Texty: GONDÍK, Bohumil: Anketa: Jakou roli v rámci obce má váš amatérský soubor? AS 2011 - Blogy, 21.4.11.

Anketa: Jakou roli v rámci obce má váš amatérský soubor?

Pyšelský soubor má v obci roli velmi významnou. Od počátku své činnosti v roce 2003 se angažuje ve většině kulturních programů, které organizují jednotlivé organizace a skupiny.

Kulturní život města je ostatně velmi pestrý. Pořádají se plesy, diskotéky, školní akademie, koncerty vážné hudby, vystoupení hudebních skupin, výstavy, divadla, masopustní reje, pořady pro děti ale do kulturních aktivit počítáme také sběr odpadků z příkopů kolem přístupových komunikací ze všech směrů a po celé obci, udržování pořádku na dětském hřišti, a další akce. Ve všech je pyšelský soubor i třeba jen drobným způsobem zapojen. Většinou to bývá poskytnutí zvukové a osvětlovací techniky a její obsluha. Moderování a nebo alespoň úvodní slovo k pořadu. Členové souboru nechybí ani při organizování citovaných kulturních programů.

Tradicí, která se začala psát společně ze vznikem souboru v roce 2003 se staly pyšelské vánoční divadelní premiéry. Pod tímto přídomkem se každý v Pyšelích orientuje a ví, že o Vánocích je v sále divadla stolová úprava, na stolech jsou svíčky, drobné pokroutky, vánoční pečivo, slané pečivo, domácí pečivo, sklenka vína pro každého diváka a tato vánoční atmosféra přivádí publikum do divadla dlouho před začátkem každého představení. Zájem o vstupenky je tak velký, že už v listopadu bývají dvě premiéry vyprodané a repríza se musí plánovat nejméně už na březen, hned za skončenou plesovou sezónu. Soubor musí dlouho dopředu hlásit svá zájezdová představení, protože v ty dny se v Pyšelích může odehrát jen velmi málo kulturních programů. Bez přímé účasti některého z členů se kultura ve městě jen těžko obejde. Je tu však ještě jeden spojovací článek. Pyšelský ochotnický spolek je zřizován Sokolem Pyšely. A protože sokolovna je současně tanečním sálem, divadlem a koncertním domem, je pyšelský sokolský divadelní spolek přirozeně uprostřed kulturního dění ve městě. Většina kulturních aktivit města totiž prochází sokolovnou.

Ale myslím si, že to není zase věc tak ojedinělá. Každý soubor ve své obci má určitě podobné postavení. Především na malých obcích a městech je práce divadelních ochotníků nezastupitelná. Také proto, že se jako členové v souborech objevují učitelé, obchodníci, prodavači a další místní občané zapojení do veřejného života obce. A všichni chtějí, aby se tam všem lidem žilo dobře. Proto je ochotnické divadlo obecně nevykořenitelné.

Anketní otázka č. 2: Začal jste dělat divadlo s nějakým konkrétním cílem, nebo jste se chtěl jen pobavit?

Tady se střetávají dva pohledy na divadlo.

Ten první, z dlouhého období minulého režimu staví amatérské divadlo do lehkovážné polohy. Nesčíslněkrát jsem ve své kariéře slyšel názor, že “to divadlo není nic prospěšného.Že je to jenom naše zábava…“

Když jsem začínal svou hereckou a vlastně divadelní kariéru, tak všeobecný názor veřejnosti na tento způsob seberealizace nebyl zrovna lichotivý. Když zakládající členové spolků, souborů, kolektivů hledali členy, aby vůbec mohlo divadlo vzniknout, aby mohlo začít něco dělat, tak se obvykle stalo, že rodiče nebo partnerky – partneři nedovolili vstup do těchto kolektivů svým blízkým. Protože „bůhví, co se tam všechno děje“. Jenom opravdu tvrdá a cílevědomá práce mohla ukázat – a většinou také ukázala – že „ se tam nic neděje“, že se tam studují role a dělá se divadlo.

Ale abych odpověděl na tu předloženou úvahu. Když se nebudu chtít divadlem bavit, tak ho ani dělat nemůžu. Základem dobře odvedené práce je přece zábava. Když mě práce nebaví, tak jsou výsledky žalostné. Řemeslník musí svoje řemeslo milovat. A když ho miluje, tak vyrobí nevídaně krásné věci. Nebo odvede velmi precizní práci. Když úředník ví, že je tu pro lidi, a chce být dobrým služebníkem, zcela určitě se bude svou prací bavit. Jinak nebude dobrým úředníkem. No, a když chci být dobrým divadelníkem, tak mě musí divadlo především bavit.

Z toho tedy vyplývá, že každý kdo začíná divadlo dělat, se chce především bavit. Ale, kde je ta hranice, kde končí zábava a začíná cílevědomá práce? Myslím, že hned při vyvěšení prvního fermanu. Režisér má v tu chvíli tu hranici už překročenou. Herec se s rozechvěním zadívá na ferman a když svoje jméno uvidí tak se mu srdce zastaví až v krku. A to je ten moment, kdy končí každá sranda a začíná opravdová zodpovědná práce. A jsem opět u té položené otázky. Já jsem začal dělat divadlo proto, že jsem ho vždycky dělat chtěl. Nebylo mi dopřáno, abych vystudoval divadelní akademii. Nikdo mi ani nemohl říct, že je to nedostatkem talentu. Nepřihlásil jsem se totiž k talentovým zkouškám. Byly to rodinné důvody, které mě vedly po maturitě na střední odborné škole zpět domů a donutily mě nastoupit do zaměstnání k němuž jsem se studiem dopracoval. Howkh. Musím tedy přiznat, že já jsem začal dělat ochotnické divadlo proto, že jsem ho nemohl vystudovat a bavit se s ním jako profesionál, po celý můj život. Má to ale také jednu velkou výhodu. Možná, že bych se na školu pro nedostatek talentu nedostal a pak bych asi ochotníkem nikdy nebyl. Takhle si můžu myslet, že jsem divadelníkem plným právem.

Ale abych ještě to téma rozvinul. Co to je mít konkrétní cíl? Tady asi není jiná specifikace, než : být hercem, nápovědou, osvětlovačem, zvukařem, být výtvarníkem, být kulisákem, být režisérem….a co je možných zařazení u divadla. A přece je tu ještě jedna. Není tak frekventovaná, ale existuje. Já jsem neměl ambice být hercem – komikem, hercem – tragédem, hercem – univerzálem, režisérem intelektuálem, režisérem od Boha. I když v každé téhle roli jsem chtěl být a chtěl jsem být výborný. Přesto jsem si našel ještě jednu parketu. Nevěděl jsem, zda na tuto roli mám. Nebo spíše věděl jsem, že na ni nemám. A tak jsem se hlásil na všechny semináře, všechna školení, všechny kurzy, které se konaly. Věnoval jsem tomu veškerý můj volný čas. Mými učiteli tehdy byli: Profesor Císař, režisér Laurin, dramaturgové, scénografové, herci, režiséři, prostě lidi od profesionálního divadla, kteří se tehdy u ochotnického a amatérského divadla pohybovali. Někteří se s ním potkávají dosud. Jsou tam ale už noví profesionálové, kteří nesou tu vlajku vzdělání ochotnického divadla spolu s těmi novými ochotníky zase dál. A tak to bude pořád.

No, a co tedy bylo tím mým konkrétním cílem, pro který jsem začal dělat divadlo? Chtěl jsem se stát dobrým učitelem herců. Nových, začínajících herců, kteří přišli do souboru proto, aby dělali divadlo. A samozřejmě také kteří už něco odehráli ale ví, že to nejlepší je teprve čeká. Chtěl jsem, aby každý věděl, že dělat divadlo není jednoduché, že to není povrchní zábava, ale velké umění a těžká, ale především radostná práce. Až teprve ta radost z dobrého průběhu zkoušek a posléze z premiérového opojení přinese rekapitulaci té několikaměsíční dřiny, těch krutých a těžkých okamžiků na zkouškách, kdy není daleko k tomu se vším seknout a jít radši domů nebo do hospody. Až potom přijde pokora k tomu velkému tajemnu, kterým je Múza Thálie a s hlubokou úklonou jí a všem kolegům si řeknou, že to byla dobrá zábava, která naplnila jejich život, že to byly osudy postav, které na jevišti prožívali, a že jejich občanský život je zase o něco bohatší, nemluvě o tom hereckém.

V první chvíli si nevzpomenou na režiséra, který na zkouškách dohlížel na to, aby na jevišti herci do sebe nevráželi, ani na to, že s jeho pomocí si sáhli až na dno a že diváci jim tleskají právem, protože ONI jsou dobří. Neví nic. Jen prožívají tu chvilku, která je všeobjímající a tady si uvědomují, proč to divadlo dělají. Vědí, že je to baví. Vědí, že to baví i ty lidi v sále, vědí, že to baví i jejich příbuzné a známé, co se na ně přišli podívat.

A tak si myslím, že závěrem mohu směle říci, že já jsem začal dělat divadlo s konkrétním cílem: abych bavil sebe, abych naučil se bavit druhé a abychom všichni společně bavili diváky.

Bohumil Gondík