Texty: AS 2001, č. 3, s. 37, Miroslav Drábek.

Loutky v Bechyni
Regionální přehlídka amatérských loutkových souborů 31.4. 2001
Příjemný a tentokráte již opravdu jarní a slunný den byl mírně poskvrněn slabou účastí soutěžních souborů.
Už při prvním vstupu do sálu předvedl Josef Brůček – průvodce nejen celou přehlídkou, ale i prvním představením - své nezpochybnitelné kvality, tj. komunikaci a otevřenost. A to je přednost výhodná nejen pro loutkové divadlo, nýbrž pro divadlo obecně a umění vůbec. Byl zkrátka všude a utéci se mu nedalo.
Přesto na jeho žácích, tedy souboru složeného převážně ze studentů SPŠK v Bechyni, kteří loutkovou přehlídku zahajovali představením Pohádky složeném z pěti pohádek, nebyl přehnaně patrný Brůčkův již rozpoznatelný rukopis, tedy jakási fascinace k nepředvídaným výtvarným a inscenačně experimentujícím technikám. Řečeno srozumitelně, nebyly to žádné plagiáty napodobující svého guru. Sympatické bylo, že si studenti našli vlastní látku, kterou si sami posléze upravili a zpracovali. Dodejme, že to bylo první veřejné vystoupení této inscenace a nejinak tomu bylo i s produkcí souboru následujícího. Všech pět pohádek mělo výrazné a působivé výtvarné zpracování – tvar, barevnost, nápaditost loutek, atmosféru, scénu, objevila se i stínohra a marioneta voděná zezdola. Ryzost a důvody toho, proč si děti dané pohádky vybraly, byly nepopiratelné a odzbrojující. Jenom je škoda, že se tento velmi důležitý, kompozičně dynamický moment zatím dále neprojevil a nerozvinul v režii, v rozehrání a dodělání situací, které byly leckdy ještě nešikovně vyřešené a tedy i zčásti ne úplně srozumitelné.
Úplným opakem bylo druhé představení - pohádka Slavík od H.CH. Andersena (hrál soubor Hudradlo Zliv, režie M. Slavík), kde autorský vklad dětí, asi i vzhledem k jejich věku, nebyl tolik výrazný. Nicméně o to větší byly jejich pohybové, technické, hlasové a vůbec divadelní schopnosti. Andersenova dobová ironie k původnímu čínskému námětu – byla pojatá jako fraška, ale pro mě samotného bylo kouzelné a paradoxní, že soubor sám, tak jak jsem jej měl šanci poznat, má blíže právě k čínské znakovosti, disciplinovanosti, náročnosti a vůbec akrobatičnosti, než k z jistého hlediska povrchnější žánrové frašce. Loutkový plán zůstal zatím okrajovým, což bylo většině zúčastněných líto a soubor na něm ještě zcela určitě zapracuje.
Další, tentokráte nesoutěžní Loutkářský soubor Bechyně, měl být jen jakousi návnadou a pozvánkou toho, co se také v Bechyni od loňského dubna chystá. Pět mladých lidí se rozhodlo znovuoživit tradici svých dědů a otců a zkouší klasické loutkové divadlo s navazováním loutek, voděním na niti a namlouváním na magnetofonový pásek. Přes přirozené technické překážky (Kašpárek mluví o tom, že leží, a přitom sedí atd.), působilo jejich počínání a potažmo předsevzetí velmi sympaticky a zručně a byl to další střípek do mozaiky velmi různorodého a barevného dne.
Posledním, též nesoutěžním představením, byla inspirativní pohádka O Všudybylovi, kterou hrálo divadlo Studna Hosín. Svoji nápaditostí a živelností si jediný představitel, herec a režisér v jedné osobě - Pepíno Kašpar - získal spontánní reakce, tentokrát již takřka zaplněného sálu (ve hře dominovalo téma odpuštění a loutkový plán byl mírně potlačen gejzírem nápadů, které přerůstaly v celkem poetické one man show). Svou touhou po reflexi a rozboru své práce posléze odzbrojil lektory v porotě, a přestože na něm byly zřetelné vrásky s vlastním ovlivněním a se svou inspirací, napadá mě dodat jediné: celý zbytek dne jsem litoval, že mé děti zchvátila chřipka a musely tak přijít o tento zážitek, neboť by zase bylo něco nového, s čím se doma identifikovat, na co si hrát a o čem mluvit… A pak - jak napsal Bohumil Hrabal – „Umění je sice hned po přírodě nejkrutější, ale to není to nejpodstatnější“, a děti podobně jako dospělí nesrovnávají a nehodnotí. To je „přednost“ dospělých.
Miroslav Drábek