Texty: AS 2001, č. 4, s. 26 - 27, Jaroslav Kodeš.

Jak se dařilo amatérskému divadlu v Tanvaldu.

13. ročník divadelní přehlídky amatérských souborů hrajících pro děti „O zlatý člunek města Tanvaldu“ zahájil domácí divadelní soubor E.F. Buriana, inscenací komedie Strašidlo Bublifuk autorů V. Nováka a S. Oubrama v režii Vlastimila Hozdy a ve výpravě Dany a Vlastimila Hozdových.
Jde o veselou pohádku, která se už několik desetiletí objevuje na amatérských scénách. Má jednoduchý příběh, ve kterém se strašidlo Bublifuk dostaví v přestrojení do královského paláce právě v době, kdy královna sezvala na zámek několik princezen, aby si její syn Láďa, známý strašpytel, vybral nevěstu. K tomu ovšem nedojde, protože Bublifuk zastraší tak působivě, že před ním téměř všichni utečou. Jenom rázná královna se Bublifuka nebojí a způsobí, že Bublifuk přestane strašit a stane se člověkem. Princ Láďa se zamiluje do Marušky, která mu pomůže zbavit se ustrašenosti. Příběh je režijně zpracován přehledně, herecké výkony jsou přirozené. Zvláště zaujal Bublifuk (Luděk Špráchal), Matěj (Jaroslav Hofman), který provází celé představení a Princ (Lukáš Müller). Ostatní herecké výkony byly vyrovnané. Scénografické řešení vycházelo z prostorových možností tanvaldské scény. Soubor právem obdržel hlavní cenu přehlídky.
Kráska a zvíře Fr. Hrubína je lidová pohádka se zpěvy o čtrnácti obrazech. Uvedl ji DS J.K. Tyl ze Železného Brodu v režii Vladimíra Mlejnka. Její realizace je značně obtížná jak po stránce scénografické, tak i režijní a herecké. Sled obrazů předpokládá hrací prostor nejen široký, ale také hluboký, jinak nejdou vyřešit rychlé přestavby a jejich vzájemné přesahy. Tanvaldská scéna je sice široká, ale hluboká není. Všechno, co soubor měl pro přehlednost děje aranžované do hloubky, by se muselo předělat na šířku. K tomu by bylo potřeba desetkrát více času než měli železnobrodští ochotníci k dispozici. A tak došlo k případu, že z přehledného představení na domácí scéně se stal v Tanvaldu chaos, herci znervóznili, snažili se zachraňovat nezachránitelné. A přitom, za jiných okolností, by mohlo jít o dobré představení. Soutěžní představení proto nemohlo být posuzováno jako regulérní.
V této souvislosti jen malinká poznámka na okraj. Kinosál v Tanvaldu je zrekonstruován velmi hezky s dobrým vkusem, bohužel dispoziční řešení jeviště pro účely divadla je velmi problematické. Jeho mělkost bude vždy limitovat taková představení, ať amatérská, nebo profesionální, která standardní hloubku jeviště běžně potřebují. Tanvaldský divák je už tak předem připraven o řadu divadelních zážitků, které by ve vhodněji řešeném jevištním prostoru jinak mohl uvidět.
Turnovské divadelní studio přivezlo na přehlídku hned dvě své inscenace. Nejdříve se představilo s původní hrou P. Hakena Žába napsanou na motivy ruských lidových pohádek. Studentský soubor se pustil cestou výrazné herecké i režijní stylizace (naivistické pojetí ŕ la Mrazík). Příběh hledání Žabky jejím ženichem Ivanem je interpretován celkem přehledně s několika zajímavými nápady. Herci se snaží do děje aktivně zatáhnout dětské diváky, ale nezkušenost herců s tímto druhem komunikace s publikem způsobila při soutěžním představení zmatky a chaos. Za úvahu stojí domyslet charakter Ivana, coby aktivněji a přirozeněji se chovající postavu v průběhu děje.
Petr Haken jako vedoucí souboru, režisér a herec, i při druhé soutěžní inscenaci vystupoval v roli spoluautora. Připravil jevištní přepis prózy K. Poláčka Bylo nás pět a nazval ho Bylo nás pět + pět. Studenti - členové souboru mají možnost jít v inscenaci tzv. „za sebe“, nemusejí vytvářet složité charaktery, a navíc vypovídají o sobě, o svých vrstevnících, o svých zkušenostech. To je velmi sympatické. Nicméně zvolené herecké prostředky až příliš připomínají „skutečnost všedního dne“. Mluvní projev ztrácí někdy až na srozumitelnosti. Navíc samotný temporytmus soutěžního představení byl velmi stereotypní.
Hostem přehlídky se stal Spolek loutkářů Vozichet z Jablonce n. N. V jeho podání jsme uviděli tři pěkné variace na známou pohádku O kůzlátkách. Nesoutěžnímu představení nechyběl humor, vtip a spousty dobrých nápadů.
Divadlo v Roztocké z Jilemnice zahajovalo poslední den přehlídky. Nastudovalo velmi obtížný text V. Nezvala Manon Lescaut. Soubor se snažil ve své inscenaci podtrhnout pozitivní lidské vlastnosti, proti krutosti dnešního světa postavit lásku a odpuštění. Je to patrno především z toho, s jakou pílí a pokorou se věnoval verbální stránce textu. Herci dobře a logicky přednášejí verše, nicméně, rezignují z velké míry na jevištní jednání. Navíc ušlechtilost postav působí až neskutečně, tudíž černobíle. Přesto je třeba soubor pochválit za to, jak vysoké si klade cíle, neboť jen tak se lze hodně naučit.
Závěr přehlídky patřil Divadelnímu souboru Jizeran z Rakous. Tento zajímavý kolektiv z malé vesničky už podruhé projevil velkou schopnost odhadnout své vlastní možnosti při výběru titulu, který nazkouší. Vybírá si texty podle vlastního hereckého potenciálu, aby v maximální míře využil své typy, aby bavil své diváky, ale i ve velké míře sám sebe. Ve sklepě je drak z pera Z. Svěráka a L. Smoljaka je právě takový text, který obě tyto složky v sobě má. Nejedná se až tak o divadelní text, jako spíše o materiál k rozehrávání různých skečů, kabaretních výstupů, včetně písniček. A to se tomuto souboru líbilo a podařilo vytvořit i na scéně. Důkazem byly reakce diváků.
Co říci na závěr 13. ročníku divadelní přehlídky „O zlatý člunek města Tanvaldu“ ? Byla to příjemná kulturní akce, určitě smysluplná jak pro samotné soubory, tak určitě i pro tanvaldské diváky. Odborná porota letos sice nedoporučila ani nenominovala žádný soubor na národní přehlídku Popelka Rakovník 2001, neboť žádná z předvedených inscenací nedosáhla úrovně celostátní, nicméně řada inscenací prokázala, že v souborech je potenciál na to, aby se to podařilo příště. Velké díky pak patří domácímu souboru, kulturnímu zařízení města, i řadě sponzorů za to, že se „Zlatý člunek“ může v Tanvaldu točit stále dál a dál.
Jaroslav Kodeš