Texty: VYVIJALOVÁ, Tereza: Karolinští zůstávají doma…AS 2011, č. 2 - Soubory.

Karolinští zůstávají doma…

Uprostřed malebných valašských kopců leží město skla – Karolinka. Z křehkosti i tvrdosti toho kraje se už dlouhá léta rodí osobité divadlo… Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka.

Stoletý „ensemble“

Tradice, na kterou Divadelní soubor Jana Honsy navazuje, je už více než stoletá. První zmínku o divadelní činnosti v Karolinině huti (Karolinka tehdy ještě nebyla samostatnou obcí) najdeme na staré zažloutlé fotografii ze začátku století, která zachycuje skupinku ochotníků v představení Strážný anděl. Jako upomínku ji poslal jeden z prvních členů souboru svému příteli do Brna s poznámkou: „To mrkáš, jaký máme ensemble.“ Od té doby až do dneška (s přestávkami v letech obou světových válek) je v Karolince amatérské divadlo součástí kulturního života obce a Karolinští jsou na něj stále patřičně hrdí. A mají důvod. Divadelní soubor Jana Honsy je nejen souborem s dlouholetou tradicí a kořeny v ochotnickém, sousedském a lidovém divadle, který se pravidelně účastní národních přehlídek amatérského divadla, ale od 70. let minulého století přitahuje svou atmosférou i režiséry z oblasti divadla profesionálního.

Fenomén spolupráce s profesionálními režiséry započal v Karolince herec Městského divadla Zlín Jan Honsa (po jeho předčasné smrti přebral soubor jeho jméno do svého názvu) a po něm se režie postupně ujímají takové osobnosti jako Antonín Navrátil, Alois Hajda, Karel Semerád či Miroslav Plešák. Od působení těchto režisérů se odvíjí i široký dramaturgický rozpřah souboru. Byly zde uváděny tituly napříč dobou i žánry – od klasického Molirova Tartuffa, přes Klicperova Hadriána z Římsu, Těžkou Barboru Voskovce a Wericha, až k dramatizacím knih Čapka a Hrabala.

Hry „na tělo“

V roce 2003 přišel do souboru Martin Františák, který je v současné době jeho vůdčí uměleckou osobností. Měl jasnou koncepci: první inscenací, kterou se souborem nastuduje, bude Maryša bratří Mrštíků. Ne však konzervované drama konce 19. století, ale Maryša pravá valašská ve všech ohledech, ve své zemitosti, v syrovosti, v dialektu, v písni i v krojích… Na inscenaci se podílel i soubor lidových zpěvů a tanců Jasénka. Po Maryše „s vůní valašské slivovice a aj v tej valašskej řeči hrané“ se Františák vydal cestou autorské tvorby a napsal Divadelnímu souboru Jana Honsy hru přímo „na tělo“ – Doma (2006). Inscenace se setkala s velkým ohlasem: byla nominována na Jiráskův Hronov, v anketě Divadelních novin získala 6. místo mezi profesionálními inscenacemi, velké množství repríz svědčí také o pozitivním diváckém ohlase, představení Doma uvedla i Česká televize, text hry byl inscenován v Národním divadle v Praze. Podobně je tomu i s inscenací Nevěsta (2009). Opět autorský text Martina Františáka, opět nominace na Jiráskův Hronov a další úspěchy, z posledních pozvání na mezinárodní divadelní festival v Norsku v létě 2011…

Jsou to vpravdě inscenace, které již překračují hranice ochotnického, sousedského a dokonce i amatérského divadla. Neznamená to ale, že by se vzdálily komunitě a prostředí, ze kterého vycházejí. Stále pro své publikum (ať už v Kyjově, ve Zlíně nebo v Hvozdné) zůstávají obrazem jejich vlastní žité reality, divadlem, které „není tak umělé jako jiná divadla“, s „opravdovou hloubkou, pravdivostí a lidskostí“ … „jakoby amatéři od pohledu, normální lidé“… „nádherní herci, skláři“… Ve své studii Jiráskův Hronov po postmodernismu vzpomíná na silný moment, který vypovídá o zakořenění tohoto divadelního souboru do svého prostředí, i profesor Jan Císař: „Zažil jsem při představení na domácí scéně v Karolince starého horala, který šel pěšky dvě hodiny tam a zpátky na toto představení a ocenil je větou: Je to pravda, tak tu žijeme.“

Co k tomu dodat? Divadelní soubor Jana Honsy asi opravdu má svého strážného anděla (toho ze začátku století), a tak diváci mohou i po letech „mrkat“, jaký mají v Karolince „ensemble“, který ač překračuje hranice okresu, kraje i státu, tématy svých inscenací stále zůstává Doma.

Tereza Vyvijalová