Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Kolín nabídl čas na setkání i relaxaci. AS 2011, č. 3, s. 22 - 23.

Celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla, která letos konala o Velikonocích (22.–24. dubna) v Městském divadle v Kolíně, zaznamenala dvě zvláštnosti.

Obě vlastně způsobila jediná okolnost. Jak už v loňském roce avizovali její pořadatelé (Evropské centrum pantomimy neslyšících v Brně a NIPOS-ARTAMA), bylo nezbytné zvolit nějaký způsob předvýběru. Tím se staly dvě mezikrajové přehlídky (Plzeň a Hradec Králové). Hlavní síla oboru je totiž v Čechách, i když patrně výběrová přehlídka v Brně by nebyla od věci. Třeba by se např. Centrum v Lužánkách, odkud přišel i tradiční účastník Cyranovy boty, mohlo přihlásit. Co říkáte, přátelé? Takže na rozdíl od loňského roku nenabídl Kolín šestihodinový pořad bez přestávky. Program byl vzdušný. Bylo dost času na setkání i na relaxaci. Myslím, že se všem ulevilo.

Druhou zvláštností bylo relativně mnoho choreografií tanečních. I tady to způsobil především předvýběr. Tím se totiž logicky staly dvě celostátní přehlídky scénického tance v minulém roce, tedy dětská Kutná Hora a dospělý Jablonec nad Nisou. Bylo by nesmysl nutit soubory, které už jedním předvýběrem prošly, aby se znovu hlásily do jiného systému. Z Jablonce doporučil kolekci lektorský sbor, z Kutné Hory se soubory hlásily samy, neboť pravidla pro Kolín byla stanovena na podzim, tedy dávno po přehlídce dětského scénického tance. Rozhodnutí pořadatelů Kolína bylo správné, i když přineslo dvě ale. Tím prvním byl právě celkový počet tanečních choreografií. Zatímco divadelní část prošla výběrovými předkoly a vzhledem k tomu, že povinnost hlásit se do předkola byla pro obor novinkou, byl celkový počet uchazečů nižší než v minulých letech. Když si to sečteme, nemohl být výsledný obraz přehlídky jiný. Třináct souborů a skupin uvedlo dvacet scének, choreografií a čísel, z toho bylo sedm z oblasti scénického tance. To pořád nevysvětluje, proč vznikl optický dojem, že Otevřeno bylo hodně taneční. Devět čísel byla pantomima. Znamená to, že zbývající čtyři scénky byly také z oblasti tanečního divadla, a to včetně souboru nominovaného na Jiráskův Hronov. To už se dostáváme přes polovinu programu. Nezbývá než připustit, že tanečního divadla, včetně scénického tance (já nepatřím k těm, kteří si myslí, že každá choreografie scénického tance je tanečním divadlem, ostatně právě výběr z Jablonce mi dal za pravdu), je prostě mnohem víc než pantomimy a pohybového divadla. Druhé ale, které jsem uvedla na počátku tohoto odstavce, souvisí s tím, co lektorský sbor z Jablonce do Kolína poslal.

To už se dostávám k taneční části přehlídky. V kolekci z Jablonce chtěli kolegové představit současné trendy scénického tance. Jedním z nich je proud, který usiluje o to, aby tanec, pohyb, byl rovnocenným partnerem hudbě. Hudba zároveň tanečníky vede, choreografii strukturuje, dotváří celkový emocionálně estetický vjem. Je to zajímavé, avšak zároveň velmi abstraktní a pro někoho obtížně vnímatelné. Je-li divadlo sdělením, jistě jej najdeme i tady, avšak v šifrované podobě. Takovou choreografii uvedl špičkový TS Magdalena z Rychnova u Jablonce n. N. (Nikdy neříkej nikdy). V diskuzi se ukázalo, že převážně divadelní auditorium mělo problém s přijetím. Na jedné straně oceňovali celkový dojem, ale obtížně hledali sdělení, které bylo ukryto hluboko mezi emocemi a efekty. Jako ukázka soudobého moderního tance to bylo zajímavé, avšak poněkud dál od tanečního divadla. Dalším proudem jsou taneční hry, kdy hravost je individualizovaným tématem jednotlivých tanečníků (TS Magdalena Kdo to? Co to? Víš to?, Mezikry ZUŠ Sedlec a další). Konečně posledním jsou velké obrazy, v nichž tanec jako hlavní výrazový prostředek doprovázejí další a smysl výpovědi dává celek. Za všechny uvádím Hot Shenose Company z Prahy a jejich část multimediálního projektu End of epoch. Do toho proudu patří také Hospůdka u tří sester souboru Paleja Ballet Theatre z Prahy, která získala nominaci na Jiráskův Hronov. Jde o inscenaci souboru komorního tance, v němž našli uplatnění mnozí zkušení tanečníci a choreografové. Soubor uvádí spektrum žánrů od moderního baletu, přes soudobý tanec a taneční divadlo. Hospůdka je druhou částí inscenace jako žánrového obrázku na téma hospoda a její svět, v níž se odrážejí individuální příběhy tří sester, jimž hospoda patří. Před našima očima se odvíjí řada paralelních dějů. Jevištní existence herců/tanečníků je díky technice suverénní a zároveň velmi přirozená. Každé jednotlivé taneční číslo skládá celkový obraz a je zároveň zajímavé samo o sobě. Vrstevnatost je třeba chápat jako princip inscenace. To vše umocňuje významové svícení a hudba jako mix stylů (občas však tento mix působí trochu nahodile a boří vybudovanou atmosféru). Jedinou netančící postavou je hostinská s výrazným průběžným jednáním. Konečně na Hronově bude skutečné moderní taneční divadlo. Pokud jde o výběr z Jablonce a z Kutné Hory pro příští Kolín, došlo k dohodě, že výběr bude proveden z choreografií, které budou na stole programových rad, přednost budou mít choreografie a čísla blízká tanečnímu divadlu. Konečný výběr udělá programová rada Otevřena. Stále platí princip, že se nebudou muset účastnit mezikrajových přehlídek Otevřena.

Další část přehlídky tvořilo pohybové divadlo využívající jak tanec, tak pantomimu. Patří sem všechna čísla uvedená Divadlem beze slov z Hradce Králové, které pracuje jako integrovaný soubor. Na dětech i dospělých je vidět radost, dobré nápady. Chybí koncepční tvarování, menší jevištní zkušenost je daná především časovými dispozicemi souboru. Každé představení je posouvá dopředu (část lektorského sboru je viděla už na mezikrajové přehlídce v Hradci Králové). Pohybové studio Cyranovy boty z Brna patří k pravidelným účastníkům. Jejich letošní inscenace nazvaná Forma a tvar stavěla na pohrávání si s tématem baroka jako formou a uměle vytvořenými figurami jako tvary. Chtěla vyslovit myšlenku, že sice neuznáváme formu, neboť se snažíme být individualizovaní, paradoxně však vždy k formě míříme. Integrovaný soubor tentokrát nedokázal velmi abstraktní téma ztvárnit pro diváka do uchopitelných obrazů. Bylo to trochu za sklem. Doporučení na JH získalo Divadlo odevšad za Holčičku se sirkami. Členové se potkali v roce 2004 na semináři Michala Hechta na JH a od té doby se scházejí. Holčička se sirkami na motivy stejnojmenné pohádky H. Ch. Andersena je patrně jejich zatím nejlepším kusem. Pohybuje se mezi pantomimou a němohrou. Tomu druhému odpovídá také originální živý hudební doprovod ve stylu filmové grotesky. Přes problémy v pohybu (občas posunčina na úkor gest) a většímu a hlavně jednoznačnému propracování jednotlivých figur (např. ze Zimy i díky kostýmu jde spíše hřejivá lidskost než pocit nebezpečí) se souboru podařilo přinést imaginativní divadlo, které je právo tématu. Ostatně v úhoru divadla dospělých pro děti jde o zajímavý pokus.

Hlavní částí přehlídky byla a bude pantomima. Právě ona rozhoduje o tom, jaký jednotlivý ročník byl. Není to stále žádná sláva. Kdyby přehlídku nezásobili neslyšící, bylo by to hodně zlé. Právě neslyšící uvádějí nejtěžší disciplínu oboru, totiž kolektivní pantomimu. Jako nejzajímavější označil lektorský sbor Otevřena, v abecedním pořadí Michal Hecht, Antonín Klepáč, Lenka Lázňovská, Jiří Lössl, Zoja Mikotová, Josef Tichý, tato čísla (byla také doporučena na Mezinárodní festival pantomimy neslyšících v Brně): Nepanto Praha Člověk a pes, Pantomima S.I. Brno Hrobník a VDN JAMU Brno Abeceda. Začnu tím posledním, Abecedou. Jde o kultovní číslo na principu výchovné hry s dětmi, na němž si budoucí speciální pedagogové mohou nacvičit i vyzkoušet její principy. Není vlastně určena na jeviště, nýbrž do třídy, kde v bezprostředním kontaktu s dětmi může vznikat jako tvořivá improvizace. Zoja Mikotová ji používá už léta, viděli jsme ji poprvé někdy v první třetině 90. let na FEMAD v Libici n. C. Proměňují se předměty (tady gumová hadice) a nové protagonistky přinášejí nové nápady, takže číslo je vždy jiné. Hrobník je obnovenou starší groteskou, v níž se setkali jak staří mazáci, jako např. Antonín Zralý, tak noví členové souboru. Vzhledem k tomu, že byla zařazena do sobotního večerního galavýběru, mohli jsme ji vidět dvakrát. Ukázalo se, že rozhodující pro výsledek je temporytmus a pohybová stylizace. Odpoledne slabší, večer výborné. Člověk a pes je pantomimický skeč postavený na gagu. Proměna člověka ve zvíře je sice zábavná (František Půlpán byl jako pes dokonalý), avšak chybí zřetelná motivace jednání. Proč vlastně muž chce být psem a proč žena výměnu psa za muže přijme?

A to bylo na letošním Kolíně skoro všechno. Ještě musím dodat hostující inscenace. Studio Light z Prahy uvedlo magický příběh Krabata, legendy o učni Mistra čaroděje, Ondřej Lipovský se představil jako sólista v úryvku z inscenace Jen zem, já a čára obzoru (sólo pro starce, strom a psa). Na zajímavosti notně ubralo jednak množství mluveného slova a banální problém. Zhasla svíčka a část představení byla rozhlasovou hrou. To byl samozřejmě pro část neslyšícího publika velký problém. V galaprogramu vystoupilo divadlo Facka z Brna Sergeje Sanži s temnou klauniádou Oni – touha překročit, a také Anna Polívka v sólovém vystoupení Paní Vltavská zcizující Smetanovu Vltavu. V neděli dopoledne pořadatelé pro děti přivezli Tramtárii Olomouc s inscenací O pračlovíčkovi z loňské Popelky Rakovník.

Lenka Lázňovská
ředitelka NIPOS