Texty: TOMAS, Karel: DĚČÍN 9. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

DĚČÍN 9. DUBNA 2011 – MĚSTSKÉ DIVADLO
Lektorský sbor: Jiřina Lhotská, Ivana Sobková, Karel Tomas
Krajské kolo Dětské scény pro Ústecký kraj proběhlo v Děčíně už podruhé. Zdá se, že kvalita zúčastněných souborů sice pomalu, ale přece jen stoupá. To se projevilo zejména na výběru témat, resp. Předloh, kdy pouze u dvou ze třinácti můžeme hovořit o jejich podřadnosti, resp. Zmatečnosti. V provedení se velmi často objevuje dobrý nápad, který není rozvinut, je přehlušen nedobrými nápady či rozmělněn neadekvátními prostředky.
Žánrově byla přehlídka velmi pestrá, na tomto poli by však většina souborů potřebovala zamyslet se nad větším ujasněním stylu a prostředků, provést celkové „vyčištění“. Po všech stránkách z produkce zúčastněných souborů čnělo yslovská na Stráni z Děčína, které bylo právem nominováno na celostátní Dětskou scénu do Svitav.

Líná a lakomý, BAMAKO, ZUŠ Litvínov (ved. Jana Loosová)
Soubor si výrazně upravil předlohu pohádky J. Tafela, která umožňuje rozvinutí do zajímavého představení. Možná ji ale vypreparoval příliš, až na základní a nutné akce k tomu, aby pohádka mohla vůbec probíhat. Změnil i vyznění a konec pohádky, která se tak ovšem stala méně srozumitelnou a její vyznění nejasnější. Postavy „líné“ Huri a „lakomého“ kupce jsou sice deklarovány jak názvem, tak ve slovech, nejsou však jevištně sděleny. Násilně působí i proklamativní prozření Huri. Základním problémem inscenace je tedy dramaturgie.
Stálo by za to zamyslet se nad propojením stylů herectví, resp. Divadla (výstupy žab × vesnický pseudolidový realismus × expresivní posunčina sousedek) – nejasnosti se následně přelévají i do výtvarné stránky inscenace (náznakové paravány × znak – žlutý pytlík × realistická rekvizita – eřiny, košík × realistická rekvizita v jiné funkci – pojízdná truhla × zástupné či imaginární rekvizity × stylizovaná loutka).
Na představení je znát, že se s dětmi pracuje a že tedy nejsou nepoučené.

yslovs, Klubíčko ZŠ Maršovská, Teplice (ved. Lena Slámová)
Příjemné texty vhodné pro daný soubor i jeho věkovou kategorii (Jiří Dědeček, Uleželé želé) jsou zarámovány trochu násilně do prostupujíího i rozdělujícího rámce mobilů a esemesek. Tento rámec jednotlivé básničky zdůvodňuje, ale je také jejich největší přítěží – často je přijatá sms velmi násilným oslím můstkem. Přitom se zdá, že úplné opuštění rámce (vzniklého ostatně na základě jedné z básní) by celkové stavbě inscenace nejen neublížilo, ale naopak pomohlo. Druhou cestou je jeho propracování do nejmenšího detailu tak, aby působil přirozeně a pravděpodobně. Což je však mnohem těžší.
Děti přicházejí z hlediště s první básničkou, jejímuž rytmu napomáhají jednoduchými orffovkami. Je veliká škoda, že tuto pomůcku okamžitě odkládají do krabice a opouštějí tak prostředek, který jim jinak dost pomáhá.
Děti jsou na jevišti svobodné, setkání s nimi je pro diváka příjemné. Stavba některých básniček vychází zevnitř, z textu a z dětí, u jiných je motivace vnějšková a nutí děti k určité formě zbytečných povrchních posunků – určitě by stálo za to se nad nimi ještě zamyslet.

Popletené pohádky, aneb jako to mohlo být jinak, yslovs ZŠ Písečná, Chomutov (ved. Iveta Gobbiová)
Parodie a absurdní propojení ustálených klišé či situací tradičních pohádek vždy lákaly množství souborů i jednotlivců. Kvalita úprav či nových konstrukcí však až na čestné výjimky nesahá původním příběhům ani po kotníky. Což je bohužel i případ chomutovské inscenace. Všeobecné odmítání zaběhlých řádů a struktur se projeví v tom, že některé vybrané postavy ze dvou francouzských, jedné německé a jedné české pohádky (Červená Karkulka a vlk; Jeníček, Mařenka a čarodějnice; Šípková Růženka a princ; Budulínek a lišky) už nebaví neustále opakovat (?) svůj příběh a vymění si na základě vlastní žádosti a zásahu ryze české postavy Krakonoše (?) své pozice v pohádkách. S daným výsledkem pak nejsou spokojeny, tvrdí, že to Krakonoš „popletl“ (ale vždyť to samy chtěly!) a deus ex machina v podobě „čtenářů pohádek“ (= ty slušné děti!) svou morální silou vrátí pohádky do původní podoby. Vše zarámováno do neumění, násilného „předvádění se“ à la školní besídka spojeného s „humorem“ špatných televizních estrád.
Čili: dobrá myšlenka, že síla pohádek je v jejich původní desetiletími prověřené podobě, nikoli v násilných úpravách, naráží na skutečnost, že děti víc baví to, co soubor pravděpodobně chce kritizovat, je tomu dán větší rozměr, dále na špatně napsaný i strukturovaný a nelogický text, v neposlední řadě na neumění dětí vedených směrem ke špatnému diletantskému herectví.
Sdělení nepomůže ani jazyková nečistota, vyznačující se takovými „vtipnými“ perlami, jako „Budulajz“, „Karkula“, nemluvě o samoúčelném použití výrazů jako „sakra“, „bordel“ apod.
Repliku vypravěčky „To už je opravdu konec.“ Přivítal lektorský sbor s ulehčením.

O dvanácti měsíčkách, Čtyřlístek, ZŠ Všehrdova 1, Lovosice (ved. Helena Bušková a Alena Brodilová)
Známá pohádka v úpravě vydané ve sborníku Děti hrají divadlo (Portál 2005) ukazuje, jak může být zavádějící totální přimknutí k „autoritě“ knihy, která si hraje na „návod“, který když dodržíte, vznikne vám dobré dětské divadlo. Nehledě na více než pochybné kvality knihy (viz ukázka níže) je třeba i takovouto předlohu brát pouze jako materiál pro tvořivou práci se souborem. Jinak vždy existuje nebezpečí jako v případě lovosického souboru, že vznikne představení odilustrované, nelogické, s nemotivovanými situacemi i charaktery. Známost předlohy nezachrání to, co v divadle/na jevišti není.
Konkrétně: matka ani sestra nemají důvod, proč Marušku šikanují. Nesmyslná „disneyovská zvířátka“, jejich krmení a rady-nerady. Vztek matky a sestry, že se M. vrátila (ony nechtěly přinést přírodní produkty jiného ročního období, ale Marušku zavraždit???). Atd.
Jevištní podoba vychází ze simultánního jeviště středověkých mystérií – tří, resp. Čtyř scén, mezi nimiž postavy přecházejí. „Utopení“ scény dvanácti měsíčků v pozadí za závěsem situacím s nimi neprospěje, nedává jim prostor k hereckému uchopení.
Odrazující ukázka z návodu/knihy (netýká se zrovna Dvanácti měsíčků):
Vypravěč má na sobě barevné oblečení, které ladí s kostýmy herců. Zvířátka mají charakteristická ouška a jednobarevné oblečení – trička, tepláky, mikiny – podle své odpovídající barvy.
Různé zvuky dotvářející děj, jako je klapání koňských kopyt, houkání, cinkání, hřmění, šum větru, meluzíny, vytvoříme pomocí jednoduchých prostředků, které jsou po ruce – využijeme vařečky, zvonky, bubínky, skořápky kokosového ořechu, kousek plechu, pokličky atd. Při scénách, kde se „vyskytují kouzla“, zní velmi působivě cinknutí na triangl.
Podle charakteru hry a schopností dětí můžeme zařadit říkadla, krátké popěvky (koledy) nebo taneční ukázku s hudbou. V pohádce O Popelce si může např. Popelka zatančit s princem na klavírní improvizaci melodie z fi lmu Tři oříšky pro Popelku.

Klim, klom, klomprdom, Paraplata ZUŠ Moskevská, Most (ved. Ivana Zajáčková)
Často využívaný text Milady Mašatové pro jednoduchou částečně loutkovou hříčku se ukázal jako úkol přesně pro možnosti i schopnosti daného dětského souboru. Pro děti byl jasný a přehledný, hraní s chutí (vím o čem) a dobrá fyzická srozumitelnost způsobila, že základním dojmem z představení je příjemné potěšení ze setkání.
Trochu však nefungoval příchod prvního chlapce – tvůrce zvukového plánu. Bylo by možná lépe, kdyby byl na scéně od začátku. Druhý chlapec (vypravěč) byl velmi příjemným oživením a tmelením příběhu i inscenace.
Refrénovitý příběh hraný vařečkovými loutkami by si zasloužil věnovat víc pozornosti práci s loutkou, stálo by za to popřemýšlet, jaké postavení má „ta nejmenší“ a zda je opravdu nejmenší, za co ji čeká odměna v podobě sličného a bohatého partnera, atd.
Z „živých“ vstupů je třeba si ujasnit zejména postavu tety a její projev, otázkou je i živý posel, kterému chybějí konkrétní úkoly pro existenci na jevišti.

Když havranům mrznou nohy, Divadýlko na Stráni, ZŠ Na Stráni, Děčín VI (Jana Štrbová)
Představení postavené z textů českých básníků o zimě, z obrovské porce hudebnosti, energie a entuziasmu bylo pro diváka zážitkem a setkáním na nejvyšší úrovni. Parta dětí ve svetrech, rukavicích a zimních čepicích vytváří za pomoci textů působivé zimní obrazy, imprese, které se přelévají jak mezi nimi, tak do publika. Vše je jakoby samozřejmé, ale zábavné, překvapivé, naplněné imaginací zimy i divadla.
Cíleně vedená hudebnost souboru se projevuje nejen ve vyloženě hudebních výstupech, ale i v herectví, rytmu, organizaci pohybu dětí na jevišti i v pohybu samotném.
Děti vědí, kde jsou, kdo jsou, reagují na sebe, texty i situace jsou jejich přirozeným prostředím. Ovládají umění pauzy, napětí, kontrastů.

Červená Karkulka, ZUŠ F. L. Gasmanna, Most (ved. Pavel Skála)
Začínající soubor byl veden snahou o vytvoření pohybového divadla. To se tak úplně nepovedlo. Vzniklo spíš divadlo až do krajnosti minimalizovaných jazykových (často jednoslovných) sdělení, tak trochu připomínající televizní vysílání pro nemluvňata (nikoli však na úrovni infantilních a podbízivých Teletubbies). Známý příběh Červené Karkulky byl v určité míře zjednodušen, ozvláštněn, „zmodernizován“ – okamžitě se tak otevírá otázka míry úprav a jejich účelu i smyslu.
Proklamovanou „pohybovost“ divadla zastupuje zejména používání imaginárních rekvizit, resp. Imaginárního a náznakového prostředí, dále využití herců jako součástí scény. Opět se zde však projevuje nedůslednost, resp. Pocit diváka, že se „jede na první dobrou“, že tedy mezi nápady nebyla provedena dostatečně velká selekce a stylové vyjasnění. Vyloženě násilně pak do prostředí pohádky nezapadají výrazy jako „ok“, telefonická komunikace mezi tatínkem (?) Karkulky a babičkou, či zpívaná melodie ze známých Troškových fi lmů (Slunce, seno a…). I nápis „cenzura“ na látce, kterou jsou zakrývány „choulostivé“ scény, kdy vlk konzumuje, vyznívá jako první „vtipný“ nápad, který již dnes nemá opodstatnění.
Naopak se zde objevuje řada až překvapivých a nosných nápadů (ohniště doma u Karkulky, to, že z vlka nevyskočí jen K. a b., ale i pár dřívějších obětí, pád do studny,…). Dětští herci jsou tvární, tvořiví, je však třeba s nimi více pracovat na čistotě tvaru i výrazu.

Brémští muzikanti, ZŠ při Biskupském gymnáziu yslovsk (ved. Kateřina yslovská)
Zvolená předloha nabízí vcelku dobrou možnost existence dětí na jevišti i tvorby dramatických situací. Soubor zvolil vlastní dramatizaci své vedoucí, kterou ovšem naplnil tak, že není jisté, zda se v ní děti cítily volně a svobodně. Prvním dojmem je pak neujasněnost organizace pohybu na jevišti, resp. Umístění situací v prostoru tak, aby to pro diváka bylo sdělné a zajímavé. Děti se projevovaly více povrchními a naučenými akcemi (pohyb, gesto, slovo), než vlastním jednáním. Převládala tedy spíše ilustrace a gestikulace bez sdělení motivů (co chtějí, jak to chtějí).
Zajímavé bylo zařazení retrospektiv příběhů jednotlivých zvířátek, přestože nebezpečí, které je doma čekalo, bylo opět více deklarativní než v jednání a vztahu. Určitě by se s ním dalo dále pracovat.
Živá hudba na jevišti (kytara) má možnost podpořit akci, pomoci náladě apod., v současné podobě má však ještě velké rezervy.
Je nutné se dále zaměřit na jednání a pojmenování konkrétních úkolů jednotlivých postav, jaké mají v konkrétních okamžicích, a z toho vyplývající chování, vztahy, reakce.
Výtvarně je inscenace neujasněná, jde (zejména v kostýmech) o podivnou směsku, která nepomáhá ani hercům, ani sdělení inscenace pro diváka. Zvířátka nedělají ouška, ale jednání.

Vodník, Učedníci, Gymnázium Varnsdorf (ved. Martina Janáková)
Kladem inscenace Erbenovy balady je, že se nesnažila o žádné falešné modernizace, ale o sdělení podstaty tohoto tragického pohádkového
příběhu i jeho poselství.
Problémem však v tomto případě byly zvolené prostředky. Zejména postava Vodníka, který svým deformovaným hlasem vnějškově „straší“, aniž by sděloval obsah, deformuje baladu do jakési nechtěné parodie; kouskování veršů proti smyslu jejich sdělení nepomáhá srozumitelnosti. Např. není jasný ani důvod, proč Vodník dívku pod vodou drží, resp. Si ji přímo vzal – situace na jevišti spíš vypadá, jako by ho její přítomnost přímo štvala. Pak však není jasné, proč ji nenechá jít a vytváří krutou hru s dítětem.
Chór pak samotný příběh balady neposouvá, ilustruje – bylo by možné s ním pracovat víc.
Práce s látkami (organtýnem?), vytvářejícími prostředí i zapojení yslovská nástrojů, což obé nabízí obrovské pole ve spojení s tvořivostí, je na naprostém začátku práce s nimi a chtělo by to více přemýšlet o jednotlivých funkcích, obrazech…

Příběh o Pavím očku, ZŠ při Biskupském gymnáziu yslovsk (ved. Jana yslovská)
Africká pohádka, kde lidé žijí v symbióze se zvířaty, která pomáhají tomu, kdo k nim má dobrý vztah a kdo je o pomoc požádá.
Po počátečním dobře vystavěném a imaginativním obraze africké vesnice, kterou navštíví nemoc, se rozehrává dobrodružný příběh chlapce Pavího očka, který musí bojovat proti místnímu šamanovi, aby s pomocí zvířecí rady přivedl bílého lékaře, který zachrání nejen jeho sestru, ale i celou vesnici před nemocí. Zde však chybí pro diváka některé informace, některé motivy jsou nejasné a zbytečně zavádějící (chování šamana, pozice P. o. ve vesnici…).
Děti existují na jevišti vcelku přirozeně a další práce směřující k vyjasnění situací a vztahů se určitě vyplatí.
Výtvarné provedení nabízí velké možnosti v předávání obrazů. Působí příjemně, snad jen není nezbytné označovat zvířata doslovnými obrazy na pláštěnkách a jinými vnějškovými prvky namísto většího akcentu na jejich jednání a konkrétní úkoly.
Více by bylo třeba pracovat i s pohybovou stránkou, která inscenace vyloženě nabízí (zvířata, tanec divokých černochů) – zatím je vše jen takové přibližné.

Co nám spadlo z Olympu, Tovaryši 2, Gymnázium Varnsdorf (ved. Martina Janáková)
Tvar blížící se kabaretu (vlastní text) o tom, co dalo pozdějším generacím Řecko, ať již v podobě bájesloví (jablko sváru, Achillova pata, Pandořina skřínka, yslovská práce) či řeckých slov (erotika, echo, panika, narcismus, arachnofobie). Není však zdůvodněno, proč jsou ze stovek dalších možností použity právě tyto pojmy, výrazy – výběr působí dost nahodile.
Sympatické je použití živé hudby na jevišti (dvě kytary, buben, saxofon) – které však snižuje opakování stále stejné melodie refrénovité písně („Poslouchejte, děcka ze starýho Řecka, co nám spadlo z Olympu, co nám hlavu plete, s životem zamete.“), kterou ostatní aktéři „oddupají“ v řadě vůči divákům.
Kromě nahodilosti výběru je podivný, povrchní, místy až násilný výklad jednotlivých jevů. Zdá se, že samy děti jim moc nerozumí, a proto je vykládají spolu se svojí vedoucí velmi vnějškově. Jediné, co funguje a ukazuje cestu, kterou by daná inscenace mohla jít, je věčný Sysifos, který stále dokola rovná hromadu krabic, kterou mu každou chvilku někdo z nejrůznějších důvodů rozbourá.
Neutrální oblečení doplněné tógami z prostěradel v okamžiku, kdy se do Řecka, resp. Na Olymp přesouváme, může být funkční (je však nutno zpřesnit jednání s ním), barevné krabice, na kterých jsou z jedné strany nápisy jednotlivých jevů (dost neumělé), z druhé pak náznak řeckého chrámu z dálky připomínající logo Unesca, neruší a jsou víceméně funkční.

Profil, ZUŠ F. L. Gasmanna, Most (ved. Pavel Skála)
Téma, které často hýbe životem mládeže a dětí, tedy sociální sítě, konkrétně Facebook. Vše zobrazené na jevišti doslova, oživlý Facebook,
trojský kůň, fi ktivní pokémonská hra Happy ryby či přátelé a komunikace po síti. Zobrazení, ilustrace v kladném slova smyslu.
Představení klade velký nárok na ústřední postavu chlapce, který se džunglí informační pasti sociální sítě poprvé probíjí – tady jsou ještě velké rezervy, jak zahrát jeho vztah k zobrazovanému jevu. Většinou divák neví, co si on o dané situaci myslí. Deklarativní rozvinutí transparentu „Odpojte se“ na konci inscenace nic neřeší, pokud k tomu nevede vztah aktérů a celá inscenace. Vzniká tak otázka, odkud kam vlastně inscenace směřuje.
Inscenace si určitě zaslouží další práci, dětští aktéři působí přirozeně a tvořivě.

Rok sdílení, Tovaryši 1, Gymnázium Varnsdorf (ved. Martina Janáková)
Zjednodušený příběh pro výuku angličtiny ve vlastním překladu nabízí množství příležitostí ke scénickému zpracování i k tvorbě situací a obrazů. „Béčková“ povídka sama o sobě je ve své stavbě největším problémem inscenace. Podivný postapokalyptický svět se nezabývá logikou ani motivacemi, sleduje pouze hlavní příběh. Nedostatky, které snese literatura, však na jevišti vyhřeznou v plném rozsahu. Dětští herci pak ovšem nemají co hrát, protože nic vlastně z hlediska celého příběhu není důležité. Drama sžívání se s neznámým, překonání sebe sama, nezištná pomoc, využití vlastních schopností i sebeobětování se pak neodehrává v akci, ale ve slovech. Je zřejmé, že se tolik nepracuje s divadelními prostředky jako s literaturou.
Inscenace má silnou hudební složku, která ale je spíš jen dramaticky ilustrativní a snaží se nahradit to, co herci nezahrají.
Bylo by dobré, kdyby si soubor a jeho vedoucí ujasnili veškeré motivy, charaktery a situace, prostředí i úkoly, které kdo kdy v daném okamžiku má. Divadlo je zjednodušením, ale zároveň esencí skutečnosti, obrazem, ve kterém každá nejasnost skřípe – nelze ji nahradit slovním vyjádřením.
Karel Tomas