Texty: AS 2001, č. 3, s. 24 - 25, Rudolf Felzmann.

Přehlídka vesnických amatérských souborů v Josefově Dolu

V pátek 4. května začínala severočeská přehlídka vesnických amatérských souborů v Josefově Dolu a my jsme do této utěšené obce v Jizerských horách vjížděli právě ve chvíli, kdy končil onen žhoucí začátek jara a blížilo se ochlazení. Ovšem povětrnostní situace nic neubrala na vřelosti přivítání místními nadšenci, kteří už po jedenácté přehlídku pořádají. A snad ani občasný deštík neochladil pocity účastníků přehlídky, přestože porota se do každého souboru zakousla dosti nesmlouvavě při dvou seminářích ke čtveřici odehraných soutěžních představení.
První slovo patřilo hostitelům - DS J.K. Tyl Josefův Důl (okr. Jablonec n. N.). Daňkovo Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo je osvědčený titul čtyř příběhů volně spojených průvodním slovem Chóru, kde však jde o vzájemnou souvislost spíše ve vnějších atributech než v myšlence. Josefodolští v pohostinské režii a za pomoci tří hostujících hereckých kolegů s nadbytečnou pokorou přistoupili k předloze, v níž přespříliš spoléhali na slovní sdělení. Chvályhodnou péči o kvalitu jevištní řeči provázelo statické aranžmá, což v celku působilo značně nedramaticky a odhalovalo slabiny textu. Třetí Flanderský příběh naznačil možnou cestu inscenování, neboť se blížil anekdotě s výraznou pointou. Herecký potenciál Josefodolského souboru by si zasluhoval dramatičtější předlohu, kterou by - byť třeba za pomoci hostujících pánů - určitě dokázal proměnit v plnokrevné divadlo. Jako mimořádné noční představení byl mimo soutěž uveden Daňkův Kulhavý mezek. Herecky zdatný soubor Svatopluk z Benešova tak mimo jiné doplnil diskusi o trvajícím nedostatku zajímavých dramatických děl ze současnosti.
V sobotu jsme viděli tři soutěžní inscenace. Nováčkem přehlídky byl Ochotnický divadelní soubor Pikart z Úštěku (okr. Litoměřice). Spolehl se na osvědčený komediální titul - Charleyovu tetu J.Brandona-Thomase. V domácích poměrech tenhle věkově velice různorodý soubor vlastně nemá možnost hrát na regulérním jevišti. Přenesení do divadelních prostor, a nejspíš i podcenění přípravy na vystoupení před cizím publikem, však soubor zaskočilo a situační komedie byla odehrána v rozvolněném tempu bez změn v rytmu, mizely pointy, a mnohé scény se utápěly v nepřehledném aranžmá, jež podléhalo malérům z příliš častých výpadků textu. Mnohé problémy pramenily z mladické nezkušenosti řady aktérů i režisérky, jimž účast v oblastní přehlídce snad naznačila cestu ke kvalitnější inscenaci.
Rovněž početný i věkově rozrůzněný je Divadelní spolek Havlíček ze Zákup (okr. Česká Lípa). Jejich Tartuffikce byla ohlášena jako autorské dílo režiséra Jiřího Šimka, ale kromě přikomponovaného prologu se jednalo o běžnou inscenační úpravu textu Moličrova Tartuffa s tím, že původní předloha byla převedena z veršů do prózy a doplněna aktualizujícími slovy či slogany. Jména osob, kromě titulní postavy, byla počeštěna a podle rozevlátě pokřivené scény jsme předpokládali aktuální výklad klasické komedie. To se však nestalo, od pana Orgoníka (tj. Moličrova Orgona v dnešním civilním oblečení) jsme ve víceméně realistické hře marně čekali motivaci jeho zahleděnosti do pokryteckého Tartuffa. Jednotvárné střídání scén začalo gradovat až na samém konci, kdy se zcela proměnil styl, a my jsme přihlíželi crazzy komedii o vytunelování majetku podnikatele Orgoníka podvodníkem Tartuffem. Škoda, že režisér nebyl důsledný od samého začátku hry, pak by možná bylo zřejmé, proč se hraje Tartuffikce.
Posledním představením přehlídky byla hra Aldo Nicolaje Motýl... Motýl.... Tu uvedl Divadelní spolek Scéna z Libochovic (okr. Litoměřice). Na rozhraní tragikomedie a psychologického dramatu se pohyboval výklad této komorní hry o stárnoucí ženě, která si nenadále musí přiznat vinu z minulosti i prolhanost svých současných životních snů. Autor nabízí dostatek možností k vytvoření napětí ve vztazích postav i k prudkým proměnám v motivaci, takže chvílemi se zdá, že jde až o kriminální zápletku. Představitelé trojice protagonistů jsou schopni v jemných nuancích charakterizovat své postavy i dodávat věrohodnost jejich činům. Drobnými změnami autorovy motivace se režisérce podařilo rozšířit konflikt do větší mnohoznačnosti, což dává prostor divácké fantazii. Herci jsou technicky dobře vybaveni, své postavy přesně charakterizují, včetně drobných detailů v gestech, mimice, kostýmu či líčení. Jejich vzájemná souhra nese pečeť herecké pravdivosti, i když asi vzhledem k tomu, že běžně hrají v nepoměrně intimnějším prostoru, by bylo třeba dále pracovat na větším dynamickém rozpětí některých vypjatých scén. S tím je také spojen problém scénografie, která vychází z neadekvátního umístění jídelního stolu a pohovky v prostředí, které má charakterizovat honosný byt.
Po závěrečném semináři byla rozdána ocenění. Doma zůstaly tři herecké ceny pro inscenaci Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo. Další tři herecké výkony byly oceněny v inscenaci Motýl... Motýl… a navíc byla Scéna z Libochovic vybrána pro postup do národní přehlídky.
Když jsme v neděli 6. května po poledni opouštěli Josefův Důl, zatáhla se nad horami opona husté mlhy. Možná, že ne každý účastník odjížděl z přehlídky zcela spokojený, ale přátelská atmosféra ve mně dlouho doznívala, a to byla umocněna ještě pocitem dnes ne tak častým. Josefodolský kulturní stánek patří soukromníkům, kteří jej koupili i s věcným břemenem zachování provozu kina. Biograf zchřadl, ale firma Alfasped pečuje o budovu, která teď dýchá nefalšovaně opojným duchem divadla. Spolumajitel z Holandska nejenže zdarma poskytl prostory, ale svou osobní účastí a zájmem ještě podpořil prestiž přehlídky.
Rudolf Felzmann