Texty: ULRYCHOVÁ, Irina: OSTROV 15. – 16. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

OSTROV 15. – 16. DUBNA 2011
– DŮM KULTURY
MALÁ PŘEHLÍDKA VE VELKÉM KULTURNÍM DOMĚ
V obrovském kulturním domě v Ostrově se v pátek 15. dubna 2011 odpoledne sešly pouhé tři soubory z karlovarského kraje. Jako první se divákům a lektorskému sboru ve složení Jitka Pluháčková, Radek Marušák a Irina Ulrychová představil soubor Lázeňáček ze ZUŠ Františkovy Lázně s krátkou pohádkou Jak chtěla Mrakule pokazit Vánoce. Věkově heterogenní skupina spolu pracuje druhým rokem a „Mrakule“ je jejich první inscenací. Děti jsou poměrně dobře vybavené po mluvní i pohybové stránce. Malá zkušenost se však projevovala u většiny z nich v herním projevu a schopnosti skutečně hrát spolu a ne jen vedle sebe, tj. lépe se na scéně vnímat a komunikovat. V tom jim bohužel příliš nepomáhal text, psaný šroubovaným jazykem, který zněl z dětských úst ploše. Ani konflikt nebyl – už v rovině scénáře – dostatečně nosný a dobudovaný a jeho řešení bylo poněkud zjednodušené. Drobnička neznámého autora by zasloužila větší dramaturgickou úpravu, aby v ní hráči našli lepší oporu pro svoji hru. Dle slov vedoucí soubor přijel na přehlídku hlavně proto, aby sbíral zkušenosti a velmi sympatické na něm bylo, s jakým zájmem děti sledovaly představení ostatních souborů a fandily jim.

Soubor Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov byl věrný svému jménu a na velmi slibně načaté inscenaci bylo vidět, že přece jen ještě potřebuje čas dozrát a vytřídit i dotáhnout ty spousty nápadů, které zatím navršil. Pohádka Z. Adly O zmrzlém králi byla hrána dětmi s chutí v groteskní nadsázce, která se nevyhýbala ani mírným aktualizacím. Hráči na scéně skutečně jednali, vnímali své partnery a reagovali na ně. Bylo zřejmé, že se v rolích cítí dobře a naplňují je, i když na jejich postavu právě není zaměřena pozornost. Jako ne úplně dořešený problém se ukázalo posunutí tématu (králi vlastně ani tak není zima, jako spíš chce být středem zájmu), které klade na představitele vladaře poměrně značné nároky a pro které by bylo třeba najít adekvátní a čitelnější zakončení. Lektorský sbor ocenil inscenaci čestným uznáním.

K přímému postupu na Dětskou scénu ve Svitavách byla nominována inscenace Tak tohle je naše Leni?! souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov. Dramatický děj vychází z knihy Z. Bezděkové Říkali mi Leni a je stavěn na kombinaci fabulačního a montážního principu: obrazy z Lenina života v německé rodině se střídají v prudkých střizích se střípky vzpomínek a hlavně snů, které hrdinku vedou k pátrání po tom, kdo vlastně je a kam tedy patří. Téma, které přerůstá své historické zakotvení, dostalo působivou divadelní podobu, jejíž těžiště spočívá ve schopnosti členů souboru a režisérky kombinovat prvky iluzivní a neiluzivní, velmi konkrétní a názorný herecký projev se znakovými prostředky a postupy. Je třeba ocenit práci se širokou škálou výrazových prostředků a schopnost vytvářet jevištní metaforu v míře, která v divadle hraném dětmi rozhodně není běžná. Určitou otázku vyvolává posun inscenačního klíče ve druhé polovině hry, kdy se stírá přehledné oddělení scén snových od scén reálných, do nichž postupně proniká výrazně stylizovaná pohybová akce, původně vyhrazená právě snům. Drobné tápání nastává i v užití (resp. neužití) masek ve snech. Fungují jako znak toho, že Lenina minulost je pro ni samotnou zatím skrytá, že ji nemůže plně rozpoznat. Dávají také těmto obrazům onen snově přízračný charakter. Jestliže se ale do snu promítne postava bez masky (lidé z Leniny současnosti), není úplně jasné, proč právě její tvář je „lidská“ na rozdíl od „nelidskosti“ masky, zejm. jde-li o postavu negativní. Ale tyto otázky neubírají ostrovské inscenaci na účinnosti a nepotlačují sílu jejího sdělení.
Irina Ulrychová