Texty: Antonín Santner: Novoměstské písničky, z divadelní revue V Novém Městě včera, dnes, zítra, 1932

Antonín Santner:
Novoměstské písničky
I. CESTIČKA DO PEKLA.
Ty, milá cestičko do Pekla
v údolí lesů a strání,
milá mi po tobě utekla,
lásky mi nechala zdání.
Samoten chodím teď maně,
opuštěn, kol říčky bílé,
pohádku šeptají stráně
na zašlé lásky ty chvíle.
S děvčátkem milým jsem chodíval,
blažené byly to chvíle.
Já za ručku jsem ji vodíval,
zbyly jen vzpomínky milé.
Na tobě co padlo hubiček,
co slibů a přísah lásky,
ty jediná v světě z cestiček
zašlými zpíváš mi hlásky.
Až podzim života přiletí,
zasněží skráně mé bílé,
srdce mé k tobě vždy zaletí
na lásky vzpomínat chvíle.
Když jsi mně zpívala
ze strání zkazky své,
pohádky, báje, večerní jak zvonků klekání
nesly se ohlasy z kraje.


Refrain:
Pekelská cestičko, ty moje sestřičko, srdci mír dáš.
Po tobě když chodím, tak nikdy nezbloudím, ráda mě máš.
Pekelská cestičko, vyjasni mé líčko, útěchy přej!
Metuje, zpívej mi, v svou náruč obejmi, štěstí mi dej!


II. KDYŽ KVETOU TŘEŠNĚ NA POPLUŽÍ.
Když jaro obalí stromoví květy
a láska v srdci zahoří,
tu duše zpívá mocnými vzněty,
o lásce, štěstí hovoří.
Do noci vlahé náruč rozvírám,
vstříc milence své zářící,
do ouška jí něžnou píseň zazpívám,
až ruměnec má na líci.
Na Popluží vykvetly třešně bílé,
pojď, půjdem, má milá, vůní se zpít.
Tam blažené prožijem chvíle,
než hodiny na zámku deset nám budou bít.
Až doma v postýlku ulehneš ke spánku,
s vůní ve vlasech třešňových květů,
ze snů tvých písničku hodiny na zámku
uslyší šeptati ze tvých retů.
Na Popluží vykvetly třešně bílé,
pojď, půjdem, můj milý, vůní se zpít,
tam blažené prožijem chvíle,
než hodiny na zámku deset nám budou bít!


III. O SVATÉ BARBOŘE.
Na Rezku v lesíčku kostelík stojí,
zasvěcen Barboře svaté,
o pouti děvčata věnčí jej chvojí,
modlí se, touhami jaté.
Jak pověst vypráví a staré báje,
ženicha opatří Barbora svatá,
proto tam dívčí svět z celého kraje,
zblízka i zdaleka dychtivě chvátá.


Refrain:
Aj, ty svatá Barboro, opatři mi muže,
nemusí být krasavec, ani jako růže.
Může být i chudičký, nemusí mít zlato,
jen když bude líbati, by to stálo za to!

Jen panna Stázička tvářičku halí,
přesmutná v koutečku sedí,
v kolébce kolébá ten svůj kříž malý,
teskně, ach, v prázdnotu hledí.
Vzpomíná, jak k Barboře se modlila,
proklíná ty staré báje,
lituje, proč modlit se tam chodila,
a svaté Barboře laje.


Refrain:
Aj, ty svatá Barboro, tys mi dala muže,
byl to sice krasavec, podšitá však kůže.
Uměl dávat hubičky, a milovat na to,
teď já musím kolébati, to mě stálo za to!

Melodie k první a třetí písničce složil Jaroslav Kratochvíl, k druhé sl. F. Papežova. Zpíváno v Santnerově divadelní revui "V Novém Městě včera, dnes, zítra".