Texty: GALETKOVÁ, Hana: Jsme jedné krve. AS 2011, č. 2, Rozhovory.

Jsme jedné krve

Martin Františák je mladý, bouřlivý režisér, který pochází z Valašského Meziříčí a v současné době působí v Ostravě na postu uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče. Již osmým rokem však pravidelně připravuje inscenace v ochotnickém Divadelním souboru Jana Honsy v Karolince na Valašsku.

Inscenoval zde například svou hru Doma, která byla výjimečnou událostí na Jiráskově Hronově 2009 a zaznamenala ji i Česká televize. Následně byl tento text uveden na prknech Národního divadla v Praze společně s aktovkou Aloise Jiráska Otec. Mezi jeho režisérské vzory patří například Eimuntas Nekrosius, Jan Antonín Pitínský, Emir Kusturica, Carlos Saura a Arnošt Goldflam.

Pamatuješ si své první setkání s divadlem?
První setkání? To bylo ve školce. Soudruh milicionář rozkládal a skládal samopal, a taky vyprávěl o svém partyzánském boji za druhé světové války. Bylo to skutečně divadlo, protože později vyšlo najevo, jak krásně měl své vystoupení vymyšlené. Skutečné divadlo mi přiblížila paní učitelka Bohumila Plesníková. To setkání bylo štěstím. Éterická paní s knihami o Living Theatre. Žádné zušácké secvičování scének v dramatickém kroužku.

Jako dítě jsi navštěvoval dramatický kroužek a pak jsi studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně dramatickou výchovu a následně režii. Co bylo tím důležitým impulzem k rozhodnutí stát se divadelním režisérem?
Studoval jsem u Arnošta Goldflama a pana profesora Scherhaufera jsem takzvaně měl na teorii režie. Původně jsem se hlásil na dramaturgii. Nevyšlo to. Goldflam to nějak sledoval a nabídl mi studium režie. Nadšeně jsem to přijal. Nasměroval mě tento můj učitel.

Mezi karolinské divadelníky jsi přišel v roce 2003. Jak jste se k sobě vlastně dostali?
Po škole jsem bydlel na pasekách a chtěl být navždy horalem. Karolinka byla přes kopec. Mirek Plešák (brněnský dramaturg a pedagog na JAMU DIFA, pozn. red.) jim řekl o mně a mně o nich. Tak jsme se v údolí sešli, pokukovali a začalo to. Byli zprvu malinko vyděšení. Asi proto, že jsem na první schůzku přijel v montérkách. Jak jinak, že?

Jaké byly tvé první dojmy z tohoto souboru?
Myslím, že ten soubor měl a má v sobě vedle furianství jednu další nádhernou vlastnost a tou je pokora a snaha o dobrou vůli k práci. Také mě silně zasáhla jejich raněnost krajinou, sytá potřeba vyprávění. To byly magické momenty. Poslouchal jsem s otevřenou hubou všechny ty čarovné historie o sežraných psech a drsných zbojnících.

Víš, jaké byly první dojmy členů souboru z tebe?
Asi smíšené, vzhledem k tomu, že jsem se několikrát škaredě opil a popral. V montérkách aj bez nich.

Měl jsi hned od začátku jasnou představu, jaké texty chceš v tomto souboru inscenovat? Od čeho se odvíjela dramaturgie?
Neměl jsem potuchu o prostoru ochotnického divadla, a tak mě napadla Maryša. Připadala mi jako to nejlepší ochotnické drama pro obyčejné hraní. Vůbec jsem netušil, jaké proudy a pohyby ten text v lidech otevře. To, co se dělo na zkouškách Maryši, jsem nikde jinde nezažil. Hutnost chvil, živý stesk, překvapení z bolesti hry v lidech samotných. Proměna a přibližování.

K Valašsku a jeho lidem máš silný vztah. Co tě na lidech v Karolince tak zajímá a proč máš potřebu tam stále jezdit a tvořit s nimi?
Mám na Valašsku domov. Kořeny. Souznění s tou kostrbatostí krajiny. Všechny ty potoky ve stržích, ticha v horách i v hospodě, hluky bouřek a vichřic. Ta podobnost nám dává vzájemnost. Jsme jedné krve, Šér Cháne!

Po inscenacích klasických textů jsi přímo pro soubor napsal dva autorské – Doma a Nevěsta. Oba dramatické texty byly následně uvedeny i v profesionálních divadlech. Jak tyto texty vznikaly?
Oba vznikaly v samotě a ve chvílích hledání pevného bodu. První, když jsem musel po rozchodu opustit paseky a grunt, druhý, když jsem se odstěhoval od rodiny, a třetí (Karla), když jsem se bál, že na mě zapomene dítě. Všechny snad přinášejí smíření. Jsou to tedy hry horolezecké. Leze se v nich, padá, hledá terén a tak.

Jak vypadají zkoušky souboru Jana Honsy s režisérem Martinem Františákem?
Zkoušky jsou intenzivní. Bez alkoholu, s kávou se dereme tvrdě vpřed. Důležité jsou ale i túry, společné grilování za kultovní garáží u Pinkavů vedle železniční trati, cyklojízdy s hercem Králíkem, hospodské disputace a nutné reflexe osobního života.

Vnímáš nějaké rozdíly mezi režií v amatérském divadle a v divadle profesionálním? Nevnímám. Vlastně si uvědomuju, jak se stále více snažím v profesionálním divadle o sousedství s herci. Někdy to jde, jindy mě mají za vola.

Mohl bys pojmenovat, v čem tkví jedinečnost karolinského divadelního souboru?
V drtivých dotecích geografické a sociální krajiny s lidmi, kteří v Karolince žijí a hrají. Pro ně je to poctivá snaha být víc člověkem než hovadsky existovat. Snaha více než přežívat, tak poznávat. Také půvabná touha pýšit se.

Divadelní soubor Jana Honsy v Karolince existuje již více než sto let. Jaké máš pro tento fenomén vysvětlení?
Valaši jsou nejen bojeschopné, ale i hravé etnikum.

Co právě připravujete v Karolince?
My teď v Karolince hrajeme Nevěstu. Rád bych napsal novou hru, anebo je možné, že budeme inscenovat můj poslední kus – Karla. Což je pokus o drama ibsenovsého typu z Valašska.

Co právě připravuješ ty?
Tři sestry do Divadla v Dlouhé v Praze, hru o Karlu Čapkovi s Ivanem Motýlem, hru Dva chlapy za město o Ostravě a Janu Balabánovi, a chystám se na klidnou práci o Krvavých olejích, lásce a válce.

Máš bohatou zkušenost v práci s amatérským souborem. Jaký je podle tebe hlavní smysl takových souborů v kontextu místa, kde působí?
Čapkovsky humánní, Vianovsky bláznivý a taky hezky proklatecký.

Hana Galetková