Databáze českého amatérského divadla

Texty: Rakovník, Popelka 2010, Milan Schejbal: Závěrečná zpráva

Popelka Rakovník — záverečná zpráva

Po loň­ské nebý­vale úrodné Popelce (jen při­po­mí­nám, že odborná porota na Jirás­kův Hro­nov jednu insce­naci nomi­no­vala a tři dopo­ru­čila) mnozí oče­ká­vali, že letošní roč­ník tako­vou úrodu nepři­nese. A upřímně řečeno, musím jim dát za pravdu. Na dru­hou stranu nemů­žeme mlu­vit ani o něja­kém vel­kém zkla­mání či roz­ča­ro­vání. Popelka Rakov­ník 2009, XXVIII. národní pře­hlídka ama­tér­ského čino­her­ního diva­dla pro děti, se prostě dostala do svých obvyk­lých kolejí něko­lika posled­ních let.

Jednu zvlášt­nost však letošní roč­ník přece jen při­nesl. A to drti­vou vět­šinu sou­těž­ních insce­nací, ve kte­rých pře­vlá­dají postupy tzv. antii­lu­ziv­ního diva­dla, kde jistá hra­vost, hra se stává smys­lem, ústřed­ním téma­tem insce­nač­ního usi­lo­vání, kde ono „jak“ je důle­ži­tější než „co“. Tento způ­sob jevišt­ního vyja­d­řo­vání však klade na insce­ná­tory stejné (ne-li větší) nároky jako při způ­sobu pou­žití pro­středků tzv. ilu­ziv­ního diva­dla. Nezbyt­ným před­po­kla­dem je zde jasné a důsledné režijní napl­ňo­vání zvo­le­ného insce­nač­ního sys­tému, důkladné a své­bytné vysta­vění dra­ma­tic­kých situ­ací (i slov­ních) a v nepo­slední řadě výběr tako­vých sty­lo­tvor­ných výra­zo­vých pro­středků (vč. herec­kých), které nedají divá­kovi zapo­chy­bo­vat, ve kte­rých že diva­del­ních vodách se pohy­bu­jeme. Po stránce herecké se stře­dem pozor­nosti stává herecká osoba (chcete-li osob­nost), dra­ma­tická postava je zde spíše pro­střed­kem k oné hra­vosti. Více než jindy je zde důle­žitá nad­sázka, odstup, komen­tář, event. i impro­vi­zace, tedy pro­středky, které ani na chvíli nene­chá­vají zapo­me­nout, že se oci­táme „tady a teď“. Blí­žíme se tedy k herec­tví, které nazý­váme autor­ským. Dra­ma­tické napětí pak vzniká vaz­bou mezi pří­bě­hem a tím, jak je tento vyprá­věn. To vše prostě musí insce­ná­toři i herci ovlá­dat, pokud chtějí při­pra­vit oprav­dový divácký záži­tek. Zmi­ňuji se o tom všem pře­de­vším proto, že je velmi lehké pod­leh­nout myl­nému dojmu, že tento způ­sob insce­no­vání je vlastně strašně jed­no­du­chý… Opak je prav­dou. Právě roz­hod­nutí se pro správný insce­nační sys­tém a jeho důsledná a důkladná jevištní rea­li­zace, je, dle našeho názoru, radi­kál­ním pro­blé­mem letošní Popelky.

Co nás nao­pak velmi těší, a to již delší dobu, je oblast dra­ma­tur­gická. Sou­bory se i letos, ale­spoň v rámci této vrcholné pře­hlídky, vyva­ro­valy nesmy­sl­ných tzv. pohád­ko­vých před­loh a obrá­tily svou pozor­nost na texty nepo­měrně kva­lit­nější, dokonce často na původně nedi­va­delní, na kte­rých se poté autor­sky podí­lely. V této sou­vis­losti bych rád upo­zor­nil na dvě tex­tové před­lohy, jejichž jevištní ztvár­nění sice zůstalo na půli cesty, ale u kte­rých je nutné vyzdvih­nout odvahu hle­dat v nepro­zkou­ma­ných vodách. Mám na mysli Alen­činy rošády autorů Lewise Carolla a Karla Červenky Diva­del­ního spolku Sva­to­pluk Bene­šov a Malého Ale­náše Ivana Vysko­čila a Josefa Konráda Diva­del­ního sou­boru Tábor. Nemohu také neu­po­zor­nit na původní autor­ský text Pohádky do kapsy Luďka Hor­kého Diva­del­ního sou­boru Ty-já-tr/BYLO NEBYLO Praha.

Výše zmí­něné pro­blémy s ujas­ně­ním základ­ního insce­nač­ního ucho­pení se pro­mítly v řadě sou­těž­ních před­sta­vení, úvodní nevy­jí­maje. Diva­delní sou­bor Žďár ze Žďáru nad Sáza­vou při­vezl pohádku Byl jed­nou jeden drak, kte­rou Alex Koeni­gsmark napsal inspi­ro­ván „pře­vrá­ce­nými“ pohád­kami Josefa Lady (režie Kate­řina Nedo­mová). Pře­vrá­ce­ním všeho, co do nor­mální pohádky patří, při­pra­vil autor půdu pro jis­tou hra­vost, se kte­rou by měla být insce­no­vána. Bohu­žel, přes­tože je sou­bor velmi zře­telně vyba­ven zku­še­ným herec­kým poten­ci­á­lem, k této hra­vosti nedo­šlo. Jakoby nebylo roz­hod­nuto, jestli jde o pří­běh – o to, CO hra­jeme, nebo o způ­sob hraní – o to, JAK si s před­lo­hou hrajeme.

Na motivy knihy „Za zrca­dlem a co tam Alenka našla“ Lewise Carrolla vznikla z pera Karla Červenky dra­ma­ti­zace pojme­no­vaná „Alen­činy rošády“, která byla DS Sva­to­pluk Bene­šov ušita přímo na míru (režie Josef Pše­nička). Bohu­žel ani v této insce­naci není pevně roz­hod­nuto o insce­nač­ním klíči. Vizu­a­li­zace Alen­čina snu „za zrca­dlem“ vyža­duje svým způ­so­bem vybu­do­vání tzv. základní dra­ma­tické situ­ace dra­matu – tedy situ­ace, kte­rou hlavní hrdina musí řešit, cíl, ke kte­rému musí dojít. Zde se však Alenka o nic tako­vého nepo­kouší. Pro­chází fan­task­ním svě­tem a je pou­hým pasiv­ním pozo­ro­va­te­lem dění. To by spíše odka­zo­valo k další mož­nosti, jak tako­vou před­lohu insce­no­vat, a tou je rezig­no­vat na logiku pří­běhu a vydat se do světa fan­ta­zie a snu, bez ambice pří­běh odvy­prá­vět. Ani touto ces­tou se však bene­šov­ský sou­bor nevydal.

Diva­delní sou­bor Bom­bičky při ZUŠ V.A. Pro­s­tě­jov se před­sta­vil pohád­kou Tři sestry a jeden prs­ten (autoři Jan Werich a DS Bom­bičky) v režii Hany Koty­zové. Na začátku před­sta­vení je nám nabíd­nuto něko­lik motivů, které však nejsou zře­telně dokon­čeny. Náhle se obje­vuje nale­zený prs­ten a dámy, jakoby zapo­mněly na dří­vější pro­blémy, hádají se, které z nich bude pat­řit. To vytváří odra­zový můs­tek ke hře o to, která vyna­lé­za­věji napálí svého man­žela. Hra se v tuto chvíli stává důle­ži­tější než samotný pří­běh. A opět otázka: Pří­běh — nebo jen hra­vost? Aby bylo jasno, voláme po tom, aby byl pří­běh šesticí roz­to­mi­lých a diva­delně šikov­ných mla­dých dívek vyprá­věn sro­zu­mi­telně (od začátku až do konce) s roz­hod­nu­tím, co je pro něj důle­žité a co niko­liv a při­tom s hra­vostí, která nám tu byla nabídnuta.

Základ­ním kame­nem insce­nace Něco z Jana vytvoříme…možná i pohádku DS Heřman-Osvětová beseda Heř­ma­nův Měs­tec autorů Jana Vodňan­ského, Josefa Řezáče a Michala Dzied­zin­ského (poslední dva jsou pode­psáni i pod režií) je krátká Vodňan­ského pohádka O zmrz­li­nové cha­loupce. Než se sou­bor k jevištní reli­zaci této pohádky dostane, jsme na jevišti svědky volné hry na námět „co že tady děláme“. Ve druhé části insce­nace věno­vané zmí­něné pohádce pán­ská část sou­boru pokra­čuje v nasto­lené volné hře, zatímco dám­ská část vědomě vytváří dra­ma­tické postavy a snaží se rea­li­zo­vat dra­ma­tické situ­ace. Tyto dva zcela odlišné pří­stupy nejsou režijně odů­vod­něny a působí rušivě a nesou­rodě. Tedy opět: neu­jas­ně­nost insce­nač­ního záměru vyvo­lává roz­pa­čitý dojem…

Dra­ma­ti­zá­tor a reži­sér Josef Konrád se s Diva­del­ním sou­bo­rem Tábor poku­sil takřka o nemožné – pře­vést oblí­be­nou prózu Ivana Vysko­čila Malý Ale­náš na jeviště. Je to počin bez­po­chyby úcty­hodný, ale je nutné kon­sta­to­vat, že výsledná insce­nace nedala pád­nou odpo­věď na otázku, zda je tato próza pro diva­dlo vhodná (pocho­pi­telně mimo autor­ské Nedi­va­dlo I. Vysko­čila). Je totiž nesmírně obtížné najít Vysko­či­lově na slově zalo­žené před­loze ade­kvátní scé­nický obraz. Táborští bohu­žel vět­ši­nou v jevišt­ním jed­nání zůstá­vají pouze u ilu­strace a mír­ného roze­hrá­vání jed­not­li­vých vět a mik­ro­sek­vencí. Nedaří se jim vytvo­řit ani postavy, ale ani nedo­spějí ke zce­lu­jí­címu diva­del­nímu gestu. Pouze kul­ti­vo­vaně odpre­zen­tují lite­rární dílo. Jsme pře­svěd­čeni, že v komor­něj­ším diva­del­ním pro­storu by insce­nace vyzněla nepo­měrně lépe.

Viděli jsme sou­sed­ské diva­dlo nebo ilu­zivní pohádku? Tato otázka zazněla nej­čas­těji v sou­vis­losti s uve­de­ním před­lohy Josefa Štefana Kubína Vo tom čertů rojení aneb Přijďte pobejt čili Sta­rej Havlík vyma­zuje v dra­ma­ti­zaci Pavla Vašíčka, Borise Šlechty a Miroslava Krále a pod režij­ním vede­ním Miroslava Pokor­ného j.h. 1. nera­to­vické diva­delní spo­leč­nosti Nera­to­vice. Viděli jsme před­sta­vení, které má mnohé před­po­klady k tomu, aby bylo bez­chybné. Setkali jsme se s herecky zdat­ným sou­bo­rem, ve kte­rém nás zau­jala pře­de­vším Marie Šinde­lá­řová a Yvetta Holla­nová, výrazná a kva­litní výtvarná složka (Miroslav Král) i dobré insce­nační nápady. Cel­ko­vému vyznění by v kaž­dém pří­padě pro­spělo ujas­nění kon­krét­ního řádu pou­ži­tých insce­nač­ních postupů, to jest přesné jevištní určení, kdy že se pohy­bu­jeme v oblasti tzv. sou­sed­ského diva­dla a kdy jako diváci máme jed­not­livé sek­vence vní­mat jako ilu­zivní příběh.

Je pro Popelku zcela aty­pické, že se zde objeví pouze jediná insce­nace z ranku tzv. ilu­ziv­ního diva­dla. Letos tento čestný pra­por nesl diva­delní sou­bor J.K.Tyl Mezi­městí, který se pub­liku před­sta­vil insce­nací pohádky Zdeňka Kozáka O ševci Ondrovi a kom­tesce Julince v režii Pavla Nováka. Je nám dva­krát líto, že právě tento sou­bor nara­zil na úskalí velmi pro­ble­ma­tické tex­tové před­lohy, které se nako­nec uká­zalo nepře­ko­na­tel­ným. Absence základní dra­ma­tické situ­ace dra­matu, nevě­ro­hodné moti­vace jed­nání postav hra­ni­čící s pohád­ko­vými klišé, mno­ho­mluv­nost a neu­jas­ně­nost i těch nej­pod­stat­něj­ších vztahů jed­na­jí­cích postav, které se obje­vují v samot­ném textu, se nepo­da­řilo insce­ná­to­rům pře­ko­nat a otáz­kou zůstává, zda-li to vůbec jde, neboť cel­ko­vému roz­pa­či­tému výsledku nepo­mohlo ani poměrně funkční a zda­řilé scé­no­gra­fické řešení, ani herecky evi­dentně zdatný soubor.

Nespor­ným vrcho­lem letošní rakov­nické Popelky se stalo pří­značně poslední sou­těžní před­sta­vení zku­še­ného sou­boru Ty-já-tr/BYLO NEBYLO Praha Pohádky do kapsy s podti­tu­lem Kapesní atlas pohá­dek pro nejmladší diva­delní fanoušky autora a reži­séra Luďka Hor­kého. Tvůrci vytvo­řili na základě pěti zná­mých pohá­dek pro nejmenší hra­vou a vyna­lé­za­vou insce­naci, do které zapo­jili nená­sil­nou for­mou i dět­ského diváka. Šťast­ným se uká­zalo zvo­lení ústřed­ního jevišt­ního objektu (skvělá výprava Jakuba Barana), který před­sta­vuje babičku s něko­lika kapsáři, z nichž pak aktéři „loví“ jed­not­livé pohádky. Insce­nace se vyzna­čuje množ­stvím skvě­lých nápadů, kte­rým domi­nuje bez­kon­ku­renční ztvár­nění Červené Kar­kulky, z herců přímo sálá radost ze hry, tato radost se pak při­ro­ze­nou ces­tou pře­náší i do hle­diště. Mohli bychom vytknout „vady na kráse“, jako např. poně­kud pří­liš kon­ver­zační Prin­cezna na hrášku, či popisný cha­rak­ter závě­rečné pohádky, a s tím sou­vi­se­jící neú­měr­nou sto­páž insce­nace, ale to vše jsou opravdu jen zmí­něné vady, které nemo­hou zvrá­tit cel­kový dojem, který snese i ta nej­přís­nější měřítka. Insce­nace Pohádky do kapsy patří beze­sporu k tomu nej­lep­šímu, co se na tomto poli za poslední dobu obje­vilo a odvá­žím se tvr­dit, že nejen na poli ama­tér­ského diva­dla. Záro­veň nene­chal sou­bor prak­ticky nikoho na pochy­bách, jak by mohl antii­lu­zivní pří­stup k diva­del­nímu vyjá­d­ření vypa­dat v plné své kráse.

Jak již bylo něko­li­krát řečeno, letošní roč­ník Popelky byl prak­ticky plně ve zna­mení tzv. antii­lu­ziv­ního diva­dla, diva­dla, pro které je roz­ho­du­jící a tema­ti­zu­jící slož­kou hra, hravost.

Nako­nec, proč ne?! Přesto jsem pře­svěd­čen, že v čino­her­ním diva­dle (a nejen v něm) pro děti má důle­žité a neza­stu­pi­telné místo diva­dlo, které pre­fe­ruje postupy tzv. ilu­ziv­ního diva­dla, diva­dlo, pro které je důle­žitý silný pří­běh a které je schopno diva­delně prav­divě sdě­lit emoci, jež by se nás bytostně dotkla. Nezdá se vám, že právě to dnes potřebujeme?

A nejen naše děti?! Nako­nec i Popelka.

Milan Schejbal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':