Texty: CAUNEROVÁ, Anna a HULÁK, Jakub: Dětská scéna 2011, Svitavy (recenze) – Léčba neklidem. AS 2011, č. 2 (z Deníku Dětské scény č.6)

LÉČBA NEKLIDEM
Celou inscenaci otvírá zvířecí zvuková scéna, kterou protíná příchod spisovatele Hectora Hugha Munroa (vlastní jméno Sakiho). Ta plynule přechází do scény ve škole, do níž byl spisovatel pozván, aby přednesl své povídky. V plynutí inscenace je možné vystopovat určitý koncept, nebo spíš konstrukt. Scény ze školního prostředí čtyřikrát vystřídají povídky, kde žáci a pedagogové vstupují do nových rolí. Přechody jsou tvořeny klavírními vstupy některého ze žáků školy a dávají povel pro pohybový vstup do situace povídky, které uvede sám autor. Ty jsou pak ukončeny rychlou tmou.Inscenace má několik klíčových problémů. Prvním a zásadním z nich je nečitelnost tématu nebo spíš množství témat, které se během inscenace vynořují. K této nečitelnosti přispívá i nesrozumitelnost důvodu, proč byly vybrány právě povídky Haraburďárna, Chvilka klidu, Schartz-Metterklumova metoda a Sredni Vaštar. První a poslední z nich navíc přinášejí obdobný příběh, pokud jde o téma a postavy, a v případě Chvilky klidu není jasná tematická vazba na ostatní povídky.
V závěru jsme svědky proměny ředitelky v tygřici. Scéna koresponduje se zvířecím úvodem a mohla by poukazovat na téma potlačování živelnosti výchovou.Postupnou proměnu a její důvody však během inscenace není možné vysledovat a tato proměna pak vyznívá překvapivě. U některých povídek chybí výstavba situací, nefunguje temporytmus a nedaří se najít divadelní klíč k Sakiho charakteristickému humoru. Zároveň by stálo za to hledat vhodnou a jednotnou stylizaci pro ztvárnění postav. Tam, kde děti hrají dospělé, balancují často na hranici herecké šarže.
Přestože inscenace vyznívá nečitelně, má v sobě zárodek osobitého režijního přístupu. Vyžaduje ale v tuto chvíli radikální dramaturgické a režijní rozhodnutí.
Anna Caunerová a Jakub Hulák