Texty: Rakovník, Popelka 2010, Milan Schejbal: Závěrečná zpráva

Popelka Rakovník — záverečná zpráva

Po loň­ské nebý­vale úrodné Popelce (jen při­po­mí­nám, že odborná porota na Jirás­kův Hro­nov jednu insce­naci nomi­no­vala a tři dopo­ru­čila) mnozí oče­ká­vali, že letošní roč­ník tako­vou úrodu nepři­nese. A upřímně řečeno, musím jim dát za pravdu. Na dru­hou stranu nemů­žeme mlu­vit ani o něja­kém vel­kém zkla­mání či roz­ča­ro­vání. Popelka Rakov­ník 2009, XXVIII. národní pře­hlídka ama­tér­ského čino­her­ního diva­dla pro děti, se prostě dostala do svých obvyk­lých kolejí něko­lika posled­ních let.

Jednu zvlášt­nost však letošní roč­ník přece jen při­nesl. A to drti­vou vět­šinu sou­těž­ních insce­nací, ve kte­rých pře­vlá­dají postupy tzv. antii­lu­ziv­ního diva­dla, kde jistá hra­vost, hra se stává smys­lem, ústřed­ním téma­tem insce­nač­ního usi­lo­vání, kde ono „jak“ je důle­ži­tější než „co“. Tento způ­sob jevišt­ního vyja­d­řo­vání však klade na insce­ná­tory stejné (ne-li větší) nároky jako při způ­sobu pou­žití pro­středků tzv. ilu­ziv­ního diva­dla. Nezbyt­ným před­po­kla­dem je zde jasné a důsledné režijní napl­ňo­vání zvo­le­ného insce­nač­ního sys­tému, důkladné a své­bytné vysta­vění dra­ma­tic­kých situ­ací (i slov­ních) a v nepo­slední řadě výběr tako­vých sty­lo­tvor­ných výra­zo­vých pro­středků (vč. herec­kých), které nedají divá­kovi zapo­chy­bo­vat, ve kte­rých že diva­del­ních vodách se pohy­bu­jeme. Po stránce herecké se stře­dem pozor­nosti stává herecká osoba (chcete-li osob­nost), dra­ma­tická postava je zde spíše pro­střed­kem k oné hra­vosti. Více než jindy je zde důle­žitá nad­sázka, odstup, komen­tář, event. i impro­vi­zace, tedy pro­středky, které ani na chvíli nene­chá­vají zapo­me­nout, že se oci­táme „tady a teď“. Blí­žíme se tedy k herec­tví, které nazý­váme autor­ským. Dra­ma­tické napětí pak vzniká vaz­bou mezi pří­bě­hem a tím, jak je tento vyprá­věn. To vše prostě musí insce­ná­toři i herci ovlá­dat, pokud chtějí při­pra­vit oprav­dový divácký záži­tek. Zmi­ňuji se o tom všem pře­de­vším proto, že je velmi lehké pod­leh­nout myl­nému dojmu, že tento způ­sob insce­no­vání je vlastně strašně jed­no­du­chý… Opak je prav­dou. Právě roz­hod­nutí se pro správný insce­nační sys­tém a jeho důsledná a důkladná jevištní rea­li­zace, je, dle našeho názoru, radi­kál­ním pro­blé­mem letošní Popelky.

Co nás nao­pak velmi těší, a to již delší dobu, je oblast dra­ma­tur­gická. Sou­bory se i letos, ale­spoň v rámci této vrcholné pře­hlídky, vyva­ro­valy nesmy­sl­ných tzv. pohád­ko­vých před­loh a obrá­tily svou pozor­nost na texty nepo­měrně kva­lit­nější, dokonce často na původně nedi­va­delní, na kte­rých se poté autor­sky podí­lely. V této sou­vis­losti bych rád upo­zor­nil na dvě tex­tové před­lohy, jejichž jevištní ztvár­nění sice zůstalo na půli cesty, ale u kte­rých je nutné vyzdvih­nout odvahu hle­dat v nepro­zkou­ma­ných vodách. Mám na mysli Alen­činy rošády autorů Lewise Carolla a Karla Červenky Diva­del­ního spolku Sva­to­pluk Bene­šov a Malého Ale­náše Ivana Vysko­čila a Josefa Konráda Diva­del­ního sou­boru Tábor. Nemohu také neu­po­zor­nit na původní autor­ský text Pohádky do kapsy Luďka Hor­kého Diva­del­ního sou­boru Ty-já-tr/BYLO NEBYLO Praha.

Výše zmí­něné pro­blémy s ujas­ně­ním základ­ního insce­nač­ního ucho­pení se pro­mítly v řadě sou­těž­ních před­sta­vení, úvodní nevy­jí­maje. Diva­delní sou­bor Žďár ze Žďáru nad Sáza­vou při­vezl pohádku Byl jed­nou jeden drak, kte­rou Alex Koeni­gsmark napsal inspi­ro­ván „pře­vrá­ce­nými“ pohád­kami Josefa Lady (režie Kate­řina Nedo­mová). Pře­vrá­ce­ním všeho, co do nor­mální pohádky patří, při­pra­vil autor půdu pro jis­tou hra­vost, se kte­rou by měla být insce­no­vána. Bohu­žel, přes­tože je sou­bor velmi zře­telně vyba­ven zku­še­ným herec­kým poten­ci­á­lem, k této hra­vosti nedo­šlo. Jakoby nebylo roz­hod­nuto, jestli jde o pří­běh – o to, CO hra­jeme, nebo o způ­sob hraní – o to, JAK si s před­lo­hou hrajeme.

Na motivy knihy „Za zrca­dlem a co tam Alenka našla“ Lewise Carrolla vznikla z pera Karla Červenky dra­ma­ti­zace pojme­no­vaná „Alen­činy rošády“, která byla DS Sva­to­pluk Bene­šov ušita přímo na míru (režie Josef Pše­nička). Bohu­žel ani v této insce­naci není pevně roz­hod­nuto o insce­nač­ním klíči. Vizu­a­li­zace Alen­čina snu „za zrca­dlem“ vyža­duje svým způ­so­bem vybu­do­vání tzv. základní dra­ma­tické situ­ace dra­matu – tedy situ­ace, kte­rou hlavní hrdina musí řešit, cíl, ke kte­rému musí dojít. Zde se však Alenka o nic tako­vého nepo­kouší. Pro­chází fan­task­ním svě­tem a je pou­hým pasiv­ním pozo­ro­va­te­lem dění. To by spíše odka­zo­valo k další mož­nosti, jak tako­vou před­lohu insce­no­vat, a tou je rezig­no­vat na logiku pří­běhu a vydat se do světa fan­ta­zie a snu, bez ambice pří­běh odvy­prá­vět. Ani touto ces­tou se však bene­šov­ský sou­bor nevydal.

Diva­delní sou­bor Bom­bičky při ZUŠ V.A. Pro­s­tě­jov se před­sta­vil pohád­kou Tři sestry a jeden prs­ten (autoři Jan Werich a DS Bom­bičky) v režii Hany Koty­zové. Na začátku před­sta­vení je nám nabíd­nuto něko­lik motivů, které však nejsou zře­telně dokon­čeny. Náhle se obje­vuje nale­zený prs­ten a dámy, jakoby zapo­mněly na dří­vější pro­blémy, hádají se, které z nich bude pat­řit. To vytváří odra­zový můs­tek ke hře o to, která vyna­lé­za­věji napálí svého man­žela. Hra se v tuto chvíli stává důle­ži­tější než samotný pří­běh. A opět otázka: Pří­běh — nebo jen hra­vost? Aby bylo jasno, voláme po tom, aby byl pří­běh šesticí roz­to­mi­lých a diva­delně šikov­ných mla­dých dívek vyprá­věn sro­zu­mi­telně (od začátku až do konce) s roz­hod­nu­tím, co je pro něj důle­žité a co niko­liv a při­tom s hra­vostí, která nám tu byla nabídnuta.

Základ­ním kame­nem insce­nace Něco z Jana vytvoříme…možná i pohádku DS Heřman-Osvětová beseda Heř­ma­nův Měs­tec autorů Jana Vodňan­ského, Josefa Řezáče a Michala Dzied­zin­ského (poslední dva jsou pode­psáni i pod režií) je krátká Vodňan­ského pohádka O zmrz­li­nové cha­loupce. Než se sou­bor k jevištní reli­zaci této pohádky dostane, jsme na jevišti svědky volné hry na námět „co že tady děláme“. Ve druhé části insce­nace věno­vané zmí­něné pohádce pán­ská část sou­boru pokra­čuje v nasto­lené volné hře, zatímco dám­ská část vědomě vytváří dra­ma­tické postavy a snaží se rea­li­zo­vat dra­ma­tické situ­ace. Tyto dva zcela odlišné pří­stupy nejsou režijně odů­vod­něny a působí rušivě a nesou­rodě. Tedy opět: neu­jas­ně­nost insce­nač­ního záměru vyvo­lává roz­pa­čitý dojem…

Dra­ma­ti­zá­tor a reži­sér Josef Konrád se s Diva­del­ním sou­bo­rem Tábor poku­sil takřka o nemožné – pře­vést oblí­be­nou prózu Ivana Vysko­čila Malý Ale­náš na jeviště. Je to počin bez­po­chyby úcty­hodný, ale je nutné kon­sta­to­vat, že výsledná insce­nace nedala pád­nou odpo­věď na otázku, zda je tato próza pro diva­dlo vhodná (pocho­pi­telně mimo autor­ské Nedi­va­dlo I. Vysko­čila). Je totiž nesmírně obtížné najít Vysko­či­lově na slově zalo­žené před­loze ade­kvátní scé­nický obraz. Táborští bohu­žel vět­ši­nou v jevišt­ním jed­nání zůstá­vají pouze u ilu­strace a mír­ného roze­hrá­vání jed­not­li­vých vět a mik­ro­sek­vencí. Nedaří se jim vytvo­řit ani postavy, ale ani nedo­spějí ke zce­lu­jí­címu diva­del­nímu gestu. Pouze kul­ti­vo­vaně odpre­zen­tují lite­rární dílo. Jsme pře­svěd­čeni, že v komor­něj­ším diva­del­ním pro­storu by insce­nace vyzněla nepo­měrně lépe.

Viděli jsme sou­sed­ské diva­dlo nebo ilu­zivní pohádku? Tato otázka zazněla nej­čas­těji v sou­vis­losti s uve­de­ním před­lohy Josefa Štefana Kubína Vo tom čertů rojení aneb Přijďte pobejt čili Sta­rej Havlík vyma­zuje v dra­ma­ti­zaci Pavla Vašíčka, Borise Šlechty a Miroslava Krále a pod režij­ním vede­ním Miroslava Pokor­ného j.h. 1. nera­to­vické diva­delní spo­leč­nosti Nera­to­vice. Viděli jsme před­sta­vení, které má mnohé před­po­klady k tomu, aby bylo bez­chybné. Setkali jsme se s herecky zdat­ným sou­bo­rem, ve kte­rém nás zau­jala pře­de­vším Marie Šinde­lá­řová a Yvetta Holla­nová, výrazná a kva­litní výtvarná složka (Miroslav Král) i dobré insce­nační nápady. Cel­ko­vému vyznění by v kaž­dém pří­padě pro­spělo ujas­nění kon­krét­ního řádu pou­ži­tých insce­nač­ních postupů, to jest přesné jevištní určení, kdy že se pohy­bu­jeme v oblasti tzv. sou­sed­ského diva­dla a kdy jako diváci máme jed­not­livé sek­vence vní­mat jako ilu­zivní příběh.

Je pro Popelku zcela aty­pické, že se zde objeví pouze jediná insce­nace z ranku tzv. ilu­ziv­ního diva­dla. Letos tento čestný pra­por nesl diva­delní sou­bor J.K.Tyl Mezi­městí, který se pub­liku před­sta­vil insce­nací pohádky Zdeňka Kozáka O ševci Ondrovi a kom­tesce Julince v režii Pavla Nováka. Je nám dva­krát líto, že právě tento sou­bor nara­zil na úskalí velmi pro­ble­ma­tické tex­tové před­lohy, které se nako­nec uká­zalo nepře­ko­na­tel­ným. Absence základní dra­ma­tické situ­ace dra­matu, nevě­ro­hodné moti­vace jed­nání postav hra­ni­čící s pohád­ko­vými klišé, mno­ho­mluv­nost a neu­jas­ně­nost i těch nej­pod­stat­něj­ších vztahů jed­na­jí­cích postav, které se obje­vují v samot­ném textu, se nepo­da­řilo insce­ná­to­rům pře­ko­nat a otáz­kou zůstává, zda-li to vůbec jde, neboť cel­ko­vému roz­pa­či­tému výsledku nepo­mohlo ani poměrně funkční a zda­řilé scé­no­gra­fické řešení, ani herecky evi­dentně zdatný soubor.

Nespor­ným vrcho­lem letošní rakov­nické Popelky se stalo pří­značně poslední sou­těžní před­sta­vení zku­še­ného sou­boru Ty-já-tr/BYLO NEBYLO Praha Pohádky do kapsy s podti­tu­lem Kapesní atlas pohá­dek pro nejmladší diva­delní fanoušky autora a reži­séra Luďka Hor­kého. Tvůrci vytvo­řili na základě pěti zná­mých pohá­dek pro nejmenší hra­vou a vyna­lé­za­vou insce­naci, do které zapo­jili nená­sil­nou for­mou i dět­ského diváka. Šťast­ným se uká­zalo zvo­lení ústřed­ního jevišt­ního objektu (skvělá výprava Jakuba Barana), který před­sta­vuje babičku s něko­lika kapsáři, z nichž pak aktéři „loví“ jed­not­livé pohádky. Insce­nace se vyzna­čuje množ­stvím skvě­lých nápadů, kte­rým domi­nuje bez­kon­ku­renční ztvár­nění Červené Kar­kulky, z herců přímo sálá radost ze hry, tato radost se pak při­ro­ze­nou ces­tou pře­náší i do hle­diště. Mohli bychom vytknout „vady na kráse“, jako např. poně­kud pří­liš kon­ver­zační Prin­cezna na hrášku, či popisný cha­rak­ter závě­rečné pohádky, a s tím sou­vi­se­jící neú­měr­nou sto­páž insce­nace, ale to vše jsou opravdu jen zmí­něné vady, které nemo­hou zvrá­tit cel­kový dojem, který snese i ta nej­přís­nější měřítka. Insce­nace Pohádky do kapsy patří beze­sporu k tomu nej­lep­šímu, co se na tomto poli za poslední dobu obje­vilo a odvá­žím se tvr­dit, že nejen na poli ama­tér­ského diva­dla. Záro­veň nene­chal sou­bor prak­ticky nikoho na pochy­bách, jak by mohl antii­lu­zivní pří­stup k diva­del­nímu vyjá­d­ření vypa­dat v plné své kráse.

Jak již bylo něko­li­krát řečeno, letošní roč­ník Popelky byl prak­ticky plně ve zna­mení tzv. antii­lu­ziv­ního diva­dla, diva­dla, pro které je roz­ho­du­jící a tema­ti­zu­jící slož­kou hra, hravost.

Nako­nec, proč ne?! Přesto jsem pře­svěd­čen, že v čino­her­ním diva­dle (a nejen v něm) pro děti má důle­žité a neza­stu­pi­telné místo diva­dlo, které pre­fe­ruje postupy tzv. ilu­ziv­ního diva­dla, diva­dlo, pro které je důle­žitý silný pří­běh a které je schopno diva­delně prav­divě sdě­lit emoci, jež by se nás bytostně dotkla. Nezdá se vám, že právě to dnes potřebujeme?

A nejen naše děti?! Nako­nec i Popelka.

Milan Schejbal