Texty: AS 2001, č. 3, s. 44 - 45, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

Nováček z Dačic
Amatérská scéna hovoří s Otakarem Tesařem, režisérem souboru Tyl z Dačic

Charakteristickým rysem letošní Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla bylo účinkování jednak ostřílených harcovníků, jednak souborů, které byly na takovou akci vybrány poprvé. V poděbradské části přehlídky byl mezi těmi druhými DS Tyl z Dačic, soubor se 117 letou tradicí. Herce, režiséra inscenace hry E. Vachka Pec, Otakara Tesaře se AS zeptala nejen na dojmy souboru, ale také na to, jak se mu žije. Pan Tesař je k tomu více než povolaným člověkem, neboť snoubí lásku k divadlu s profesí ředitele Městského kulturního střediska.
Účinkování DS Tyl na FEMADU bylo pro Vás osobně dvojí premiérou.
Ano, Tyl je poprvé na národní přehlídce a poprvé se tak vysoko dostala moje režijní práce.
Úplně přesně řečeno, je v tom ještě jedno prvenství...
Nerozumím.
Představil jste se zároveň jako herec.
Sice role Grišky není moje první, ta se datuje rokem 1974, ale máte pravdu. Také jako herec jsem na národní přehlídce poprvé.
S jakými očekáváním jste do Poděbrad jeli a jak se naplnila?
Absolvoval jsem jako pozorovatel, díky své profesi kulturního pracovníka, řadu národních přehlídek, včetně Jiráskova Hronova. Věděl jsem, co na nás čeká. Netušil jsem, jaká odpovědnost na mě padne. Uvědomili jsme si, že Poděbrady a Třebíč jsou výběrem nejzajímavějších inscenací z celé republiky. Cloumaly s námi pochybnosti, zda na takovou přehlídku vůbec máme. Nebyla to pouhá náhoda? Pak jsme si řekli, že jenom náhoda to asi nebyla. Soubor se sice pomalu, ale přece dostává na určitou úroveň. Postoupili jsme z krajské přehlídky, kde konkurence byla veliká. Takže základním pocitem bylo svazující očekávání. Atmosféru národní přehlídky musí člověk zažít na vlastní kůži, nelze se na ni nijak připravit.
Říkal jste, že úroveň souboru roste. Myslíte si, že se na tom pozitivně podepsala i dlouhodobá regionální vzdělávací akce, tedy prachatická Dílna na zkoušku?
Samořejmě, zkušenosti z dílny, která se koná již třetí rok, a já se na ní tentokrát podílím nikoliv jako seminarista, nýbrž jako organizátor, jsou nesmírné. Práce s profesionálním režisérem či scénografem je inspirující. Každý seminarista si tyto zkušenosti a poznatky přenese do vlastního souboru. Já jsem se např. jako herec v dílně naučil jinému pohledu na roli. Cítím se mnohem samostatnější než dříve. Nejcennější na této dílně je to, že důsledně propojuje teorii s praxí.
Následující otázku můžete samozřejmě pokládat za nekorektní, ale ruku na srdce, ozvat by se mohla. Nebyla jedním z důvodů, proč jste se ujali pořádání regionální přehlídky, snaha ulehčit domácímu souboru start do divadelního světa?
Tady se naplno projevuje moje osobní schizofrenie. Jsem ředitelem Městského kulturního střediska v Dačicích a zároveň členem DS Tyl. V Dačicích pravidelně pořádáme letní divadelní festival Za dačickou kostku cukru. Koná se na nádvoří státního zámku a jde především o příležitost pro amatérská divadla. Jako dramaturg jsem objížděl národní přehlídky a hledal jsem vhodné inscenace. Zvolna jsem nasával atmosféru pospolitosti, kdy účastníci tři, čtyři dny doslova žijí divadlem a odpoutají se od všedních starostí. Přitom nejsou vůbec unavení a kypí elánem. V kultuře pracuji od r. 1986 a od listopadu 89 toužím po klasické přehlídce v Dačicích. Často jsem říkal i členům našeho souboru, že není nic inspirativnějšího, než když se mohou podívat na jiné produkce. Je sice pravda, že v rámci výměn hostujeme i v jiných městech, ale jediný večer nelze srovnávat s přehlídkou. To byly důvody pro pořádání přehlídky v Dačicích. Samozřejmě, že jsme museli připravit inscenaci, nemít ji na vlastní přehlídce bych považoval za naši ostudu.
Co mohou Dačice přehlídce nabídnout?
Dačice mají na jedné straně nevýhodu ve své poloze. Leží takřka na hranicích s Moravou. Kulurní zařízení je však podle mého názoru vybaveno dobře. Máme velký sál, komorní sál, klubovny, předsálí, nadšené ochotníky i výborné kuchařky. Takže přehlídka má určitě výborné zázemí.
S jakým ohlasem se setkala u místního obecenstva?
Ohlas nás mile překvapil. Předpokládali jsme, že odpolední představení budou navštívena méně než večerní. Tomu jsme přizpůsobili i rozpočet. Přehlídka byla prostřednictvím MěKS dotována městem. Kromě sobotního dopoledního představení nás zájem doslova zaskočil. Lidé se dopředu informovali, město přehlídkou žilo. Občané se dokonce zajímali i o to, zda snad nechceme rušit letní přehlídku, na niž jsou zvyklí. Co více si můžeme přát?
Město přehlídku podpořilo, znamená to, že podporuje i činnost souboru Tyl?
Jsem rád, že mohu odpovědět, samozřejmě. Soubor je od r. 1999 registrovaným občanským sdružením. Město spolkům tohoto typu přispívá, pokud zpracují záměr a předloží rozpočet. Radní i pan starosta osobně říkají, že každé umělecké těleso z Dačic, které vystupuje za hranicemi města, jej reprezentuje a dělá mu dobré jméno. Spolků je zde několik (kromě Tyla také pěvecký sbor, dechový orchestr ad.) Město chce mít přehled o jejich aktivitách a ty smysluplné podpořit.
Mezi MěKS a DS Tyl patrně existuje smlouva?
Ano, např. stanovuje, že první dvě představení každé inscenace (týká se dospělého souboru, dětského Tyláčku a loutkového divadla) hrají bez nájmu a vybrané vstupné patří MěKS. U každého dalšího platí symbolické nájemné 1300 Kč a celý výtěžek patří souboru. To je myslím únosné.
A co zkušebny a zkoušky na jevišti?
To se dá ošetřit harmonogramem činnosti. Např. v zimním období se dům musí vytápět, ať se tam něco děje či nikoliv. Jednorázové vytápění by bylo strašně drahé. Nevím zda by bylo lepší mít objekt prázdný. Dům kultury si tento přístup může dovolit jako příspěvková organizace města. Stejný metr platí i pro ostatní spolky.
Co byste vzkázal divadelním souborům, které se domnívají, že je zbytečné, aby zakládaly občanská sdružení, neboť přece v místě mají zázemí v Kulturním domě, kde se setkávají s vlídným zacházením.
Přiznám se, že jsem jedním z iniciátorů registrace DS Tyl. Přitom jsem určitě jedním z ředitelů kulturních zařízení, který amatérskému divadlu přeje. Jsem přece jedním z nich. Dnes soubor hospodaří samostatně a např. o dotaci město žádá jen pokud ji nezbytně potřebuje. Členové si o tom mohou rozhodnout svobodně a samostatně. Ředitel kulturního domu může být hodný člověk, ale rozhodující je, jak ekonnomicky funguje jeho zařízení a jaká je kulturní politika radnice. Zastupitelstvo může ředitele odvolat a zařízení zrušit. A co potom bude s neregistrovaným souborem? Osobně si myslím, že vlastní kasa soubor stmelí a snad i divadlo je potom lepší.
Já s Vámi souhlasím. Také si myslím, že dobrá vůle není program se zárukou.
Spolková činnost byla a je dobrá věc. Proč by jinak byly spolky v padesátých letech násilně rozpouštěny. Režim jim chtěl vzít samostatnost a přinutil je poslouchat zřizovatele.
Mohl byste stručně představit činnost souboru?
Dospělý Tyl a malý Tyláček mají dohromady 40 členů, z toho je 22 dětí od 9 do 18 let. Soubor dělá ročně dvě inscenace, říkal jsem, že zájem o divadlo je v městě značný. Díky Dačické kostce cukru děláme jednu inscenaci pod širé nebe. V loňském roce to byli Tři mušketýři s originální hudbou Ivoše Jahelky. Hrálo zde prostředí - arkády apod. Je to nejen zpestření činnosti, ale zároveň příležitost pro zapojení všech členů. Jinak se totiž snažíme o malé mobilní inscenace. Vím, že zařízení, v nichž hostujeme, nemají mnoho peněz. Jezdíme s malým tranzitem. Tyláček dělá jednu věc ročně, loutkáři dvě. Docela jsme vytíženi, míváme 18-20 repríz jedné inscenace.
Diváci doma vám přejí. Myslíte, že jste si publikum vychovali?
Lidé byli zvyklí chodit do divadla. Tyl dělával velké inscenace pro dvacet lidí, takže chodili příbuzní a známí. Když jsme nastoupili na komedie s menším obsazením, zbylo více času na zkoušky a inscenace začaly mít vyšší kvalitu. S povděkem sleduji nové tváře v hledišti a v rozhovorech vnímám, že si všimli jiného směřování souboru. Už se tedy naše obecenstvo nerekrutuje z nejbližšího okolí souboru.
Jak dlouho jste pracovali na Peci?
Vlastně krátce. Bylo to takové nouzové řešení, když hrozilo nebezpečí, že nebudeme mít inscenaci na loňskou Kostku. Byl u toho Jarda Kubeš, bývalý Volyňák, a nabídl mi Pec. S Jardou jsem také některé scény konzultoval. Sám jsem jejich inscenaci neviděl, neboť v r. 1989 doba a režim takovým kontaktům nepřály. Musím říci, že v přání režírovat mě utvrdila prachatická dílna. Režie je o sdělení myšlenky, a to mě vzrušuje. Určitou nevýhodou je, že v Peci sám hraji. Divadlo je pro mě však stále radost.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská