Texty: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana: Lidé řáchali rukama. AS 2011, č. 2.

Lidé řáchali rukama

Tomuto divadlo nejde o výkon, na prvním místě nestojí ani důraz na co nejkvalitnější herecký projev, stranou jdou i umělecké režijní ambice. Cílem tohoto divadla je vlastně každá zkouška, která se ale už zítra nemusí vůbec uskutečnit. A přesto (nebo právě proto) mělo druhé představení souboru Pasažéři z Dětského domova Lety, odehrané v druhé půlce února v Malém vinohradském divadle v Praze, obrovský divácký úspěch.

Divadelní soubor, teprve později nazvaný Pasažéři, vzešel z účastníků programu dramaterapie. Pod vedením psycholožky Terezy Koryntové a režiséra Jiřího Ondry postupně během roku vykrystalizovala skupina herců, kteří divákům nabízejí svoje vlastní témata, často inspirovaná svými prožitými příběhy. První inscenace, podle níž se soubor jmenuje, vznikla na základě improvizace, a tato metoda se stala pro herce hlavním vyjadřovacím prostředkem. „Vsázíme na opravdovost, originalitu a osobitost našich herců. Myslím, že právě tím můžeme diváky zaujmout. V našich představeních se odráží to, jak lidé vnímají děti a život v dětském domově, i to, jaká je realita. I když přímo s publikem nemluvíme, jsme totálně závislí na vzájemné komunikaci, na interakci mezi herci a diváky, na projekci diváků do herců a obráceně. Tento prvek je zde mnohem silnější než kde jinde,“ rekapituluje tvůrčí práci souboru Jiří Ondra a psycholožka Tereza Koryntová dodává: „Každé představení bude výrazně jiné. Záleží, jakou emoci, jaký pocit do něj vnesou diváci, co do něj dají ze sebe. Může se stát, že se s nimi vůbec nemusí potkat, ale i tak to pro nás bude mít velký význam.“

Pro dospívající z dětského domova, kteří divadlo nikdy předtím možná ani nenavštívili, natož, aby ho zkusili hrát, je zkušenost ze souboru Pasažéři zcela nová a může třeba i nevědomě působit jako most pro překonání nějakého problému. V divadle, v němž se pracuje metodou improvizace s danými pevnými mezníky, mezi nimiž si herci podle momentální nálady a celkového rozpoložení interpretují předem stanovené situace, si člověk může beztrestně vyzkoušet jakékoli role a při tom si vlastně pojmenovávat určité věci. „Při každé zkoušce se najde někdo, kdo bojuje se svými pocity a má třeba tendenci soubor opustit. Ovšem úžasné je, že ho ostatní podpoří. Už totiž vědí, že na jevišti jsou závislí jeden na druhém. I v představení je krásně vidět, kdo má jakou roli v partě a dá se s tím tvůrčím způsobem pracovat,“ hodnotí své zkušenosti Tereza Koryntová a Jiří Ondra doplňuje: „Někdo je spíš exhibicionista a potřebuje se předvádět, někdo se naopak jen rád sveze s ostatními a je pro něj důležité být v partě a účastnit se celého dění. Každý má zkrátka trochu jinou motivaci.“ A Tereza si ještě pochvaluje: „Nikdy nebylo herce potřeba do hraní nutit. Je sice těžké je zorganizovat, aby se všichni sešli ve správný čas na zkoušce a měli všechno připravené, ale chuť k hraní jim rozhodně neschází. Jsou jako odstartovaná střela a vždy jdou do zkoušení s vervou.“ Pro diváky vzniká v představení velmi tenká hrana mezi vtipnými a smutnými momenty. I když je situace legrační, může být zároveň hodně vážná, až běhá mráz po zádech. Je to věrný odraz herců, takoví prostě jsou…

Témata Pasažérů zatím zůstávají stejná, ale s každou zkouškou a s každým představením dostávají jiné barvy a tím se trochu proměňují. Navíc je soubor závislý na chodu dětského domova a jeho členové se za půl roku mohou vyměnit, protože někteří z nich domov třeba opustí. „Náš soubor je jako živý organismus, máme sice daný cíl, ale potýkáme se s mnohými překážkami, může se cokoli stát a za dva měsíce bude v souboru všechno jinak. Nelze tedy plánovat s velkými očekáváními do budoucna. O to příjemnější je překvapení, když se představení uskuteční, povede se a divákům se líbí,“ konstatuje psycholožka Tereza Koryntová. „Rozhodně ale nemáme v úmyslu schovávat se za jakoukoliv ,nálepku´ a vzbuzovat tím u diváků pocit shovívavosti či dokonce lítosti,“ upozorňuje režisér Jiří Ondra. „Mou ambicí je dostat herce z dětského domova a nabídnout jim možnost, aby si své vystoupení mohli užít. Přestože jsme teprve na počátku svého snažení, chtěli bychom se stát ,regulérním´ amatérským divadelním souborem, který je schopen dostát i určitým nárokům.“

Ze zkušeností herců
Milan, 15 let
Jsi spokojený s tím, jak diváci reagovali na představení?
Jo, nečekal jsem, že to bude tak dobrý.

Proč jsi začal hrát divadlo?
Když jsem na zkoušce, tak mě to odreaguje, nemyslím na to špatný, jen na to dobrý.

Pepa, 17 let
Jsem nadšený, že lidi takhle řáchali rukama, prostě výborný!

Proč jsi začal hrát divadlo?
Mě k tomu přivedla ta dramaterapie. Chodil jsem tam a začalo mě to bavit, protože tam byly různý věci, jak se odreagovat a jak si myslet o lidech různý věci. Potom jsme v děcáku zahráli divadlo, líbilo se to, tak nás pozvali sem. Dost mě to baví, je to moje záliba.

Je v představení něco, co jsi vyloženě prožil? Prožil jsem, jak Vlasta říká, ten příběh Malého prince.

Vlasta, 18 let
Určitě mě to baví, je to útěk od reality. Baví mě to i při zkouškách, ale při představení si to prostě užiju.

Jsi spokojený s ohlasem diváků?
Každopádně. Nečekal jsem, že nějaký lidi vůbec budou tleskat a že vůbec přijdou. A bylo narváno.

Prý vás hraní hodně sblížilo. V čem?
Na zkouškách, když jsme dělali nějakou společnou věc, tak jsme byli každý za svoje a rozházený. A pak jsme přišli na to, že jeden bez druhého to prostě nedáme. I nějaký lidi od nás chtěli odejít, a tak jsme řekli: „Ty prostě nemůžeš odejít, tady jsme vázaní těch osm lidí jeden na druhýho a kdyby vypadl i ten nejmenší, tak to nejde.“ Sblížilo nás to a myslím, že i vztahy mezi námi, jak v děcáku, tak ve škole, jsou lepší v té naší skupince.

Jak vám jde improvizace?
Při zkouškách je to dobrý, ale když je to naostro, tak to fakt vázne, někdy. Zkoušky jsou dobrý, protože tam o nic nejde, takže tam klidně dám něco svýho, ale pak, když je to naostro, tak si člověk řekne, ty jo, já jsem vlastně zapomněl větu, ty jo…

Je v představení nějaký tvůj příběh?
Můj příběh je vlastně ten, jak jsem tam byl sám a povídal jsem o chlapci, jak byl ve skrýši, jak byl zahrabanej a tak, tak ten chlapec jsem měl být já, ale v jiným příběhu. To byl dost o mně ten příběh.

Jsou v něm citace z Malého prince, četl jsi ho?
Četl a zjistil jsem, že se dá číst jak odpředu, tak odzadu. Právě tou knížkou jsem se inspiroval, to čtení mě bavilo.

Milan, 16 let
Hraní se mi líbí. Hodněkrát jsem se taky chodil dívat do divadla na ty lidi, prostě mě to zaujalo. Pak k nám přišel Jirka, začali jsme dělat dramaterapii a napadlo ho, že bysme mohli začít hrát divadlo. Tak jsme na to přistoupili a jsme tady.

Musel vás Jirka trošku nutit?
Ne, byli jsme rádi.

A četl jsi Malého prince?
Ne. Na to já nejsem, abych si četl knížky.

Možná by tě to mohlo taky inspirovat...
No já nevim, nevim…

Věra, 14 let
Nejdřív jsem si myslela, že to prostě nezvládnu, ale nakonec jsme to všechno zvládli ještě líp než předtím. Jsem ráda, že jsem to nevzdala.

Pavel, 14 let
Baví mě to předvádět, jsou u toho srandy.

Jeniffer, 16 let
Někdy si říkám, že se na to vykašlu, ale pak jsem ráda, že hraju.

Proč se na divadlo chceš vykašlat?
Nevim, hrozně moc času to zabírá a chodím do školy a mám toho tam docela hodně, takže si občas říkám, že s tím skončím, no.

A kdybys nehrála divadlo, co bys v tom čase dělala?
To vůbec nevím, no.

V čem ti divadlo pomáhá nebo prospívá?
Hlavně v tý zábavě a v tom, že jsme prostě s lidma a můžem jim ukázat, že nejsme jenom děti, který dělaj problémy.

Jde si přes divadlo řešit nějaké problémy? Podle mě to moc nejde a nechci si řešit svoje problémy přes divadlo.

Radek, 17 let
Hraju divadlo moc rád a jsem rád, že tam jsem a neskončím, poněvadž mě to hrozně baví. Víc se seznámíme, víme, co máme rádi a hlavně zaberem čas, než furt sedět u televize. Takhle se aspoň pobavíme a je tam sranda.

Zuzana Vojtíšková
rozhlasová redaktorka a dramaturgyně divadla Lampion Kladno