Texty: AS 2001, č. 4, s. 29 - 31, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

V AMATÉRSKÉM DIVADLE JSEM POZNAL NEJLEPŠÍ PŘÁTELE,
říká Karel Šefrna, nositel Ceny MK ČR za rok 2000

Rodák z Boskovic na Moravě, žijící ale takřka celý život ve Svitavách, loutkář, muzikant, rybář, skvělý zubař, vedoucí umělecká osobnost svitavského souboru C. Právě Céčko v osmdesátých letech 20. stol. velmi výrazně ovlivnilo tvář českého amatérského divadla. Spojením loutkového divadla, divadla poezie a „autorského herectví jednotlivých herců, kteří vystupovali za sebe a sdělovali své postoje k jednotlivým situacím, postavám, textům, loutkám“ (J. Císař) vzniklo syntetické divadlo jako obřadná výpověď o světě. Platí to pro jejich pravděpodobně nejlepší inscenaci do listopadu´89 Edward z nonsensových veršů E. Leara (1987) i pro pozdější Trakař aneb velké vynálezy (1992), Bláhové pohádky (1996) až po Bystroušku, lišku z r. 1997. Poetika předmětné metafory (opět termín J. Císaře) uvolnila prostor pro hravost a fantazii, paradox a humor, v němž vnitřně svobodní lidé sdělovali svým divákům, že život je dar, který nám nikdo nevezme. Právem se právě Karel Šefrna stal historicky prvním nositelem nové Ceny MK ČR za neprofesionální divadelní a slovesné aktivity. Diplom, na němž je napsáno „za celoživotní tvorbu“, předal šedesátníkovi na Loutkářské Chrudimi 2001 ministr kultury Pavel Dostál. Amatérská scéna nechyběla a zeptala se na to co bylo, je i bude. Karel Šefrna jako vždy sršel humorem, dobrou náladou a něčím, co bych pojmenovala životní moudrostí. Popíjeli jsme červené víno a hovořili.
Karle připadáš si jako legenda?
Já jsem v klidu. Jsem si vědom, že amatérské loutkářství za dobu mé aktivní činnosti udělalo obrovský krok dopředu. Původně to byl malý žánr a zábava určená dětem. Mě loutkové divadlo velmi bavilo, protože je animované.
Nikdy jsi nechtěl dělat jiný typ divadla?
Ne, nechtěl, ale nech mě to doříct. Dnes je loutkové divadlo samozřejmě ve špičkách svou úrovní srovnatelné s činoherním. Jsem šťastný, že jsem byl u toho a mohl se potkat s lidmi, kteří to dělali dobře. A mohl bych jich jmenovat desítky. A jestli zrovna já jsem ve věku šedesát pryč, bože můj, a co. Asi jsem to vydržel dlouho a byl jsem víc vidět. Takže jakápak legenda.
Prý jsi loutkové divadlo začal dělat v devíti letech?
Možná ano. Když někdy v r. 1948 byla zrušena chlapecká škola a já jsem začal chodit do jiné, asi ve 4. třídě jsem se potkal s paní učitelkou Hrubou, nadšenou loutkářkou s marionetami na drátech. To byl první krok.
Takže k divadlu Tě nepřivedli rodiče?
Rodiče byli především skvělí muzikanti. Maminka byla dobrá pianistka a táta byl správný šumař, co umí hrát na všechno možné, a skvěle také zpíval.
Co s Tebou bylo dál?
Dostal jsem se do dětského souboru, pak jsem vlezl do pionýrského baráku, kde byl soubor, co vznikl, když jsem byl na střední škole, ale to už je jiná kapitola.
Myslíš, že od počátku to vypadalo, že loutkařina bude pro Tebe záliba na celý život?
Vůbec ne. Víš, já v těch devíti letech rozhodně takový pocit neměl. Loutkařina byla jedna ze zálib. Také jsem jezdil na kole, hrál tenis, chodil na ryby, pěstoval akvarijní rybičky a tancoval ve folklorním souboru.
Co rozhodlo, že to tak dopadlo?
Když jsem šel do Brna na vysokou školu, začal jsem chodit do Javoriny, což byl skvělý národopisný soubor moravského Slovácka. Tancoval jsem a zpíval. Poznal jsem se s garniturou špičkových brněnských muzikantů, např. s bratry Holými. To byla dobrá škola. Jako mladý zubař jsem se i s vojnou po šesti letech vrátil do Svitav i do loutkovéhho souboru a nějak jsem tam uvázl. Možná, že velký význam měla skutečnost, že právě v tomto roce 1962 jsme se dostali na LCH. Hra to byla děsivá, jmenovala se Petr a pan Proto. Nasáli jsme atmosféru a zjistili, že všichni jsou lepší než my. To byla rukavice. Začali jsme se vzdělávat, já jsem si našel knížky o režii a někteří starší, např. Honza Veselý a Jarda Sobotka se spojili s Matouškovým divadlem v Hradci Králové (předchůdce Draku) a chodili za loutkohercem Karlem Pilařem. Konalo se zde něco podobného, co později byly lidové konzervatoře. To byl odpich k tomu, abychom to dělali líp. Mně zadali scénickou muziku. Nikdy před tím jsem nic takového nedělal, pravda chodil jsem sedm let do klavíru a myslel jsem, že tím to skončilo a budu mít muziku už jen rád.
Ty ale vypadáš jako muzikant od boha, co vezmeš do ruky, tak Ti hraje. Prý jsi se na stará kolena začal dokonce učit na housle...
To je jen taková šumařina. Hraje se a zpívá, a tak vezmeš do ruky kytaru, mandolínu či housle a hraješ. Není to žádné akademické hraní. Kromě klavíru jsem pár let jako starší chodil na kytaru, na všechno ostatní jsem se naučil sám. V padesáti jsem dostal smyčec, housle jsem měl po tatínkovi. Řekl jsem si, když jsou housle v baráku, tak to zkusím. Hodiny a hodiny jsem cvičil, pouštěl si muziku, většinou moravské Slovácko. Hrál jsem s nimi a také s Českomoravskou společností. Když si rozhýbáváš prsty, tak to hrozně bolí, když hraješ s muzikou a baví tě to, na bolest zapomeneš.
K režii jsi se dostal také jako samouk?
Když v r. 1970 vzniklo Céčko, tak jsem byl jediný, který to před tím dělal. S předcházejícím souborem jsem byl čtyřikrát na Chrudimi, v r. 1966 jsme dokonce vyhráli. Byl to prostě špičkový soubor, který to uměl. Nezapomínej také, že jsem něco viděl. Každý rok na LCH deset představení, za pět let jich bylo padesát. Měl jsem náskok před těmi, kteří do Céčka přišli z ulice, a to byli všichni ostatní.
Říkáš z ulice, takže jste se hledali po čichu?
Zpočátku pozval kamarád kamaráda. Byly však i takové situace, že za námi přišla holka z gymnázia Pavla, nyní Lustigová, dříve Svobodová. Znala mě z hor, dělal jsem jí lyžařského instruktora a také jsme na horách dělali nějaké „voloviny“ s divadlem. Viděla nás a řekla, že k nám chce chodit. Řekl jsem jí, aby si to rozmyslela, že jsme pro ni staří. Pavla k nám přesto přišla, dostala roli, stala se skvělou, pak vystudovala akademii, teď je na mateřské. Považuji ji za skvělou herečku a je mi líto, že si toho ti, kteří rozdávají role, nevšimli. Mohla by svítit tak, jak na to má.
Na způsob, jak jste se dali dohromady, jsem se ptala záměrně. Céčko je skvělá parta lidí, kteří si rozumějí a společně dělali divadlo jako způsob života...
Nechci mluvit za druhé. Mě Céčko bavilo a baví, protože je to moje dítě. Našel jsem tam skvělé přátele a je to taková srdeční záležitost. Je to jistě organismus, který má třicet let a který se proměňoval. Céčko z r. 1970 je něco jiného než z r. 1980 atd. Stárne a občas trpí ponorkovou nemocí. Je to stejné jako když stárne člověk. Jsou problémy, ale já jsem optimista. Začal jsem dělat s dětmi. Kdysi jsem jim jako neznámý strýček složil písničky, to jim bylo dvanáct. Když Jana Mandlová onemocněla a Dramatickou školičku jsme potřebovali udržet, řekli jsme si, že to na rok zkusíme. Pracuji s nimi už třetí sezonu. Jak to dlouho vydrží, uvidíme. Myslím si, že jim dáme impuls, aby Céčko, až půjdeme do penze, a to bude brzo, nezahynulo. Vedeme je svobodně a oni se podle toho chovají.
Já bych byla optimista. Když si vzpomenu, jak vypadaly Svitavy v osmdesátých letech, špinavé město, trochu zatuchlé, které mělo tísnivou atmosféru. Když jste v tomto místě dokázali udělat Edwarda, tak to s několika lidmi nemůže zemřít...
Doufejme, že máš pravdu.
Styl Céčka se obvykle pojmenovává jako předmětná metafora. Co si o tom myslíš?
Je to asi tak, že jsme se vždy snažili být svobodní, nechtěli jsme nikoho kopírovat a jít svou cestou, kterou umíme. Sám za sebe musím říci, že umím skládat písničky, jsem schopný psát texty a režírovat. Už nejsem tak dobrý dramaturg a jsem jen průměrný výtvarník. Zatímco ve všem ostatním si žádné osobní mantinely nepřipouštím, tak ve výtvarnu ano. Prostě nikdo z nás nebyl tak dobrý výtvarník, abychom mohli dělat výtvarné divadlo. Museli jsme si hledat jiné prostředky. A nesmělo to být drahé. To byl jeden důvod. Druhý tkví v podstatě loutkového divadla. Činohra, nevím jak to říci slušně, má na poezii těžký zadek. Říkám-li poezii, nejde mi o divadlo poezie, já poezii cítím ve všem kolem nás. Vstoupí-li poezie do divadla, je to jako když na podzim padá listí. Ozvláštňuje sdělení, a to je sugestivnější, uvěřitelnější. Proto hrajeme s předměty. Zjistili jsme, že je to velice krásná a svobodná věc. Samozřejmě, že se zástupnými předměty, např. s hřebeny se dá hrát jako s maňásky. Ale zahrát např. Préverta s pinpongovými míčky, se skleničkami, piánem, které hraje jako loutka, bylo moc hezkou cestou. Bylo to divadlo, které lidi oslovilo. Např. Edward, to tady byli ještě bolševici. Lear vyšel s geniálními Přidalovými limeriky a nadchl nás. My jsme to dělali jako pididivadlo. Hráli jsme o tom, že jeden takový blázen jako my, se o něco snaží, dojde k jisté hranici, tam ho sejmou, a on tu štafetu předá dál. Toto sdělení přes limeriky a předměty oslovilo každého a nikdy se nestalo, že by to lidé nepřečetli. Odcházeli s tím, že nejsme sami a nedáme se.
Bylo to sdělení, ale dostatečně zašifrované ...
Pokud jsme chtěli existovat, museli jsme mít autocenzuru, jinak to nešlo. Slova odporu jsme tam vpašovali jako metaforu. Tak jsme došli k Hamletovi, byl rok před listopadem a už to bylo vysloveně proti režimu. Porota v Libčanech 7. listopadu 1989 nám řekla: „Poslechněte, to se nedá hrát, vždyť je to Jakeš“. Po listopadu nám to připadlo jako šlapání po mrtvole, chvíli jsme byli neklidní, ale sešel se rok s rokem a zase bylo o čem hrát. Takže ona předmětná metafora je spíše uložena v našem podvědomí. Ať člověk animuje co chce, dívá se na to trochu jinak než na panáčka na drátech nebo nitích.
Nikdy Tě netrápilo, že Tě někteří chtěli vyobcovat z loutkového divadla jako nepravého loutkáře?
Bylo mě to jedno. Já jsem se tím nezabýval. Nebyl jsem na loutkovém divadle závislý. Relativně jsem byl svobodný v nesvobodné době. Tyto války jsem považoval za žabomyší. A pak mnozí bojovníci za čistotu loutkového divadla byli jako kumštýři sterilní. Mimochodem kdyby Tě to zajímalo, tak jsem chvilku hrál také za peníze.
Vážně?
Když jsem studoval na gymnáziu a ostatní byli starší, tak se v neděli vybralo vstupné a šábli jsme se. Bylo to dvacet korun na hlavu. To byly dvě piva a večeře, ale byl jsem král.
Myslíš si, že Šefrna z roku. 2001 je jiný než Šefrna v roce řekněme 1980?
Asi ano. Jsem určitě tolerantnější, samozřejmě, že nikoliv na všechno, na divadlo určitě. Špatné divadlo nikoho nezkazí. Jsem méně útočný než jsem býval, nechám to prostě být. Když tady byl režim, s nímž jsem nesouhlasil, tak jsem byl docela zarputilý. A pak, když je Ti jako mně, tak víš, že sil už není tolik, abys stihla všechno, co chceš. Musíš napřít síly k tomu, co za to stojí. Jinak to fyzicky ani nejde. Mě např. pořád ještě baví medicína, baví mě skládat písničky, baví mě společnost lidí, jíž jsem součástí. To jsou lidé tady v Chrudimi, moji blízcí lidé, s nimiž se rád setkávám. Ten okruh známých je široký. Chodil jsem na lidovou konzervatoř k Honzovi Dvořákovi, v prvním semestru jako žák, posléze jako lektor. Byl jsem dvakrát na konzervatoři dramatické výchovy, také zpočátku jako žák a pak jsem tam i něco vyučoval. A hned máš desítky přátel. A jsou to opravdu přátelé nejlepší. Samozřejmě, že mám i jiné přátele, ale jsou to spíše jednotlivci. Takže nejlepší přátele jsem našel v divadle, a nejen mezi loutkáři.
Když vezmeš v úvahu svůj život s divadlem, myslíš si, že je amatérské divadlo koníčkem nebo něčím pro život člověka zásadnějším?
Celá ta záležitost probíhá po sinusové křivce. Když jsi nahoře, zásadně míříš dolů a občas máš to štěstí, že ten impuls můžeš předat někomu dalšímu. A ten někdo, a v tom je ta krása, začíná od začátku. Já jsem to štěstí neměl, mí první učitelé přišli až ve třiceti. To, co znají děcka z Dramatické školičky, to jsem já věděl v pětatřiceti. Chodí tam osm let a za tu dobu se velmi intenzívní formou dramatické výchovy naučí mnohému. Já to prostě vidím ve vlnách. Moje generace odchází a je skvělé, že jsou tu další. Vidím je tady na Chrudimi jako svobodné lidi, s jiskrou v očích, jdou po nevyšlapaných cestách anebo nevědí, že je někdo vyšlapal už před nimi. Pokud se vzdělají a vydrží jim to až do středního věku, budou skvělí. O tom jsem přesvědčen.
Toto předávání impulsů není přece náhoda, je v tom i tradice a snad i kulturní identita...
Samozřejmé to není. Víš moc dobře, že tady existuje hodně lidí, pro které je divadlo poslání. Např. Luděk Richter, Mirek Slavík, abych jmenoval jen ty fousaté. Bohužel příliš brzo odešla Milada Mašatová, naprosto skvělá, úžasná ženská.
Kdyby se Tě někdo např. ze Školičky zeptal, pane Šefrno, proč mám dělat divadlo, co bys odpověděl?
Řekl bych, na to ti neodpovím, na to si musíš odpovědět sám.
Proč u toho zůstal Karel Šefrna?
Víš, zpočátku to byla taková vysloveně lehkonohá zábava. Řádili jsme, pili, jezdili po zájezdech. Potom nám najednou v r. 1968 ustřihli brka. Byli jsme (mohu použít neparlamentárního výrazu?) „nasraní“ na všechno. Mohli jsme emigrovat, ale já jsem tady měl staré rodiče. Asi bych to udělal, kdybychom já nebo moje rodina byli bezprostředně ohroženi na životě. Ale to jsem nebyl. Byl jsem jenom strašně otrávený ze ztráty svobody, která se tak pěkně rozjížděla v šedesátých letech. Vezmi si jen boom malých forem, úžasné věci se děly i v muzice. Místo toho jsme se vrátili do doby hesel „sovětská žena - náš vzor“. Já jsem emotivní člověk, nemohl jsem zůstat lhostejný. A tak se loutkové divadlo změnilo v něco, čím jsem se alespoň trochu mohl postavit na odpor. To v medicíně nešlo. Je to služba, ať je to za komunistů nebo jindy, sloužíš člověku v utrpení a bolesti. Tam se žádná revoluce dělat nedá. V divadle ano. Mohli jsme dělat divadlo proti režimu, tu víc, tu míň agresívně, ale hlavně se natáhly nitě přátelství. Nebyli jsme takovým disentem jako Havel a lidé kolem něj. Drželi jsme pospolu podobně jako podzemní církve. Měli jsme tiché společenství odporu loutkového divadla. Proto jsem to vydržel až do té doby, než se to obrátilo. Bohužel to trvalo strašně let. A když se to obrátilo, tak jsem dostal příležitost pro loutkové divadlo ve Svitavách něco udělat i hmotně. Ze vzdorospolku přátel jsme založili Spolek pro město Svitavy, vyhráli jsme volby a rozhodovali o tom, kam Svitavy půjdou. Byla to obrovská zodpovědnost, ale zároveň obrovská možnost. My jsme se prostě na vlně odporu Občanského fóra dostali k moci a měli jsme tu moudrost, že jsme ve spolku měli lidi různého zaměření, počínaje architekty a konče zahradníky, a rozhodli se dát město do pořádku. Začali jsme s úklidem, renovací domů a výstavbou nových, a mimo jiné také se stavbou divadla Trám, které jsme postavili za 5 milionů Kč. Od toho nemůžeš utéct, musíš to dotáhnout do konce. Totéž je Školička. Ze začátku to byl malý plamínek, stačilo málo a zhasl by, muselo by se čekat na bouřku. Přesto jsme plamínek udrželi a zase jsem to musel udělat já, moje žena Blanka, náš Matěj, Jana Mandlová a její holky. Povedlo se, teď je vedle Jany další děvče a já mohu pomalu jít do penze.
To je opravdu povedený konec našeho povídání...
Každý malíř přece nemaluje svá nejlepší plátna v osmdesáti. Na štěstí mám kamarády, včetně VSVD , kteří mi po pravdě řeknou, že se to nepovedlo. A když Ti to řeknou třikrát po sobě, tak začneš uvažovat, zda není čas odejít.
Ke stylu, chceš-li tvůrčí metodě Céčka patří, že se inscenace utvářejí často představení od představení, zrají prostě dlouho.
Má to nějaký důvod?
Máš pravdu, že se naše inscenace utvářejí do derniéry. Ale často v tom hraje roli i náhoda. Např. v Penzionu Grillparzer moje sestra Anna odjela na dovolenou do Španělska, protože jsme netušili, že se dostaneme na Chrudim. Musel jsem za ni hrát její roli a naše Pavla za ni svítí. Škoda, že nemám více času na zkoušení. Já totiž strašně rád zkouším. Jsem schopný nějaký detail zkoušet a pilovat dlouho.
Zkoušení Tě baví?
Baví mě to, a toužím po preciznosti. Když se např. dělá gag, tak musí být na chlup přesný, jinak se nikdo nezasměje. To je jako s vtipy. Jsi Čech nebo Moravák?
Jsem z Prahy, tj. odnikud...
Já Ti to odpustím. Víš, kde vzniklo slovo Pokémon? Ne? Bylo jasně prokázáno, že na Moravě: tam se přece říká: „Po kém on je?“. Moravák to ocení, Čech málokdy. Moravská řeč i mentalita jsou jiné. Neměli bychom to nechat zanedbat. Ostatně Svitavy jasně leží na Moravě.
Myslíš, že jsme probrali všechno?
Já Ti, holka, nevím.
připravila Lenka Lázňovská