Texty: AS 2001, č. 4, s. 25 - 26, Marie Caltová.

Žlutice ve znamení klasiky

Jubilejní XXX. Žlutické divadelní léto, oblastní přehlídka venkovských divadelních souborů, se uskutečnilo ve dnech 1. - 3. července v místním domě kultury. Divadelní soubory z Horšovského Týna, Poběžovic a Kaznějova zvolily tituly světové dramatické klasiky, místní Žlutičan uvedl propletenec klasických pohádek, pravda, v osobitém zpracování našich současníků – Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka.
Divadelní soubor z Horšovského Týna sáhl po jistotě. Po Dámském krejčím uvádí po kratším odstupu další frašku z Feydeauova slunného období – Ten, kdo utře nos (Ťululum). Feydeau byl slavný a bohatý a nechtěl ve svém životě nic měnit. To nechtějí ani postavy z jeho komedií. Chtějí si pouze užít a vychutnant pikantnosti života. Pro malá zalhání nebo selhání se dostávají do trapných situací a netouží po ničem jiném, než se vrátit zase ke spořádanému manželskému životu. Pochopitelně na čas.
Režisér Václav Kuneš zvolil komedii, pro kterou má v souboru dobré obsazení.
Dal příležitost zkušeným i méně zkušeným hercům. Vytvořil živé představení, ve kterém není nouze o pikantní scény. Posílit by měl situace, kdy se postavy bojí prozrazení a s nasazením se snaží z trapasů dostat. Pouze v první části druhého jednání, díky nestylovému psychologizování, inscenace retarduje v rytmu. Režisér Kuneš se ve své inscenaci opřel o zralé herecké výkony Michaela Pivoňky (cena za herecký výkon) v roli drzého a neúnavného svůdce Edmonda Pontagnea, Jana Legála jako dobráckého Hectora Valentina a Františka Zahrádky v roli náruživého ctitele Ernesta Rédillona. Z ženských hereckých výkonů exceluje Hana Žáková (cena za herecký výkon) jako extravagantní Angličanka Maggy Soldignacová. Problém je ve výkladu klíčové hrdinky Lucienne Valentinové. V jejím chování by mělo být více svůdné koketerie, která ovšem má své hranice, které nehodlá překročit. I v její chystané nevěře bychom měli číst spíše touhu po pomstě než skutečnou potřebu zhřešit. K pozitivům se řadí i Kunešův autenticky zahraný otcovský sluha Gerome. Vadou bylo poněkud opožděné nasazování replik, a díky tomu retardování spádu inscenace.
Kultivovaná scéna a slušivé dobové kostýmy (Jan Rosendorfský, Petr Žák a František Zahrádka získali cenu za scénografii) dodávaly představení slušivý kabát. Jen rozvrzaný kolovrátek, který vytváří hudební vstupy, neodpovídá stylu lesklé, elegantní a mile nemravné doby. Inscenace je doporučena pro výběr na Vysoké nad Jizerou.
Po delší odmlce se přehlídky zúčastnil divadelní soubor z Poběžovic. Za vedení režiséra, dramaturga a herce Jiřího Pelikána patřil k nejosobitějším venkovským amatérským kolektivům. Soubor se sice proměnil, ale někteří zkušení členové souboru zůstávají, a cena za herecký výkon mladé Věře Táborské ( role služky Markéty) naznačuje, že se soubor nemusí o svoji budoucnost bát. Poběžovičtí se prezentovali hrou z počátku 19. století, Rozbitý džbán od německého klasika Heinricha von Kleista. Aktuálnost této hry, jejímž tématem je zneužití moci, je až zarážející. Rychtář Adam vede vyšetřování vůči svůdci, kterým je ve skutečnosti on sám. To, že je Adam viníkem, se dozvíme hned na začátku hry. Důležité není proto hledání pravdy, ale sledování s jakou drzostí, přesvědčivostí i fantazií se snaží Adam shodit svoji vinu na druhého. Pro režiséra Stanislava Hrdu, před léty předního Pelikánova herce, byla proto ve výkladu hry klíčovou postava Adama. Ve Vladimíru Vladykovi sice našel znamenitý typ, ale už méně obratného manipulátora, který se dokáže chytře orientovat v situaci. Podcenění průběžného jednání, změny situací a hraní pouze svých replik, je bolestí i dalších aktérů inscenace. Kromě již zmíněné Věry Táborské v autenticky podané postavě služky Markéty jsou příslibem i další mladí členové souboru Jan Večeřa a Jitka Nosková. Na rozdíl od Věry Táborské jim ale chybí větší vnitřní aktivita v momentech, kdy oni sami nejsou středem dění. Je dobře, že režisér Stanislav Hrda text razantně seškrtal, ale (i díky výpadku textu) byla dějová fakta týkající se rozbitého džbánu a schovaného písemného dokumentu pro diváky málo srozumitelná. Stanislav Hrda byl i tvůrcem scénografického řešení Rozbitého džbánu. Z předepsaného mobiliáře nechybí nic, bohužel chybí volný prostor.
Divadelní soubor Štace z Kaznějova uvedl neznámou hru ruského klasika Nikolaje Alexejeviče Někrasova, Petrohradský lichvář. Žert o jednom jednání je vtipnou analogií Moličrova Lakomce. Komediální formou pojednává téma lakoty. Lichvář Loskutkov, který je jejím ztělesněním, ničí přirozený život kolem sebe, a tím vyvolá zaslouženou odvetu. Alena Svobodová měla šťastnou ruku jako dramaturg. Zvolila nosný neznámý text, který navíc šikovně upravila. Méně se jí daří jako režisérce. Z mladých, kteří napálí lichváře, udělala díky nepřirozené stylizaci, pitomce. Naproti tomu Loskutkov v podání Antonína Adámka (cena za herecký výkon) je hrán realisticky. U něho chápeme motivaci jednání, a vychází tak sympatičtěji, než ti, kterým bychom měli držet palce. Cenu za herecký výkon získal také Radim Brejcha, za autenticky zahraného kapitána Rostomachova. Alena Svobodová vytvořila představení, které je zahráno s evidentní chutí, ve svižném tempu, s organicky začleněnou malou kapelou. Autorem scény je Petr Palma. Vtipně vytváří repliku na současné sekáče, ale nedomyslel styl obrazu, který je pro pochopení hry velice důležitý. Mělo by jít o nekvalitní mazaninu, které je uměle dodávána horentní cena. Kvalitní moderní karikatura sice přináší na scénu požadovaná zvířátka, ale absurditu situace neodhaluje.
Divadelní soubor Žlutičan nastudoval Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého, text, který si Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák napsali pro vlastní originální soubor. V tvůrčím přístupu nezůstali žlutičtí známé dvojici nic dlužní. Režisér Jaromír Břehový je současně i autorem první, „přednáškové“ části textu. Ve svém vtipném výkladu přenesl legendárního Járu Cimrmanna do Žlutic a nechal ho podnikat v lokálních poměrech. Přednášku obohatil neméně vtipnými úryvky z fiktivní korespondence se Zdeňkem Svěrákem. Je známo, že Divadlo Járy Cimrmanna nemá ve svém souboru ženy. Žlutičan naopak obsadil ženy i do mužských rolí. Naproti tomu roli Zlatovlásky hraje muž. Není tak podstatné, kdo hraje které pohlaví. Tím si aktéři vytvořili přirozenou cestou, základ pro styl inscenace. Klíč k humoru je už zaklet v tomto přístupu k rolím. Stylově nejpřesnější je ovšem Václav Slavík v roli Zlatovlásky (cena za herecký výkon) a Jaromír Břehový v roli Pocestného (cena za herecký výkon). Oba shodně vytvářeli své postavy cudně, se soustředěností a fantazií, a nenapovídali nám, že bychom se měli smát, protože jde o humor. Této nápovědy se ostatní aktéři chvílemi dopouštěli. Nic to ovšem nemění na faktu, že vznikla inscenace živá, vtipná a rezonující s publikem. V případě Žlutických tomu napomáhala i scéna a kostýmy. Inscenace získala Hlavní cenu s nominací na národní přehlídku venkovských souborů ve Vysokém nad Jizerou.
Marie Caltová