Texty: AS 2001, č. 3, s. 32, Mirek Slavík.

Pohádková Třeboň 2001

Pohádková Třeboň, jihočeská regionální přehlídka divadelních souborů dospělých hrajících pro děti, se konala v třeboňském Divadle J.K. Tyla v sobotu 21. dubna. V rámci přehlídky vystoupily čtyři soubory (jedno představení odpadlo), všechny v klasickém kukátkovém prostoru krásného třeboňského divadla.
Jako první vystoupil soubor J.K. Tyl při JČE České Budějovice s insenací TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA. Tahle Erbenova pohádka je jako divadelní látka hodně přitažlivá (alespoň soudě podle toho, že se na jevišti v různých dramatizacích objevuje poměrně často). Její převedení do jevištního tvaru je ale značně problematické: Plaváček se narodí, je svěřen do péče proradného krále, který ho nechá utopit, šťastně dopluje k rybářovi a jeho ženě, kteří si ho vezmou za vlastního. Po dvaceti letech tudy jede opět král, pozná, že Plaváček je to dítě, kterému sudičky předpověděly oženit se s jeho dcerou a pošle ho s dopisem na zámek. A od té doby Plaváček pořád někam jde - překoná černé moře, projde městem, kde měli mladící jablka a městem, kde měli studnu s živou vodou, dojde k dědovi Vševědovi a jde zase zpátky. Jak mnoho je v příběhu změn prostředí, tak málo je v něm příležitostí k dramatickému jednání. To byl, myslím, i hlavní problém českobudějovické inscenace. Představení mělo obřadný, melodramatický háv, repliky herců podkreslovaly úryvky vážné hudby. Text Františka Pavlíčka dobře korespondoval s klasickým „střihem" kulis a kostýmů a klasickým herectvím herců (u některých postav na hranici pathosu). Změna prostředí (soubor je zvyklý hrát na své mateřské scéně v Č. Budějovicích) způsobila, že soubor nemohl pracovat se scénou tak, jak je zvyklý. Ocenění zasloužilo redukování textu na minimum a velmi solidní herecká vybavenost hlavních představitelů.
Druhým představením byla ROZMARNÁ PRINCEZNA Divadelního souboru Tábor. Příběh o princezně, která vlastně není rozmarná, jen žije obklopená lidmi, kteří s ní manipulují, napsala Markéta Zinerová. A v textu je zřejmě také největší problém inscenace. Nenabízí totiž žádnou skutečnou příležitost k jednání postav. Všichni spolu pořád špičkují a konverzují, tu a tam někdo zazpívá, ale pořád se vlastně nic neděje. Krejčí miluje vílu Sasanku, princ miluje princeznu Rozmarýnku, šašek Jémin všechno komentuje a rádce Kábus se chová jako padouch. Toto je konstatováno hned na začátku a do konce se na tom nic nezmění. Jednání postav se vlastně nikde neprotne. Bludnice, Pometlo, Ostřičák a Hejkalík jsou sympatická strašidla, kterým krejčí ušije parádu na sebe a za to od nich dostane očarovanou nit. I toto je pouze konstatováno a příběh pokračuje v klidu a pohodě ke šťastnému konci, ve kterém je princezna vyléčena ze svých rozmarů, padouch rádce je potrestán a všichni ostatní se mají dobře. Soubor je poměrně dobře herecky vybaven, zajímavá je výtvarná i hudební složka inscenace. Je škoda, že dobrá a poctivá práce souboru se tentokrát nesešla s kvalitnějším textem.
Jako třetí se divákům v třeboňském divadle představili členové Českokrumlovské scény s pohádkou TŘI KRÁLOVSTVÍ. Příběh o Medovém, Salámovém a Zeleninovém království, králi Včelaři Prvním, králi Matěji Měkotovi a královně Rebarboře, žlutém ministru pekáren, zeleném ministru zahrad a červeném ministru udíren není v ničem nijak originální. Království spolu válčí - nikdo už ani pořádně neví proč - a za vším stojí tři padouši, kteří z toho profitují. V jednom království jí jen sladké, v druhém jen maso a ve třetím se jí jen zelenina. Ministři i oba králové s královnou jsou spokojení, jen lid reptá a vojáci stojí na hranicích. Naštěstí se najde princezna Filipka, kluk Vojta a hospodyně Běta, kteří se vydají všechny ty nepravosti napravit a podaří se jim to. Králové se usmíří, ministři jsou potrestáni a mezi královstvími je opět nastolen mír. Představení se neslo v poklidném tempu, které občas poněkud zbrzdily zpívané písně. Velmi zajímavá scénografie (od studentů Střední uměleckoprůmyslové školy svaté Anežky) stojí zatím poněkud mimo inscenaci - není zcela využitá. Za zmínku stojí zajímavé herecké výkony představitelek tří ministrů a zřetelná divácká adresa, se kterou se inscenace zřejmě nemíjí.
VESELÝ HROBAŘ v provedení bechyňského souboru Lužnice přehlídku v Třeboni zakončil. Příběh o spíše chytrém, než veselém hrobaři, kterému se třikrát podaří vyzrát na smrtku a tím oddálit svou vlastní smrt, byl zajímavým, byť poněkud nihilistickým příspěvkem do dramaturgické skladby přehlídky. Jednání hrobaře, který smrtce neváhá podstrčit místo sebe zlého souseda, i celková poněkud morbidní atmosféra inscenace (včetně pěkně naturalisticky vyvedeného hřbitova) je jistě diskutabilní. Je i otázkou zda je tato inscenace pro děti a pro jakou věkovou kategorii. Za zmínku ale jistě stojí herecký výkon hlavního představitele, který patří spíše do kategorie přírodních jevů, než ochotnického herectví, a osobitá poetika, se kterou soubor inscenaci uchopil. Škoda jen nepřesností v práci s divadelním časem a dramaturgicky poněkud nedomyšleného konce (když už se zdá, že smrtka nad hrobařem zvítězí, ukáže se jako deus ex machina, že smrtka je kmotrem chlapce, o kterého se hrobař stará jako o nalezence).
Přehlídku měla za úkol sledovat a hodnotit tříčlenná porota ve složení Jiří Pokorný, Marie Fenclová a Mirek Slavík. Porota rozhodla doporučit programové radě Popelky Rakovník do širšího výběru inscenaci TŘI KRÁLOVSTVÍ Českokrumlovské scény.
Mirek Slavík