Texty: AS 2001, č. 4, s. 6 - 8, Alena Zemančíková.

Posouvá soutěž divadel poezie na Wolkrově Prostějově hranice vkusu?

Divadelní část národní přehlídky recitátorů sólistů a divadel poezie Wolkrův Prostějov se rozdělila na dvě části - lepší první den, horší den druhý. První část - lepší - představující pět souborů, předložila pět poučených inscenací, pracujících s kvalitním textem a jeho obrazným jevištním ztvárněním. Hned první soubor - Divadlo Jesličky, Stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, uvedl několik básní Walta Whitmana v provedení pětice mladých mužů doprovázených bubny, foukací harmonikou a mocným dijeridoo. Mládenci, kteří přednesli monumentální ódu na mužské a ženské tělo, odstíněnou obrazem brutální hromadné popravy na počátku a otevřeným výjevem milování na konci, představovali na scéně to nejlepší, co na mužském pokolení lze shledat, ostatně v plné shodě s básníkem. Mysleme sílu, rozmanitost podob, barev vlasů i hlasů, vůli, inteligenci, bez níž nelze nepropadnout potřebám těla, i maskulinní sexuální energii, bez níž se neobejde bojovnost.
Královéhradecká pětice mladých mužů a jejich režisérka Ema Zámečníková ve výsledku trochu couvli před americkým monumentem 19. století, v němž je na naše evropské nazírání hodně patosu a jednoznačnosti. I tak však sdělili podstatu klasikova textu na dobré přednašečské úrovni, přímo a přesvědčivě. Cena poroty.
Představení Turnovského divadelního studia, pražského souboru TY- JÁ-TR a inscenace Re(de) Generace Prostějov měly společné začátečnické nedostatky, podobně jako stejně začátečnické okouzlení z vyřešených inscenačních nesnází. Turnovští uvedli téměř neznámého T.R. Fielda v montáži nazvané Lomikel na dlásnech a jiné zádrhele. Scénář z jazykově vynalézavých textů s mnohými novotvary ( někdy ze samých novotvarů) byl promyšleně sestaven, poetika špinavých zákoutí, hospod a kanálů vystižena výtvarnou složkou, jen herectví a přednes byly ještě neohrabané a režijní švy slátané příliš nahrubo. Inscenační řešení přiznaně inspirované loutkovým divadlem, dobrá práce s jevištním znakem, ne už tak dobré zvládnutí hracího prostoru.
Pět myšů TY - JÁ - TRu z Prahy inscenovalo verše Emanuela Frynty na holé scéně jen nejprostšími hereckými a režijními prostředky. Inscenace chytrých studentů maturitního ročníku, jejíž cena je především v tom, že veškeré sdělení je dílem jejich vlastního, nikým než autorem neovlivněného názoru. Inscenace intuitivně uplatňuje osvědčená a textu adekvátní inscenační řešení stejně jako řešení v podstatě banální, režie prokazuje cit pro intelektuální klaunství Fryntových textů. Cena diváka.
Soubor Re(de) Generace z Prostějova byl ze zúčastněných divadel nejmladší. Přinesli na scénu vlastní texty, ale k potěšení publika i lektorského sboru texty nijak sladkobolné, nýbrž s humorným nadhledem psané „deníkové zápisky“ dosud pubertální dívky. Inscenace se Milý deníčku i jmenuje a deník je v ní personifikován jediným mužským členem souboru: jeho role je však nedomyšlená a tím pádem je herec na jevišti poněkud bezúčelně statující. Pokud jde o autenticitu a schopnost nadhledu nad sebou i kontaktu s publikem, jsou výborné. Pokud jde o úroveň mluvy a přednesu vůbec, plné chyb. První pokus, jehož skutečné kvality prokáží přesvědčivě až další práce.
Inscenace souboru Útulek z Brna, který předvedl pohybovou improvizaci na báseň Leoše Slaniny Návštěva u ministra (s notnou dávkou slovní improvizace) se inscenačním postupům obvyklým v divadle poezie vzdálila až kamsi k improvizacím Jaroslava Duška a Divadla Vizita, vždy se však vracela k celkem prostému textu Slaninovy básně a jeho grotesknímu vyznění. Báseň sama by se přednášela několik sekund, inscenace trvala asi dvacet minut, po něž tři mládenci rozdílných typů po způsobu poetické klauniády rozehrávali představu návštěvy u ministra, o němž říkají, že je bůh. Co hráno tělem, bylo napínavé, vzrušující a vskutku metaforické, co bylo mluveno nad text básně, sneslo by větší kázeň. Celá kreace pak byla ve vzácné shodě s literární předlohou autora,veršujícího augusta brněnské bohémy, který byl v závěrečné roli ministra osobně přítomen. Cena poroty.
Ostatní inscenace na rozdíl od těch již popsaných jednak nepracovaly tak jednoznačně s prostředky divadla poezie, jednak různou měrou neuspěly v inscenování zvoleného textu. Regina Břeclav s inscenací Záhoř aneb Devět balalaladických obrazů podle K.J. Erbena předvedla pokus o sdělení Záhořova lože z Kytice pomocí žánrově různorodých postupů - muzikálu, jakéhosi jevištního klipového seriálu na téma „nejnudnější“ (jak se ozvalo při diskusi) Erbenovy balady. V této - jako i v dalších, o kterých bude řeč - inscenaci se pracuje s postavou moderátora (konferenciéra), který ovšem neplní brechtovskou roli civilní spojky mezi příběhem a realitou okamžitého času, nýbrž je vlezlým dopovídávačem děje, pomrkávačem do publika a rozmělňovačem toho, co by bez jeho přítomnosti bylo jasné už z příběhu. Použití této postavy a jiných problematických postupů bylo o to méně pochopitelné, o co víc znalosti textu předlohy i jeho různých verzí soubor při hodnocení prokázal. Každopádně tím dali břeclavští najevo, že nejde o náhodný omyl, ale o promyšlené řešení.
Protože podobná postava se objevila i v inscenaci „dospělé sekce“ hradeckých Jesliček Dospělá embrya, a podobně jako Záhořovo lože Regině, pokazila i Hiršalova Párkaře tomuto souboru, musíme zřejmě uvažovat o pronikání prvků bavičství a vulgárních mediálních praktik do divadla poezie. Protože tyto způsoby se objevují ne jako reflexe nějaké kulturně společenské situace, ale naopak jako prvek, který chce inscenaci přiblížit publiku, zpřístupnit „nudnou klasiku“ nebo s pomocí mnoha slov ozřejmit dramaturgicko - režijní plán, je asi třeba vzít v úvahu posunutí hranice takzvaného „dobrého vkusu“ směrem k úrovni mediální zábavy. Možná bude v příštích ročnících zajímavé sledovat právě to, jak divadla poezie dokážou tento všudypřítomný pseudokulturní plevel převést do poetické zkratky a vyslovit skrze něj svou zprávu o stavu duše. Zatím však nejsuverénněji pracuje s prvky žánrové libovolnosti a špatného vkusu zkušené a suverénní Divadlo poezie z Mladé Boleslavi s autorskou adaptací povídky Jaroslava Haška Uši svatého Martina z Ildefonsu. V systematické práci tohoto vůči kritice značně nedůtklivého souboru jsou prvky přehrávání a jiných přízemních inscenačních praktik už dlouho zapracovány a bez výhrad přijaty: na festivalu divadla poezie je nelze nevzít vážně, ale také je těžké je přijmout.
Poetické divadlo Spektrum ze Sezimova Ústí zahrálo části knihy Bel Kaufmanové Nahoru po schodišti dolů pod názvem Čau, študente, se všemi začátečnickými scénáristickými a režijními chybami. Ty způsobily, že inscenace navzdory zobrazení studentského prostředí působila neautenticky, neměla energii, a tím ani kontakt s publikem.
44. ročník Wolkrova Prostějova v soutěži divadel poezie nepřinesl zcela mimořádnou inscenaci, ty dobré však ukázaly obnovenou autenticitu jevištní tvorby v tomto divadelním oboru, nezávislou na základním uměleckém školství a vypotřebovaných postupech, a to ani v případech školních inscenací. Zajímavým příspěvkem k problematice interpretace byl závěrečný seminář Radovana Lipuse. Zřetelně ukázal, jak silná je vůle interpretů najít vlastní, co nejoriginálnější variaci daného tématu, proti schopnosti skutečně se vyznat v textu, odhalit jeho tajemství a hledat pro jejich sdělení adekvátní, inspirovaný tvar. Osobnostní výchova na středních školách evidentně vydává své plody, je nejvyšší čas začít nad ni stavět schopnost analýzy a svobodné interpretace v řádu zvolené předlohy. Prostředky – jak ukazuje dvojí udělení jediné Ceny poroty - pak mohou být jakékoli.
Alena Zemančíková