Texty: Ivančice, Jan Kouřil: Několik vzpomínek o divadelnictví v Ivančicích

Několik poznámek o divadelnictví v Ivančicích
Už jako malého chlapce mě divadlo okouzlovalo. To bylo tak:
Tatínek byl , jak se říkalo, „ajznboňák“. Sloužil v Ivančicích na lokálce jako průvodčí. Neměl žádné vzdělání. Byl vyučen ševcem, ale byla válka, kde upadl do zajetí a po válce už šel ke dráze, zprvu v Morkovicích, od roku 1921 v Ivančicích.
Svou lásku k divadlu projevoval, jak jsem slyšel z vyprávění maminky, ještě za svobodna. Zamiloval se do nějaké herečky potulného divadla a rozhodl se s divadlem jezdit. Jeho matka, má stařenka, prý ho dokonce vykázala z domu. Nevím, jak tomu byl konec. Nikdy jsem se ho na to neptal. Škoda…Ale v Ivančicích, když přijela divadelní společnost, hned byl tatínek jejich. Roznášel po městě cedule a za to mohl chodit denně na představení,
Pamatuji si, že divadlo hrával v ochotnické společnosti živnostníků. Pamatuji si snímek z divadla v přírodě na Réně v Ivančicích, kde hráli Na Otavském klepáči. Pamatuji si, že dostal později hlavní roli v Piskáčkově Tulákovi, kde byly zpěvní party. To už jsem hrával na housle, a tak jsem ho učil zpívat: „…dnes mám bídu, zítra nouzi zas. Moje kapsy jsou tak chudé, pomalu že sotva zbude v nich na provaz. A tak někdy kupodivu zdá se mi …“ To mi utkvělo v paměti. Ale to už je před osmdesáti lety.
Tatínek projevoval svou lásku k Thálii i tak, že kupoval divadelní hry, které vycházely v edicích, třeba Ibsenovy, Tylovy. Ale nikdy je nečetl. Byl rád, že je má a to byl jeho poklad. Když zemřel, všechno toto dědictví jsem daroval z lásky ke svému spolužákovi Svatopluku Skopalovi (1919) staršímu, který pro nedostatek učitelského místa vystudoval brněnskou dramatickou konzervatoř ve třídě prof.Rudolfa Waltra. Jeho spolužačkou byla Vlasta Chramostová. Se Svaťou i s jeho synem i s jejich hereckou rodinou jsme se znali důvěrně, osobně. Život je pozoruhodný v tom, že moje maminka byla v devadesátých letech 19. století spolužačkou Svaťovy (st) maminky v jejich rodišti v Ivanovicích na Hané. Ale to jsem se zapovídal, i když jsou to jakési druhé plány toho povídání.
Na jevišti jsem stál jako mrňavý školák často. Prý jsem měl silný a zřetelný hlas a nebál jsem se. Nevím… Byly to scénky ke Svátku matek, recitace k tatíčku Masarykovi a mnoho školních i sokolských oslav. Za první republiky jsme s radostí slavili každé výročí vztahující se ke svobodné vlasti. To byla opravdová vlastenecká výchova. Proto taky, když byla mobilizace, všichni chlapi nastupovali do zbraně odhodláni a statečně. Však je o tom dostatek svědectví. A já jako příslušník této dožívající generace těžce nesu jevy současného života. Kdo by šel dnes s nadšením bojovat za vlast?
První opravdovská role byla ve Zvíkovském rarášku v roce 1934. Jako čtrnáctiletý jsem hrál toho raráška, co s panem Dačickým kul pikle s krejzlem. Režíroval můj třídní profesor, sokolský vzdělavatel Antonín Houdek, franštinář jako metr. Hrálo se v sokolovně. Tam se před představením postavilo v tělocvičně jeviště. Jako študenti jsme rádi nanosili ze stodoly všechno potřebné nejen proto, že jsme byli všichni v Sokole a měli divadlo rádi, ale i proto, že jsme se mohli ulít z francouzštiny. Na toho Dačického jsme vezli z místního muzea rytířské brnění. Bylo to na plaťáku a celé město bylo na nohou, protože na těch kočičích hlavách při jízdě brnění vydávalo neopakovatelné zvuky. To byla reklama pozvánky na divadlo!
O tom repertoáru už jsem psal. Když jsem neměl roli, tak jsem napovídal. Taky dám k dobru jednu vzpomínku. Houdek dával Šrámkovo Léto. Jednu z hlavních rolí měla slečna Zonková, starší učitelka v důchodu, která trpělo mírnou nedoslýchavostí. A to byl problém. Byla vynikající herečka. Jednou při zkoušce mě její herecký projev tak zaujal, že jsem zapomněl napovídat, Netušil jsem, že slečna Zonková má „okno“, neslyší nápovědu, protože ta právě měla pauzu, a přehrávala. Vtom se objevil u nápovědní budky můj profesor, vrazil mi pohlavek a jelo se dál. A to, že jsem se vracel domů někdy až k půlnoci a maminka měla už strach, nijak nebránilo Houdkovi vyvolat mě druhý den jakoby nic.
To Léto mělo ještě dozvuky ve škole. Houdek považoval za samozřejmý proces výchovy, že každý študent navštíví jeho představení. K tomu účelu i pro užitek publika si před představením stoupl k portálu před oponu a pověděl potřebné myšlenky k předvedené hře. A tak se stalo, že nečekaně přinesl sešity na kompozici z češtiny, napsal na tabuli téma: Šrámkovo Léto (Úvaha) – „a pište!“
Byl jsem na koni. Z napovědní budky jsem znal hru zpaměti. Houdkovy myšlenky, které jsem slyšel od opony po třech reprízách, jakbysmet. A psal jsem, že se od pera kouřilo. Vítězoslavně jsem sešit odevzdal a čekal hrdě na opravu. Po týdnu se Houdek objevil se sešity v náručí, stoupl si na stupínek a první bylo: „Kouřile, cos to psal za voloviny?“ Zrudl jsem a zmotal se jen na stručnou odpověď: „Prosím, vždyť Vy jste to tak povídal.“ Houdek neřekl nic a dodnes, i když je už dávno po smrti, nevím, kdo z nás dvou poté zpytoval svědomí.
My, kvartáni, jeho třída, jsme pod vedením profesora Jiřího Dvořáka, akademického malíře, malovali i kulisy. Za to bylo výsadou pomáhat o přestávce přestavovat kulisy a pochutnat si na příležitostné krmi a případném přípitku, které zbyly na jevišti po představení.
Když jsem byl na učiteláku a jezdil denně do Brna, to už nezbyl na divadlo čas.
Dostávali jsme, my chudí, na studentská představení vstupenky za 2 koruny na stání do Státního divadla v Brně Na hradbách, dnes Mahenovo divadlo. Na tramvaj peníze nezbyly, a tak v sobotu po vyučování trapem do divadla. Místo k stání bylo v přízemí vzadu u kovového zábradlí. Dnes je tam lóže s technikou. A tam byly nezapomenutelné zážitky z operních i činoherních představení: Carmen, Rusalka, Bílá nemoc, Matka, Manon Lescau.
Pak šel život válkou. Po válce jsem se oženil do Moravských Bránic a to už je jiná kapitola o životě i o divadle.
Už řadu let mám předplatné v brněnském Národním divadle. Cesta vlakem s návratem o půlnoci bývá při mém věku někdy, zejména v zimě, nepříjemná, ale co by člověk neudělal pro Thalii.