie na téma korupce a kariérismu v inscenaci Mauglí, začal soubor působit v Brně (v Klubu na Křenové – pod názvem Divadlo U pana ředitele), vzápětí však došlo k výslechům v souvislosti s inscenací King-Kong a obvinění autorů a herců z protistátní činnosti a napadání SSSR. Důsledkem bylo vyloučení některých členů ze studií či znemožnění je dokončit.
Po krátkém odmlčení soubor znovu začal pracovat. Kromě olomouckého zázemí působil v pražském klubu Na Rokosce – jako Křelovský literární orchestr, kde uvedl hru Žlutý gentleman (1986) a Tichákův text Cibéba (1988). Olomoucké divadlo Bernardýn představuje svým způsobem existence specifický politický aspekt divadelních aktivit v období „normalizace“. Nehlásilo se programově k protirežimní činnosti, ale samotný fakt, že svou nezařaditelností a neoficiálností vyjadřovalo postoj vzdoru, byl diváky vnímán jako politický akcent. Navíc jeho zábavné a hravé adaptace zcela nepokrytě směřovaly k parodickému glosování reality.

Bibliografie:
Chramostová, Vlasta: Z příběhů a vzpomínek. In: O divadle II, únor 1987, s. 262–268.
Kozelka, Milan: Vertikální nostalgie. Votobia, Olomouc 2002, hesla Tomáš Tichák (s. 61–66), Václav Burian (s. 133–142).
Lazorčáková, Tatjana: Divadelní disent. In: KONTEXT(Y) III. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2002, s. 47–64.
Tichák, Tomáš: Každý den si znovu uvědomuji radost ze svobody. Literární noviny, 2000, č. 7, s. 7. Rozhovor s T. Tichákem vedl Jakub Patočka.