Texty: KOSTŘICOVÁ, Kamila: BRNO 14.–17. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

BRNO 14. – 17- DUBNA 2011 – SVČ LUŽÁNKY
Po absolvování krajského kola Dětské scény v Brně se nabízí hned několik obecnějších témat a problémů k diskusi. Po loňském početně i kvalitně chudším ročníku byl ten letošní o něco lepší. Už jen počet 19 přihlášených (z toho 17 skutečně hrajících) souborů dokládá zájem o divadelní aktivity s dětmi v kraji. Na druhou stranu se po „prohlídce“ jejich kvality nabízí otázka: nebylo by vhodné zařadit (při nezrealizování okresního výběrového kola) tzv. předvýběr na základě předložených nahrávek a počet inscenací krajského kola tím nepřímou úměrou vzhledem ke kvalitě snížit? Nebo je naopak vhodné či dokonce žádoucí, aby se krajského kola mohl (jako je tomu nyní) zúčastnit každý bez nároku na kvalitu kusu, kdo podá včas přihlášku a zaplatí administrativní poplatek? Hlasy pro budou volat po zhlédnutí, diskutování a podpoře jakékoli divadelní činnosti s dětmi; hlasy proti vyrukují v prvé řadě s neochotou některých vedoucích slyšet zpětnou vazbu a nechat si poradit. Krajské přehlídky vůbec, napříč všemi kraji, druhy i žánry, permanentně bojují s neúčastí souborů po delší (celý) čas přehlídky a s absencí vzájemného diváctví, natož pak vzájemné diskuse a refl exe. Pro koho se v takovém případě hraje? Pro porotu a odbornou veřejnost? Ta však asi netouží po deseti „besídkových“ kusech…

Ale zpět do Brna! Nebylo to tak zlé, jak naznačuji v úvodní polemice. V Brně se ukázalo, jak důležité je nadšení a chuť členů souborů hrát a existovat na jevišti (například soubor Gmláci z Gymnázia M. Lercha v Brně či Dlaně z Hustopečí), mít nadhled nad sebou samým (například soubor Dvaadvacet a půl stupně z Gymnázia M. Lercha v Brně), mít divadelně uvědomělé vedení (například soubor ze ZŠ Rousínov, Spolek loutek Loutkino z Brna nebo DK Babylon ze ZŠ Znojmo) nebo pátrat po vhodných, třeba i autorských námětech odpovídajících dané skupině (například soubor Tyjáon z Brnkadel SVČ Lužánky v Brně nebo Čerti ze ZUŠ Velké Opatovice).

Co se týká témat, byly v jasné převaze pohádky. A to ať již ty klasické (Plaváček - DK Kamínky z Ořechova; Oslíčku, otřes se - BoŠka ze ZŠ Bohdalice či Jak Kuba parohatou princeznu léčil - DK MŠ a ZŠ Želešice) nebo upravené zcizeným rámcem či až televizně modernizované směrem do konverzační komedie (Babinec - DK ZŠ Komenského ze Slavkova u Brna či Jak to bylo s Růženkou v naší škole - ZUŠ F. Jílka v Brně) nebo ty, které vycházely ze známých literárních či vlastních příběhů o dětském hrdinovi, příběhů s antropomorfizací nebo z vděčných pohádek Macourka či Fischerové (Baterka - Družinka ZŠ a MŠ Veslařská v Brně; Mimozoo 3 - Spolek loutek Loutkino v Brně; Pátá hlava - ZŠ Rousínov; Klíče a Sedmá hlava - DK při ZŠ, ZUŠ a MŠ Lomnice; Pohádka z Větrné Lhoty - DK Babylon ze ZŠ Znojmo).

Pohádky byly v programu krajské Dětské scény doplněny inscenacemi vycházejícími z rozsáhlejších novel či přímo z dramatického textu (Don Pedro, don Pablo a Věra Lukášová - Dlaně z Hustopečí na motivy textu Boženy Benešové; Hlad - Šťovíci ze ZUŠ Velké Opatovice na motivy Mrožkova dramatu Na širém moři) a ryze autorskými počiny příběhů ze života nebo z fi lmu (Bezděje - Gmláci z Gymnázia M. Lercha v Brně; To je ale kino! - Čerti ze ZUŠ Velké Opatovice; Je to jen hra - Tyjáon, DDS Brnkadla ze SVČ Lužánky v Brně nebo Stroj času - Dvaadvacet a půl stupně z Gymnázia M. Lercha v Brně).

V mnoha viděných divadelních kusech se navíc vydatně zpívalo či hrálo na nástroje - v některých případech pro dobro věci (udržení dynamiky či „prodloužená ruka“ vedoucího), v jiných pouze jako ilustrace či dokreslení, v několika pak hudební stránka spíše uškodila (nevhodně až nevkusně zvolená hudba, zbytečné „rozhození“ dětí místo pomoci). Ryze hudebně recitačním pásmem (a příkladem prvně výše zmiňovaného) byl Výlet do Afriky Hudebně dramatického kroužku při ZŠ Břeclav, který vycházel ze známých textů Jiřího Žáčka. Tím se dostávám k užitým prostředkům divadelního sdělení v inscenacích brněnského kola. Hlavní scénografi ckou roli v mnoha případech hrály (s odkazem na zmiňované velké množství pohádek, nyní především těch klasických nebo rádoby modernizovaných) vyrobené malované kulisy a rádoby výpravné kostýmy, kde se však divák bohužel mnohdy marně dopátrával vkusu, významu i symbolické zkratky. Asi stálý nešvar dětského amatérského divadla…

Objevily se však i milé výjimky. Například soubor Dvaadvacet a půl stupně přišel s výbornými studentskými nápady a vtipnou nadsázkou nejen v rámci scénografi e, která odkazovala na jednoduchou, ale funkční komiksovou a groteskně komickou vizuální inspiraci a nabízela zajímavé momenty zcizení. U vystupujících mladých děvčat nedominovaly složité charakterové role, ale lehká (ve smyslu odlehčenosti projevu, nikoli banálnosti procesu tvorby) hra s hrou, za kterou mj. dostal soubor i ocenění lektorského sboru. Rezervy, které v inscenaci byly a zabránily jejímu doporučení do celostátního kola DS (načasování, posílení autorského příběhu, práce s pointou, podpoření zcizovacího efektu…), plynuly vedle menších zkušeností souboru především z chybějícího „oka z venku“ - soubor pracuje bez jakéhokoli vnějšího vedení. Potenciál pro další divadelní činnost však děvčata z Gymnázia M. Lercha z Brna ukázala značný.

Když se však vrátím ke scénografi ckému počínání souborů na této přehlídce, musím zmínit ještě alespoň jeden, který si ocenění lektorského sboru vysloužil právě za vizuál inscenace. Je jím Spolek loutek Loutkino, který ve svém „divadelním seriálu“ o hrochovi, cirkusu, jeho přátelích, nepřátelích i mimozemšťanech ukázal schopnost práce s fantazií dítěte v procesu tvorby inscenace (v příběhu) a především pak v až dokonalých loutkách vymyšlených neexistujících zvířat. Zde byla, na rozdíl od předchozí zmiňované inscenace, naopak patrná jasná režisérská ruka, snaha o divadelní gagy (nejlépe vycházely právě ty, které pracovaly s „fígly“ nápaditých loutek) a preciznost zvláště některých situací a výstupů. Možná právě prostor cirkusové manéže nebo to, že se jedná už o třetí díl téhož příběhu, však ubíral na přirozenosti a autentičnosti vyjádření dětských herců, které až příliš často sklouzávalo z hraní (či hraní si) do předvádění se.

Jasná ruka již zkušené vedoucí, avšak se zachováním spontánnosti a hry dětí, byla vidět na inscenaci ZŠ Rousínov. Příběh vycházející z Macourkovy předlohy o drakovi, který se chystá na zásnuby s dračicí, ale jedna jeho hlava protestuje a nakonec vše pokazí, byl rozvinut o předehru, jež doplnila do jednoduchého příběhu konkrétní motivace jednání, a o kombinaci kolektivních postav (drak a dračice) s individuálními typovými postavami (jednotlivé dračí hlavy). Výsledek počínání souboru (inscenace Pátá hlava) se sice vešel do časového rozsahu 10 minut, avšak byla na něm vidět předchozí důsledná dlouhodobá práce vedoucí Michaely Kyjovské. Ta se projevila v naprosté jistotě hrajících dětí v tom, co a proč na jevišti říkají a dělají, v až překvapující koncentraci a souhře celého souboru (10 žáků z nižšího prvního stupně ZŠ), v kvalitní práci s hlasovým i pohybovým fondem dětí (například práce s napětím a uvolněním ve ztvárnění vzdorující Páté hlavy). Navíc v inscenačním řešení nechyběl humor, nadsázka a závěrečná pointa; scéna a kostýmy se sešly se vkusem a odpustily si prvoplánovou ilustrativnost. Lektorský sbor ve složení Hana Galetková, Magda Veselá a Jakub Hulák právem doporučil tuto inscenaci na celostátní kolo Dětské scény 2011 do Svitav.

Otázka výběru a následná uvědomělá práce s předlohou byla nasnadě u velké většiny inscenací; dramaturgie se tak ukazuje jako stále zásadní a nejproblémovější složka dětského divadla. Z hlediska výběru adekvátně věku herců se zdála být inscenace souboru Družinka ze ZŠ a MŠ Veslařská, který herecky poměrně povedeně zpracovával úryvek z Goscinnyho cyklu o Mikulášovi. Soubor ale nijak nepracoval s okolnostmi, motivacemi, ani samotnou dějovou linkou a divák marně pátral po dramatickém konfl iktu a klíčové zápletce. Příliš zamotaný autorský příběh (vedle velkého nadšení a opět vlastní iniciativy účinkujících studentů bez pedagogického vedení, avšak bohužel zároveň nezvládnutého divadelního řemesla) představil brněnský soubor Gmláci, v němž ocenění za entuziasmus na jevišti patří doucímu „principálovi“ v hlavní roli.

Problematika předlohy a únosnost délky představení ve vztahu k dějovému obsahu a nosnosti inscenačního zpracování se objevila především u souboru ZUŠ F. Jílka a soboru ze Slavkova u Brna. Jako problematické se zde ukázalo rovněž zacházení s tématem - o čem soubor hraje, proč, co chce divákům sdělit? Nejvíce v tomto směru narazil soubor Šťovíci ze ZUŠ Velké Opatovice. Snahu ztvárnit to, co děti znají a co je dokonce bytostně zajímá (v tomto případě počítače a virtuální versus skutečná realita), ukázal soubor Tyjáon z Brnkadel SVČ Lužánky. Přenesení světla online her na jeviště byl pokusem originálním, scénograficky i režijně jednotným, avšak radost a lehkost inscenačního ztvárnění se asi vyčerpala v průběhu zkoušek a na jevišti se kontrastně projevovala až strojová naučenost nebo naopak nedotaženost a nejistota v jednání. Velký herecký, ale i lidský vklad do dění na jevišti prokázal soubor Dlaně z Hustopečí, který se nebál sáhnout na silné téma a těžký text, jenž vyžadoval charakterové zpracování postav. Velký potenciál i odvážný dramaturgický počin (včetně podrobného obeznámení členů souboru s fakty, motivacemi, okolnostmi příběhu) však narazil na ne zcela šťastné inscenační zpracování, které nepracovalo s divadelní zkratkou a znakem a nepodařilo tak udržet a sdělit závažné téma.

Dramaturgicky ne špatnými, avšak inscenačně méně zajímavými či nedotaženými byly inscenace souboru z Lomnice, souboru Babylon při ZŠ Znojmo a souboru Čerti ze ZUŠ Velké Opatovice. Objevila se i představení spadající do tzv. sousedského divadla (Kamínky z Ořechova, BoŠka ze ZŠ Bohdalice či MŠ a ZŠ Želešice), ve kterých zkušenějšímu divákovi několikrát trochu zatrnulo při způsobu zpracování. U Želešic se z dětského představení stala místy až exhibice hrajících dospělých vedoucích a děti skončily na pozici sedících či smýkajících se loutek. Věřme ale, že to byla jen výjimka potvrzující naději, že brněnské krajské přehlídce svítá na lepší časy - ruku v ruce s uvědomělým divadelním a pedagogickým vedením a chutí dětí a studentů divadelně tvořit, hrát si a sdělovat.
Kamila Kostřicová