Texty: BUMERLOVÁ, Jindřiška: BECHYNĚ JARO 1. – 3. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

BECHYNĚ – JARO XIX
1. – 3. DUBNA 2011 – KULTURNÍ
STŘEDISKO MĚSTA BECHYNĚ

Ve dnech 1.–3. dubna proběhl v Bechyni předjubilejní, tj. 19. ročník přehlídky dětského divadla. Proběhl doslova, protože kromě hlavního programu byly připraveny i doprovodné akce. Návrat k velikonočním tradicím, noc v knihovně a výprava, jejímž tajným cílem byl bechyňský zámek a jeho noční prohlídka. Pracovníci Kulturního domu se svým ředitelem Štěpánem Ondřichem ve spolupráci se zaměstnanci knihovny vytvořili, jako už tradičně, velmi příjemnou atmosféru, ve které se všichni účastníci Bechyňského jara cítili dobře a čas jim na přehlídce rychle ubíhal. Hlavní však samozřejmě bylo divadlo. Letos se v Bechyni představilo osm souborů a diváci i lektorský sbor (ve složení Marie Poesová, Jakub Hulák, Jindřiška Bumerlová) měli možnost zhlédnout devět inscenací. Každá přehlídka bývá specifi cká a v inscenacích lze nalézt některé společné prvky, téměř bychom mohli hovořit o „trendech“ pro určitý rok. Letos to byly příběhy na motivy knihy René Goscinnyho, jejichž hlavním hrdinou je chlapec Mikuláš. Pro své vystoupení si tuto předlohu zvolily dva soubory. První z nich – ZŠ Školní Bechyně – pod vedením Františka Oplatka zahrál epizodu Upomínka na celý život. Děti se v příběhu cítily dobře. Pro zachycení prostředí použil vedoucí souboru tělocvičné nářadí – bednu, která umožňovala podpořit formu stylizace (rozebrané části např. představovaly rámy, v nichž se jak v galerii charakterizovaly jednotlivé postavy). Někdy však její využití bylo poněkud samoúčelné a pro diváka nečitelné, např. rytmické klepání do zmíněných rámů znázorňující těšení. Také soubor LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Vojty Maděryče sehrál jednu z epizod, tentokrát s názvem Mikulášovy prázdniny. Vedoucí zvolil realističtější přístup, méně stylizace. Určité problémy pak činily postavy dospělých, jejich střetávání s postavami dětí působilo nevěrohodně. Způsob ztvárnění postav dospělých je ostatně jedním z úskalí, s nimiž se soubory musejí často vyrovnávat. Celkově však tuto inscenaci hodnotil lektorský sbor jako živější, s potenciálem dalšího vývoje. Soubor Lannovka Pavla Petrovského vystoupil s pásmem poezie Marie Pawlikovské. Pásmo dostalo název A že ho nesežrali. Scéna působila velmi dekorativně. Barevná klubíčka i světelné efekty, členění prostoru pomocí „schůdků“ vzbudilo očekávání, které se bohužel nenaplnilo. Také zde byla dekorativnost na úkor účelnosti a smysluplnosti. Dalším problémem byl výběr textů. Ty tvořily jen volný celek a příliš neodpovídaly věku interpretek a jejich recitátorským schopnostem – byly pro ně obsahově i formálně náročné. Také pro DDS Zdeňka Čelikovského z Petrovic byl hlavním problémem výběr textu. Soubor pod vedením Pavla Kubíčka zahrál hru Ivana Vyskočila O rodný ranč, čili padni padouchu. Děti sice hrály s chutí a dětské diváky zaujaly, ale také tento text by byl vhodný spíš pro starší mládež nebo pro dospělé, protože jinak inscenaci chybí patřičný nadhled a scény ztrácejí na dynamičnosti. Tradičními inscenacemi bývají pohádky. Vedoucí souboru ZŠ Školní Bechyně František Oplatek se vrátil k Hloupým pohádkám od Jaroslava Tafela. Tentokrát zvolil trochu jiné pojetí – vypravěčkou příběhu byla loutka – myška. Její funkce však nebyla vždy srozumitelná. Kladem inscenace byla živá hudba a tradičně dobrá vybavenost dětí. Lenka Menšíková z DDM Kaplice si pro své tři soubory zvolila pohádky Karla Čapka (Dividélko Kaplice hrálo Loupežnickou aneb Konec loupežníků v Čechách, Dividlo Kaplice Doktorskou aneb Zápisky studentky medicíny a Solimánskou aneb Jak se Zubejda uzdravila) a opět vytvořila cyklus, což však přineslo mnohá úskalí, která se nepodařilo překonat, např. chaotičnost představení a ztrátu temporytmu. Příběh loupežníka Lotranda je předváděn jako seriál, přičemž stejné postavy většinou hrají v jednotlivých inscenacích jiní herci, takže pro diváka jsou scény někdy nečitelné. Patrný je i silný vliv filmové podoby Čapkových pohádek. Film byl inspirací také pro Alenu Vitáčkovou a Divadélko Růžek z Českých Budějovic. Zaujal je příběh, který ztvárnila Věra Chytilová ve filmu Vlčí bouda. Inscenace se zaměřila na základní modelovou situaci – na chatě izolované od společnosti se skupina dětí stává součástí psychologicko-sociálního experimentu, ve kterém se jedná o přežití jednotlivce i skupiny. Děti se proti manipulátorům nakonec vzbouří a odmítnou obětovat nejslabšího člena skupiny. Na rozdíl od fi lmové předlohy není jasné, zda manipulátoři, kteří experiment řídí, jsou mimozemšťané, ale to pro vyjádření ústřední myšlenky není podstatné. Hlavním tématem však zůstává téma lidství, lidskosti a soudržnosti. Souboru se daří působivě a věrohodně budovat situace, udržet temporytmus, stupňovat napětí, budovat mizanscény.Také tento soubor musel vyřešit otázku ztvárnění postav dospělých. Pro zachování dramatičnosti a věrohodnosti příběhu roli manipulátorů hrála sama vedoucí souboru a dva dospívající členové. Méně věrohodně působí to, že děti, které se na začátku vůbec neznají, velmi brzy vytvoří semknutou skupinu. Celkově však byla inscenace silným zážitkem a lektorský sbor ji doporučil k přímému postupu na celostátní přehlídku, která se letos koná ve Svitavách. Také letos se po zhlédnutí bloku představení scházeli vedoucí souborů s lektorským sborem k „popovídání o viděném“. Každé představení bylo chápáno jako inspirace pro další cestu s vlastním souborem. A to je jedním z cílů přehlídek – reflexe vlastní práce a touha jít dál a zkoušet nové cesty.
Jindřiška Bumerlová