Texty: Ústí nad Orlicí, Mladá scéna 2011 - O čem se mluvilo na diskusích Mladé scény v pátek

O čem se mluvilo na diskusích Mladé scény v pátek

Z dějin ruské literatury

Parta krásných lidí, oblíbený Charms, harmonika, práce s prostorem… to vše slibovalo zážitek, který se ale bohužel nedostavil. Tato parafráze slov Emy Zámečníkové hodně vystihuje smýšlení většiny diskutujících o této inscenaci. Text, který je ve svém jádru velmi živou záležitostí, byl tady nejednomu divákovi servírován s injekcí na spaní. Někdo v tom viděl úmysl souboru, někdo se alespoň pídil po myšlence záměrného kontrastu prvních 4/5 inscenace s jejím závěrem, který konečně přinesl vzruch. Těžké je však zahrát, že se nic neděje, když je divadlo založeno na dramatičnosti. Volalo se po svižnějším prolínání akcí, po akci vůbec, po jejím načasování, aby se mnohokrát v diskusi zmiňovaná monotónnost (v jednotlivých anekdotách i v celku inscenace) rozbila a mohla nastoupit dynamika a gradace. Z hlediska dramaturgického – Radvan Pácl hovořil o neuchopení jazyka a slova, někdo zmínil možné téma skrytosti (však dodané záměrně, či nechtěně?), Irina Ulrychová nahlas uvažovala o možném ideologickém podtextu „zmrtvělosti doby“, ale zároveň se ptala (jako většina diskutujících), proč právě přes Charmsovy texty? Proč Charms a vy?
Motýlí strategie

Hlavní otázkou byla uvěřitelnost hereckého projevu, od které se odvíjely i další připomínky… Ozvaly se hlasy poukazující na silné působení a herecké schopnosti protagonistek, většina účastníků diskuse však v psychologickém pojetí herectví a schopnosti mladých představitelek jej uchopit viděla problém. Projev (a i cesta k němu) působil na mnohé dost násilně, naučeně a nepřirozeně. Luděk Richter pojmenoval zvolené pojetí jako vnější iluzivní realismus směřující k filmovému pohledu (s žánrovým odkazem na telenovelu), ve kterém chci skutečnost, detaily, snad až dokonalou iluzi reality. Dodal však (a dalo se s tím lehce souhlasit), že divadlo není film, je mnohem znakovější; že v divadle (zvlášť amatérském) jde o něco jiného. Radvan Pácl na (v inscenaci jasně viditelné) stereotypy z telenovel poukázal rovněž, když hovořil o dramaturgickém problému nenalezení si ve hře a jejím zpracování něčeho, co by se protagonistek bezprostředně dotýkalo, co by vycházelo z nich a ze situace. Ema Zámečníková pak odkázala na termín, jenž užívá v dětském divadle: „fousaté děti“ = hrají něco, co hrát nemají…
K. H. M.

Představení K. H. M. vyvolalo poměrně jednotné reakce: šlo o povedený pokus demytologizovat Máchu. Diváci se většinou shodli i na tom, že se jim líbila práce s pohybem – například scéna s červy. Už méně ale některým bylo jasné, k čemu vlastně inscenace směřuje a otazníky vzbudila i kombinace vážných momentů s humorem. „Představení směřovalo ke smrti,“ shrnul svůj pohled Petr Váša. „Od pondělního výletu k nedělní smrti,“ upřesnil. Představení pro něj ale zároveň zůstalo hravé. „Nabízí se otázka, proč se národním velikánem stal člověk tak fascinovaný smrtí.“ Kolážová stavba divákům korespondovala s tím, že šlo o deníkové zápisky a dopisy, které bývají ze své podstaty útržkovité. Ema Zámečníková ocenila, že studenti vypovídali o tématech sobě blízkých. Největší ztotožnění s Máchou podle ní nastalo ve scéně, kde se kouřil joint. „Takovou práci se studenty bych dávala za příklad i z pedagogického hlediska,“ pochválila také dospělé vedení souboru.

-kos- -daso-