Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2001, č. 4, s. 2 - 6, Vladimír Hulec.

Postmoderna na mnoho způsobů
aneb
Šrámkův Písek v přesýpacích hodinách
40. ročník národní přehlídky mladého divadla Šrámkův Písek
24. 5. - 27. 5. 2001

K letošnímu čtyřicátému výroční festivalu vydalo místní nakladatelství PRAAM útlou paperbackovou publikaci Šrámkův Písek v přesýpacích hodinách. Snad mi její sestavitel (kniha - či spíše sešit - cituje dobové zpravodaje a ohlasy z tisku) Milan Princ promine, vypůjčil-li jsem si její název do titulku reportáže z letošní přehlídky. Listuje v ní, objevil jsem spoustu zajímavých, dnes vesměs humorně působících pasáží, byť svého času vážných i vážně míněných. Až někdy mrazí: „...mladá generace musí převzít prapor z rukou těch, kteří bojovali za divadlo pokroku, aby jej vítězně donesla do společnosti socialistické...“ (Zdislav Buřival, předseda Ústřední komise LUT ministerstva školství a kultury, 1959), či „...aby svým uměním dokázali sloužit věci míru, socialismu, aby pro tuto myšlenku dokázali získávat své vrstevníky, a tím naplnili pravý smysl Šrámkova Písku“ (V. Mohorita, tajemník ČÚV SSM, 1982) a tak dále a tak podobně... Ale jsou tam i chytrá slova Pavla Boška, Ivana Vyskočila, ohlasy na dnes již „klasiky“, jakými jsou třeba Provázek, HaDivadlo, Vpřed, Lébl, Pitínský... Je to poučné čtení.
Stejně schizofrenně na mne působil letošní 40. ŠP (Šrámkův Písek). Během čtyř dnů se vystřídalo ve velmi různých sálech - od plesové ratejny místního kulturáku a jeho loutkový sál přes různě uzpůsobené jeviště Divadla Fráni Šrámka po divadelní kavárnu - celkem patnáct souborů, které přivezly jak neumětelství a kýč, tak precizní jevištní práci, jak komunální banalitu, tak náročný experiment, jak provokaci, tak šeď. Divák (či aspoň porotce) se někdy až diví, co z jednotlivých přehlídek dorazí.

Staří mladí
Na té nejspodnější hranici pomyslné stupnice „mladosti“ („ŠP je koncipován jako národní přehlídka souborů, jejichž dramaturgicko režijní koncepce a výběr prostředků vykazuje osobité hledání výkladu tématu“ - citát z propozic) stály obě inscenace doporučené z Brna. Hradišťské Divadlo Facka přivezlo klauniádu Tichá noc. Na ploše zhruba jedné hodiny se jeden klaun prostředky moderní pantomimy, jež nehledí již jen na techniku a pracuje s výrazem a mírnou improvizací, vyznával ze svého smutku nad ztrátou partnerky. Ta vystupovala jako mrtvola či panák, jako zavražděná dívka, jejíž vrah - nebo šlo o detektiva Očka (?) - klauna pronásleduje. Vše se děje o vánocích a jde zřejmě o tíživý sen, který dovede klauna k sebevraždě. Samo o sobě silné téma bylo tak nenápaditě, rytmicky monotónně a popisně podané, že se zprvu nabízená zajímavost práce se starším pantomimickým přístupem (odkazoval kamsi k Turbovi let 70.) stávala postupně přítěží až k naprostému diváckému zmrtvění. Ještě problematičtější byla ovšem účast Divadelního spolku Prkno z Veverské Bítýšky. Jejich výběr podprůměrného textu Jiřího Císlera Brejle by zachránil snad jen Kaiser s Lábusem či Polívka s Bláhovou. Tím, že by jej zesměšnili. Důvěra v něj však vedla ke kolapsu, byť diváky vděčně přijímaného. Úspěch vydobytý tou nejvulgárnější formou divadla, jež by mohlo sloužit za příklad pokleslosti a ztráty citu. Snad jen nezkušenost či odkojenost TV Nova omlouvala v mých očích oba herce a diváky. Lascivní, „tlustý“ humor, na efekt vypočítavé přehrávání, komunikace s divákem na úrovni estrády, to všechno bylo podáno sice herecky suverénně, a dokonce s jistým emotivním vkladem, ale vše zůstalo na rovině banality, ba dokonce kýče, jak text označil jeden z porotců, Karol Horváth. Je těžké říkat (a nyní psát) tak tvrdá slova, vždyť amatérské divadlo je divadlem z libosti, ale i v této oblasti je třeba pojmenovávat věci pravými jmény.

Školní mladí
Široké pole inscenačních přístupů nabídly hojně zúčastněné „dramaťáky“ - ZUŠ, divadlní spolky při gymnáziích apod. Zatímco Divadelní sdružení Gymnázia v Jihlavě Spoušť nabídlo tezovitý, výrazově rozpačitý Biblický příběh o konci lidství, autorský (Ivana Fexová) apokryf ilustrující a propojující příběh Stvoření, Adama a Evy a Ábela a Kaina do tvaru výtvarného a pohybového divadla neurčité doby vzniku, a dokazující, že soubor, včetně jeho vedoucích, jsou teprve na začátku divadelní práce, Dramatická školička Svitavy přivezla svým způsobem klenot - dokonale propracovaný tvar autorského divadla, využívající mnoha divadelních prvků k jednolitému, nesmírně působivému a půvabnému výrazu. Loutky, práce s objektem, zpěv, hudebnost, voiceband, pohybové herectví, práce se světlem, to vše v naprosto přesném a vycizelovaném zpracování dodalo víceméně lidové baladě - Stromu Alexandra Klimenta v úpravě Karla Šefrny a Jany Mandlové - ráz divadelního zážitku, překračujícího rámec práce ZUŠ. A to hercům a herečkám bylo - odhaduji - věkově o dost méně než Jihlavským.
Mezi těmito dvěma póly - první setkání s divadlem a schopnost náročné divadelní práce - pohybovala se inscenace Macourkovy Hry na Zuzanku v podání divadelního souboru Stopa, existujícího při Podještědském gymnáziu v Liberci. Soubor - pochopitelně rok od roku proměnlivý - již od roku 1993 vede herečka tamního Divadla F. X. Šaldy Milena Šajdková. A soudě podle této práce (a nejen té - vzpomínáte na Ze života hmyzu, se kterou byli až na Hronově?) je paní Šajdková skvělý pedagog. Dobře - na míru svých svěřenců - vybere text, skvěle jej - na míru svých svěřenců - dramaturgicky upraví a ještě líp zrežíruje. Vynikající timing, tempo jak z Formule 1, nadhled a vtip přesně napasovaný na věk i možnosti herců, to byly přednosti inscenace, která - mohu-li být osobní - mě ohromně bavila. Absurdní, hravý a hlavně nesmírně vtipný text z 60. let náhle ožil jak hezky zazpívaná písnička.
ZUŠ, to jsou také hradecké Jesličky, tradiční účastník amatérských přehlídek mnoha kategorií a stupňů. Zastavení zakázáno, parkování povoleno se z jejich produkce trochu víc než je obvyklé vymyká. Inscenaci - přesněji „prepostmodernistickou demonstrační revue“, jak stojí v programu - vytvořil režisér a vedoucí Jan Dvořák se skupinou příznačně nazvanou Dospělá embrya. Tedy s věkově již „přestárlými“ (tedy - s výjimkou jednoho kojence - v rozpětí 20-37 let). A je to odvážná revue! Využívá Hiršalovy parodie různých českých básníků a jejich způsobu psaní k rozpoutání feministické smrště a erotického dusna, jež působilo nesmírně blahodárně. Estrádní hala zbavila sice inscenaci přímočarosti a tempa, navíc znemožnila některé efekty, přesto způsob zpracování a zvolená forma svobodného kabaretu je přesně to, co se strefuje do „tempa“ doby. Kabaret v současnosti využívá mnoho autorských - ať amatérských, poloprofesionálních či profesionálních – divadel, a s čím dál větším úspěchem. Přímá komunikace a možnost ozkoušet si vlastní nápady na krátké ploše, nést svou kůži na trh, to je vlastnost divadla jinde jen těžce uskutečnitelná.
Daleko větší extrém ovšem připravili náchodští DRED, donedávna existující při tamním Gymnasiu Josefa Škvoreckého, v současnosti se však osamostatňující. Jejich „drama s prvky týrání zvířat“ Kolik životů má kočka se od sympatického pokusu zpracovat sebevražedně existenciální pocity člověka gymnaziálního věku (inscenaci jsem viděl v Turnově, Úpici a Písku) postupně proměnilo v happening, kde původně zřejmě vážně zamýšlené obrazy zajímavým způsobem komentované a ironizované chórem se vytrácejí a nastává neřízený chaos, který v Písku vyvrcholil vstupy autora, pedagoga a režiséra v jedné osobě, Ondřeje Pumra, přímo do dění na jevišti. Nepřipravenost inscenace i herců k takovému přístupu vedla ovšem k značně rozpačitému výsledku, sympatickému snad svou necenzurovanou drzostí a jistým všepožírajícím humorem (O. Pumr zřejmě při svých vstupech záměrně stále jedl grilované kuře z umaštěného papíru a k tomu pil pivo z kelímku), avšak divákovi nepochopitelnému. Závěrečná otázka - jež původně zněla „Kolik životů má člověk?“ - v Písku přeměněna na „Kolik životů má prase?“ tak zazněla do prázdna, jako schválnost a nahodilost. Jako omyl. Jako blábol. Bohužel.
Ale vraťme se k dalším účastníkům festivalu. Víceméně dětskou inscenaci přivezl soubor Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. Autorský text jednoho z herců souboru, Pavla Jecelína, Občan hmyz, sympaticky využívající jednoduchého příběhu s prvky klauniády, to byly devizy zatím herecky i režijně nevyzrálého souboru. Vynikající nápad zobrazit svět očima hmyzu - tedy pro diváka-člověka disproporčně - fungoval náramně. Ovšem pouze jako výchozí bod. Autoři inscenace se ho pak příliš nedrželi, čímž se onen efekt vytrácel a inscenace se rozpadala ne sled různě „napadnutých“ obrazů a situací. Závěrečné „slupnutí“ škvora a švába žábou bylo pak jen dobře vymyšlenou, ale špatně vypointovanou tečkou za „chrobáckým“ příběhem (celá stylizace velmi upomínala na slavné televizní Traja chrobáky Jána Roháče v podání Turby, Polívky a Jiráka).

Hledání jako přemýšlení
Na disproporční vnímání věcí a událostí také upomínala inscenace Rukověť protivy pražského Divadla Padlo. Ovšem zcela jinak. Byla pokusem zobrazit vnitřní prožitek malé dívky, jež si hraje s hračkami ve světě dospělých, a - snad - i průběh jejího dospívání, až do stavu zkolabování. Z introvertní dívky se tak stává zděšená hysterka a posléze povolná protiva. Forma pohybového divadla se vstupy voicebandu a výrazné stylizace všech složek (textové, výtvarné, hudební, herecké) byla cenným pokusem o zachycení nezachytitelného, narážela ovšem na technickou nevyspělost a inscenační nedopracovanost. Přesto formálně náročný a vážně míněný experiment tímto směrem (kolik je dnes „útěků“ směrem k mystifikaci, odosobněnosti a humoru, jak málo je dnes bolesti a smutku) byl pozitivem přehlídky.
Stejným pozitivem byly ovšem i Ženy blanenského souboru Golemovy gaťky a Jsou soutěsky, jsou v nás havířovského Divadla V soukolí. Zatímco prvně jmenovaný namaloval tajemný obraz muže přepadaného smutkem z opuštěnosti a nenaplněnou touhou po ženách, jednolitý, a přesto vzrušující obraz podaný formou výtvarně-pohybového divadla s překvapivou pointou, druhý vypravoval konkrétní příběh, ovšem příběh absurdní, navíc - údajně - na místě improvizovaný. Oba soubory byly překvapením a oba sklidily zaslouženou pozornost. Divadlo V soukolí navíc v improvizovaném žánru objevilo vlastní cestu, a pokud je skutečně schopno na místě vytvářet příběh, rozvíjet jej, a přitom neparodovat, nevracet se, před divákem se nedohadovat, setkali jsme se s novou tváří českého divadla, jež by mohla dojít hodně daleko. Navazuje totiž na několik linií českého divadla (Vyskočil, DD Beruška, Dušek a DSČR, možná i improvizační tanečníky) jde však vlastní cestou. Navíc - aspoň v Písku se zdálo - osobitou, čerpající ze sečtělosti a znalosti literatury a divadla XX. století. Soubor byl doporučen porotou (jako třetí v pořadí - viz níže) do Hronova.
Divadelně (ovšem tentokrát nejen teoreticky, ale i prakticky) znalí jsou i pražští Vosto5, vesměs současní studenti DAMU. Jejich autorská inscenace Rekonstrukce je dokonalou - po herecké, textové i dramaturgicko-režijní stránce - ukázkou prvotřídní divadelní práce. Každá akce je vypointovaná, celek je temporytmicky jak hodinky šlapající, přesto je v něm dost místa na jemné herecké nuance a herci toho náležitě využívají. Zkrátka vtipná herecká i autorská hříčka, jež by mohla (a měla) být klidně v TV. Ovšem ne na Nově, ale na ČT2 (a možná i ČT1) v hlavní čas. Kde jste, Šrámku či Kratochvíle?

Kul očima postmoderny
Na závěr jsem si nechal tři inscenace, které se - aspoň z pohledu poroty (Karol Horváth - dramaturg Městského divadla Zlín, Peter Janků - šéf výpravy Divadla Banská Bystrica, Karel Tománek - dramaturg Městského divadla Karlovy Vary a autor tohoto článku - redaktor Divadelních novin) - vyčlenily z mantinelů trochu usedlého a ve výsledcích očekávatelného festivalu směrem do prostoru pozitivní výjimečnosti.
Postmoderním šokem, postmoderní učebnicí - jak o inscenaci mluvil K. Horváth - byla Hra o Dorotě úpicko-pražské Společnosti dr. Krásy. Inscenace rafinovaným, naprosto nečekaným, a přitom emotivně i intelektuálně působivým způsobem propojuje různé formy i doby. Využívá jak lidového zpracování, které je dodnes živé, zvláště v Krkonoších, odkud autor úpravy a režisér (a dokonce představitel jedné z rolí) Petr Lanta pochází, tak zařazení tohoto textu do kontextu české moderny (E.F. Burian) a obě paradigmata (kontexty) zasazuje do postmoderního kýče super-pop-marketového života. Král jezdí na košíku, který se používá v samoobsluhách, tanečnice tančí v rytmu disco, objevují se téměř televizní scénické obrazy, jež jsou však narušovány a drceny naivismem prostoduchých lidí, a to vše je umocňováno sv. Dorotou v podání muže. A nejen to. I využití hudebních motivů od popu až kamsi do exotických krajin, práce se světlem a prostorem, to vše je fascinující. Pokud se podaří dotáhnout i na mnoha místech rozpačité herecké výkony (jak skupinové, tak individuální), jež jsou největší slabinou nejen této Lantovy práce - může být inscenace velkou hronovskou událostí, která určitě vyvolá mnoho polemik. Polemik o estetice, polemik o dílo, polemik, které českému umění velmi chybí.
Polemiky by mohlo vyvolat i televizní (či možná spíš panelákové) existenciální drama Vašíček 22 kolínského souboru Igdyž. Na - možná neúměrně dlouhé - ploše téměř dvou hodin bez přestávky roztáčí soubor stále extrémnější spirálu úpadku identity a osobnosti člověka denně sedícího před otupující televizní obrazovkou s programy balastu, kýče a lidského ponižování. Všemi prostředky (výtvarnými, zvukovými i hereckými) agresivní inscenace byla nejaktuálnějším přípěvkem k současnému divadelnímu (a nejen divadelnímu) stylu, označovanému cool. Snad jen režijně dramaturgická nezkušenost způsobuje, že tak nabitá a drsná inscenace nemá sílu atomového rypadla, ale jen boxerského zápasu na nekonečně mnoho kol. I tak jde o autorský počin srovnatelný u nás snad jen s lounskými D.I. Lebedung nebo ústeckým Činoherním studiem.
A polemiky a vášně vyvolali i hradecko-pražští Nejhodnější medvídci se svou Chilliastrou. Přitom v tomto případě jde o rafinovaně strukturovaný tvar, který lze vnímat podle zkušenosti a připravenosti diváky rozdílně, a přitom vždy pozitivně. Patafyzický příběh o hrdinském zápase v jídle pálivých chilli-paprik může vzít dítě jako bžundu, a bžunda to je. Starší divák se může bavit nad folklórním zasazením děje na bulharsko-řecké pomezí, a taky se bude plácat do kolen. No a kdo chce vnímat inscenaci jako postmoderní pohled na archetyp a rituál, také si přijde na své. Navíc je inscenace - jak je u Medvídků zvykem - důkladně propracovaná i po hudební a výtvarné stránce, nemluvě o jazykové, jež se vrstvením přívlastků a rozvíjením asociací řadí k nejlepším medvídkovským pracím vůbec (údajně ji nenapsal René Levínský, ale David Doubek - kdo ví? - podepsána je S.T. Gyrosem: oba v ní ovšem hráli). A dokonce i herectví je tentokrát svěží, podané s jistým šarmem a propracovaností, jež oku i srdci lahodí.

Results
Do Hronova jsme nakonec nominovali svatou Dorotu, pro naprosto originální přístup ke známé legendě a propracovanou a domyšlenou formu, jež osobitě odráží dnešní postmoderní svět. Nevytváří pouhou skládanku obrazů, ale jejich vrstevním a prolínáním vzniká nová kvalita. Ovšem na druhém místě doporučená Chilliastra i na třetím Vašíček 22 jsou inscenace, jež by měly do Hronova mít brány otevřené. A neztratily by se jistě ani havířovské Soutěsky doporučené na 3. místě. Jak jsem napsal už do Divadelních novin - Petr Lanta (Dr. Krása), René Levínský (Nejhodnější medvídci) a David Dvořák (Igdyž) jsou osobnosti, jež dávají upomenout na v úvodu zmiňované Scherhaufery, Goldflamy, Tučky, Vorly, Vangeli, Lébly či Pitínské. A takovým je třeba dávat prostor.
Vladimír Hulec
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':