Texty: AS 2001, č. 3, s. 18 - 20, Vladimír Hulec.

Otevřte, ale ne moc
VI. národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla, Městské divadlo Kolín, 27. – 29. dubna

Již pošesté konala se v Kolíně národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno. Navazuje na slavné litvínovské festivaly, na kterých se v šedesátých, sedmdesátých a dokonce i v osmdesátých letech formovala moderní česká pantomima a (později) i pohybové divadlo. Byly to tenkrát silné ročníky - Turba, Hybner, Polívka, Mikotová, Mimóza, Studio pohybového divadla a tak dále a tak podobně. Tyto doby jsou však nenávratně pryč a současná generace teprve svou tvář, své mistry a hvězdný čas hledá. Je velmi těžké pro pořadatele určit klíč, koho a proč pozvat, kde hledat. Poslední dobou se dramaturgie stále odvážněji pouští směrem „za hranice“ pantomimického žánru. Vedle čisté „marceauovské“ - či chcete-li fialkovské - pantomimy dostává prostor nejen linie inspirovaná moderní „postfialkovskou“ pantomimou, ale i pohybové divadlo a čím dál víc i tanec. Letos to již bylo téměř 1 : 1, což vyvolalo jak mezi účinkujícími, tak porotou dramatické diskuse, kde jsou hranice „snesitelnosti“ pantomimy s ostatními žánry a kde se již festival odchyluje původnímu záměru a přechyluje se k příliš „otevřené“ přehlídce, jež pantomimě škodí, neb ji vytěsňuje na okraj. Nedokážu posoudit, lze-li zmíněnou hranici přesně určit, ani co je pro pantomimu dobré, je však jasné, že tento obor je v současné době divadelní Popelkou, která musí sama v sobě najít sílu k rozlousknutí alespoň jednoho ze tří mytických oříšků (existence – tvorba – experiment), najít v něm vlastní šaty, obléci si je a oslnit na divadelním bále všech žánrů, forem a divadelního bytí, bez ohledu na hranice a profesionalismus či amatérismus ve svém statutu. Zatím mají mimové v Kolíně (ale i jinde u nás) - ať klasičtí, moderní či postmoderní - na sobě velmi chudý šat... a jakékoli obohacení ze stran pohybového nebo tanečního umění může jen pomoci

Pátek 27. 4.
Pátek bývá na festivalu vyhrazen mladým: základním uměleckým školám, dětským souborům, dramatické výchově. Není to dogma, ale je to dobře. Jde přece jen o jiný divadelní jazyk, ve kterém víc než výsledný tvar je důležitý pedagogický účinek, o první doteky s jevištním tvarem, s diváky před sebou a výsledek je tedy třeba vnímat právě s takovou optikou, těžko jej (v hodnocení i diváckém přijímání) mísit s ostatními. Z osmi scének porotu nejvíce zaujala ZUŠ Červený Kostelec s duncanistickou choreografií Kamínek, kámen. Vedoucí souboru, Blanka Šourková, prokázala velký cit jak pro práci se svými, 11-12 letými dětmi, tak pro zvolené téma i formu. V krátkém, asi šestiminutovém výstupu prokázaly děti pohybovou připravenost, osobní zaujetí a na diváky navíc dýchla autenticita jejich projevu, kdy vedle „bosého“ tance a orffovské práce s rytmem a zvukem (ťukání kamínky) recitovaly i své verše a krátká říkadla. Nádherné (a dojemné) byly závěrečné verše: „Můj kámen mi dává sílu, poletíme do vesmíru“. Mohly by být mottem celého festivalu.
Stejně osobní a divácky „omamná“ byla i - opět taneční - choreografie Evy Štefkové Pane Pounde... tanečního divadla ZUŠ - CMG Doteky z Němčic nad Hanou. Vzdáleně inspirováni životem a dílem Ezry Pounda tančili tři sourozenci Hubáčkovi (dva mladíci a dívka) jakýsi žárlivý tanec lásky, který však mohl být i existenciálním soubojem lásky a smrti či rituálním (iniciačním) okamžikem dospívání uvnitř jednoho člověka. Vhodně zvolené technické prostředky, pohybová připravenost a v neposlední řadě „vytančenost“ (kultivovaný taneční výraz) umocňovaly trochu patetické téma, jež však bylo podáno s takovou soustředěností a otevřeností, že komunikovalo s divákem jakéhokoli věku a zkušenosti. Skvělá práce! Obě zmíněné choreografie by mohly být součástí jakéhokoli festivalu.
Dalším zajímavým číslem bylo sólo Petry Paulusové ze souboru Genest nazvané Křídla. Na emotivní hudbu Hectora Berlioze zatančila vývoj života od vajíčka až k rozpětí křídel. Snad jen nezkušenost - a možná i nevhodně zvolené velké jeviště - způsobily, že hereččině autenticitě a nasazení tak trochu vadila komplikovaná forma, jež zvláště na začátku neměla patřičnou propracovanost. Závěrečný let však byl nádherný.
A kde zůstali mladí mimové? Daleko, daleko vzadu. V choreografii Metamorfózy se představily Dvě na cestě, žačky Jiřího Kaftana, Žofie Hradilková a Štěpána Vnoučková. „Okamžiky proměn, které člověku umožňuje tělo“ - jak stálo v programu, byly jen nahozeným pohybovým cvičením, ve kterém může divák najít mnoho, anebo nic. Zatím jsou obě dívky na divadelním prahu.
Dorost Pantomimy S. I. předvedl tři kousky, v podstatě však jen školní práce, jež měly své klady (zvládnutí základních pohybových forem), ale samy o sobě snad jen duo Kamarádky? překročilo školní škamna, a to hlavně tématem, zpracovávajícím vztah slyšící dívky a neslyšící. A možná stojí za povšimnutí, že nejzajímavější pasáž byla prostřední - taneční sólo té neslyšící.
Nebezpečné pokusy brněnských Žiraf a Sněhurka a 7 trpaslíků pražské ZŠ Holečkova pak už byly vysloveně školními besídkami, v prvním případě cca sedmi, osmiletých dětí, ve druhém o něco starších, dojemné, ovšem na festival pozvané snad jen zásluhou hodně „otevřených“ dramaturgických vrat.

Sobota 28. 4.
Hlavním festivalovým dnem je tradičně sobota. Soubory hrají jak na velkém jevišti, tak si mohou vybrat komorní sál zkušebny, přijíždí poměrně dost zájemců i ze strany diváků, je o čem diskutovat, je o co se přít. Nejvíce diskusí opět vyvolali tanečníci - pražská Akcent Dance s osmnáctiminutovou choreografií Takový obyčejný příběh na hudbu Gorana Bregoviče z filmu Underground. Žánrově jednoznačně scénický tanec (několik „divadelních“ scének na tom nemohlo nic změnit) byl ovšem ukázkou poměrně vysoké divadelní profesionality. Pohybově skvěle připravení tanečníci rozehráli folklórně laděné příběhy lásky, fanfarónství a žárlivosti z jedné venkovské tancovačky s vervou a rutinou, jež jim mohou mimové závidět. Ač se mimové durdili, byl jsem vděčen za tento dramaturgický počin - právě to totiž chybí současným zájemcům o pantomimu: zvládnutá forma i příběh, který má divadelní kvality a diváckou atraktivnost. Ač chladní, a možná přezíraví, byli Akcenti potřebným oživením přehlídky (a také posunutím jinak nepříliš vysoko položené laťky kvality).
Zbytek na velkém jevišti už však byla převážně pantomima či pohybové divadlo. Hned první etuda – Svědomí Kateřiny Bedáňové – byla to nejlepší, co se na festivalu v oboru „čisté“ pantomimy ukázalo. Krátký příběh o nalezené peněžence a útěku před svědomím prezentovaným černým stínem byl ukázkou nezastupitelnosti pantomimického žánru. Jak jinak tak jednoduchými, vskutku „básnivými“ prostředky vyjádřit vnitřní pocity (v tomto případě obavy)? Bedáňová nabídla směr, který mimové ke svému vlastnímu hříchu opouštějí – ne zobrazovat příběhy, ale zaměřit se na vnitřní stavy duše. Právě o to se ovšem snaží i soudobé taneční a pohybové umění, možná to je to pole, na kterém by se mohly tyto žánry setkávat (ne forma, ale téma). Právě to nabídl další – opět spíše taneční – brněnský soubor Filigrán svou kratinkou hříčkou Kosí bratři. Zřejmě hodně improvizovaná etuda byla sympatická svou otevřeností a vzájemnou komunikativností tří účinkujících.
Stejně experimentální (nebo ještě víc) tvar nabídl soubor Pantomimická jednotka Řeč výstupem Pražské jaro 2001. Tentokrát opravdu prostředky pantomimy nabídl soubor estetiku trapnosti. Groteska o tom, jak dva dirigenti dirigovali koncert vážné hudby čerpala z vyzkoušených (chybějící noty, padající stojan…) i původních (žebrající muzikant) gagů, mnohé však až na hranici vkusu (padající trenýrky). Ovšem, proč ne. Vyzkoušet si meze možností svých i své etudy je nejlepší přímo před diváky. Tak pracovali gagmani všech věků. Dopracovávat je je však také třeba, aby se dohnali třeba oni tanečníci z Akcentu, o nichž byla řeč v úvodu. Z tohoto pohledu byla rozhodně nejkvalitnější - neb domyšlená, dopracovaná - komediální hříčka Retro pantomimy neslyšících Pantomima S.I. Vynikající nápad důsledně odvíjet příběh olympijských vítězů od konce (zisk medailí) směrem k začátku (příprava na olympiádu) jako pozpátku pouštěný film byla herecky přesně rozehrána, s dobrým timingem a vynikající, vtipnou závěrečnou pointou, již nebudu prozrazovat, abych nezkazil zážitek. Obdobný přístup – rozvíjení příběhů pomocí moderní pantomimy – nabídl i další soubor neslyšících, Nepanto, scénkou Berany. Etuda, co všechno lze zahrát s kolařskými berany, byla zajímavou, leč pohříchu „jen“ zajímavou variací na všemožné významy této, Vladimírem Gutem tak milované rekvizity. Stejný soubor nabídl ještě etudu Mobil v podání Antonína Zralého. Opět dnes již klasická rekvizita, opět tradiční rozehrávání nabízejících se situací. Možná využití principu toho, že sám aktér je neslyšící, a tak mu současné šílenství s mobily přijde absurdní, pomohlo by této etudě vymanit se ze zkostnatělých tradic. Obdobně rutinní bylo zpracování etudy Všední den rukou – jinak velmi vtipný (i když ne nový) nápad podávat příběh, či spíše různé situace všedního dne jen pomocí pantomimy rukou (tělo bylo schované za černou látkou) nebyl dostatečně režijně dotažen, a tak pointy se vytrácely, nápad zůstával pouhou divadelní skicou. Zdá se mi, že to je největší slabina současných mimů – dobré nápady zahazují nedotaženým rozpracováním a dopracováním jak technickým, tak režijním. Chybějí pointy, chybí temporytmus, divák se musí „vciťovat“, místo aby byl vtahován.
Přesně to bylo charakteristické snad pro všechny závěrečné čtyři výstupy ve Studiové scéně divadla. Mnohem vstřícnější prostor však k nim byl daleko milosrdnější než chladné prázdné jeviště velkého divadla, a tak jak pro diváky, tak porotu byly přece jen přijatelnější. Otesánek souboru Genest nabídl naturalismus blízký snad i dávným Harakiri Ctibora Turby. Nenažraný manžel snědl postupně nejen svou ženu, ale vrhl se i na diváky. Švankmajerovsky rozehraná situace – jsa dotažena – byla by skvostnou. V technicky „halabala“ podání Petra Dlouhého však opět šlo jen o fór, etudu, která teprve čeká na své „otesání“. Ještě „neotesanější“ byl výstup pražského souboru Z popela Jedeme do Afriky s Emilem Holubem. Tady ovšem jde o estetiku záměrnou (a funkční), a tak – musím přiznat – jsem se docela bavil. Asi jako když se dívám na svůj oblíbený britský sitkom Kluci v partě. I když i zde byla většina gagů podána jen tak „maně“, bylo jich tolik a tak absurdních (zacvakávání budíku na zemi, ač ho měl herec v kapse, zavírání manželky do malého kufříku, postava hrající celou koupelnu včetně WC atd.), že v té přemíře dění by ona rafinovanost byla možná na závadu.
Ovšem režijní a technická dotaženost zřetelně chyběla nejdelšímu výstupu festivalu – Kamienky – spomienky hostů ze Slovenska, duu hluchoněmých hereček, nazývaných ve vlastním programu Pantomima Cha-cha, ve festivalovém programu Žiarivé hviezdy. Pět výstupů na téma odloučených dětí v době holocaustu druhé světové války, včetně dodávání kamínků na fiktivní židovský hrob, bylo tematicky tak silných, že vytýkat technické nedostatky bylo by ale neodpustitelným hříchem. Kdo dnes zpracovává závažná témata krutostí válek, a ještě tomu z pohledu obětí? Vážím si tedy slovenských dívek, a dost.
Stejně tak si vážím závěrečného sóla Jany Jeníkové Zeď, ve kterém jakoby otevřela divákům sebe samu, své strachy a fóbie, jež ji přepadají a pronásledují. Jak řekl Boris Hybner: „Až jsem zavíral oči, jak osobní věci nám Jeníková předkládá.“ A abych skončil tam, kde jsem začal: víc než o pantomimu šlo opět spíš o tanec (s využitím prvků pantomimy). Taková už je holt současná cesta neverbálního – tedy na pohybu založeného - umění. Pantomima dnes čerpá z tance. Anebo možná rozpouští se v něm...
Vladimír Hulec