Texty: MÜLLER, Dušan, HADRBOLCOVÁ, Jana: Z Lázní Toušeň do Číny a zpět. www.amaterskascena.cz 28. 2. 2011

Z Lázní Toušeň do Číny a zpět

Dušan Müller a Jana Hadrbolcová

DS při T. J. Sokol Lázně Toušeň sklidil úspěch v Šanghaji na Festivalu orientální komedie, který se konal v rámci 12. šanghajského mezinárodního festivalu umění (12th Shanghai International Arts Festival). Čeští amatéři zahráli čínskému publiku jak na stadionu, tak v šanghajském městském divadle.

Začalo to před rokem v říjnu na našem divadelním vystoupení v Lörrachu. Čínská skupina si stěžovala, že vystoupení hraná v němčině jsou pro ně nesrozumitelná. Oni, když vystupovali s čínskou operou, tak zajistili anglický překlad pro publikum, který běžel v průběhu představení na monitoru. Jejich stížnost nás inspirovala k tomu, že jsme provedli před našim vystoupením, které je v podstatě pouze nonverbální, překlad do němčiny a čínštiny. Byli z toho tak nadšeni, že následně s námi zahájili jednání. Pozvali by nás do Šanghaje, pokud bychom měli zájem, na festival humoru. Samozřejmě jsme souhlasili. Upřímně řečeno jsme to nebrali moc vážně. Proto nás překvapilo, že se na jaře skutečně ozvali a začalo postupné vyjednávání. Podepsán byl profesor Huizhu Sun PhD, proděkan šanghajské Divadelní akademie. Ačkoli představa o zájezdu do Číny připomínala přelud či sen, bylo třeba ji začít brát vážně. Z šanghajské Divadelní akademie si vyžádali videa všech titulů toušeňského pohybového divadla na DVD. Souběžně se manažer souboru Luboš Jakub snažil zjistit, co všechno by takový zájezd vyžadoval a – hlavně – kolik by stál. Čínská strana jednala velmi zvolna, prázdniny utíkaly, ale brzy bylo mnoho detailů jasných: kolik stojí vízum, očkování, pojištění, která společnost má nejlevnější letenky atd. Pokud se zájezd uskuteční, jeho rozpočet bude 769 248 Kč. Bohužel se ukázalo i to, že v průběhu roku již nelze získat žádnou výraznější finanční pomoc. Středočeský kraj své termíny uzavřel a Česká obec sokolská mohla uvolnit jen 18 000 Kč. Podzim naplnila horečná jednání. Divadelní akademie v Šanghaji zvýšila vážnost svého pozvání příslibem dotovat 51 % nákladů celého zájezdu. Rada a zastupitelstvo městyse Lázně Toušeň velkoryse rozhodlo 15. září věnovat divadelnímu souboru v uznání za jeho reprezentační činnost a k uskutečnění zájezdu do Číny jednorázovou dotaci ve výši 56 000 Kč a poskytnout bezúročnou půjčku ve výši 200 000 Kč, splatnou do dvou let. Pokud si každý z osmnácti účastníků zájezdu zaplatí vízum, očkování, pojištění a část diet, zájezd bude možný!

Přípravy byly náročné. Byly tak náročné, že si nakonec vyžádaly odložit i sjednávání obvyklých divadel pro děti. Na loňské úspěšné zájezdy do Paderbornu a Lörrachu v Německu totiž ještě navazovala příležitost vystoupit ve Francii. Opět s Kinem, a to 9. října a hned dvakrát v rámci festivalu amatérského divadla „Theatra 2010“ (24e Festival international de théâtre amateur) ve známém středisku Saint-Louis. Zde jsme byli vyznamenáni křišťálovou plaketou s bronzovým štítkem. A dále už jsme měli před sebou „Festival orientální komedie“, pořádaný v rámci 12. šanghajského mezinárodního festivalu umění (12th Shanghai International Arts Festival) právě v době končící světové výstavy EXPO 2010. Repertoár si vybrali čínští hostitelé podle DVD. Z různých možností pohybového divadla zvolili devadesátiminutovou sestavu ze čtyř jevištních útvarů, při nichž nevznikají jazykové bariéry: Loď Rybář Autíčko Kino. Jednání pokračovala a nakonec jsme se dohodli na pěti vystoupeních ve třech různých divadlech v Šanghai v délce představení 1,5 h.

Pak přišly hned dvě rány: Filipa Müllera odmítla Česká televize pustit z natáčení, které se konalo zrovna v termínu plánovaného zájezdu a následně Marušku Radovou odmítla pustit její škola (DAMU), kde studuje v prvním ročníku herectví. (Nepochopil jsem to. Myslel jsem si, že tyto instituce by měli mít eminentní zájem, aby jejich studenti získali co nejvíc zahraničních zkušeností, co se týče hraní.) Tímto nám náhle vypadli dva velmi silní hráči a bylo nutné začít vymýšlet změnu koncepce a jak představení přeobsadit. Na klidu nám to rozhodně nepřidalo.
22.10. odlétalo z Prahy 18 zbývajících členů toušeňského souboru směr Istambul a Šanghai.

Vytrženo z deníčku herečky Jany Hadrbolcové:

13:30 Jsem doma. V rohu obýváku se krčí můj loďák a rozepnutý batůžek na křesle čeká, co do něj ještě narvu.
Začíná mi to celé docházet. Jedeme do Číny. Každý to řeší po svém. Já si teprve dnes ráno kupovala kufr a to konkrétně po zjištění, že do mého vypůjčeného kufírku od Müllerů se vejde kostým, kamera, lékárnička a boty. Nic jiného. Tudíž jsem zajela do Brandýsa, abych si u Vietnamců koupila kufr do Číny. Ve 12:00 mi přišla zpráva od Trpaslíka, že ještě nemá sbaleno. Volala Mirka, že vyfasovala desatero antibiotik do svého zavazadla (od Aničky) a před chvílí mi Důša sdělil, že jeho příruční batůžek má místo předepsaných 3 kil 8 kilo. A to je jen co se doneslo až ke mně. Ani nechci vědět, co se děje v dalších divadelních domácnostech.
No nic. Je čas. Poslední káva, sbohem a odjíždíme na letiště.

19:30 Letíme!
Cesta nám trvala 14 hodin. Rozespalí, omačkaní a plni očekávání jsme vystoupili z letadla. Na letišti na nás čekaly dvě malé Číňanky, držely ceduli s nápisem „Divadelní soubor Lazne Tousen“. Dále už na nás čekal autobus, který nás odvezl do luxusního hotelu. Pokoje byly po dvou s koupelnou, záchodem a televizí napojenou na internet.
První dojem byl velkolepý. Zlaté lustry, personál v uniformách, spousta květin, velké haly, mramorované koupelny…
„Za 10 minut večeře,“ zněl jasně rozkaz.
Takže upocení, unavení a někteří už lehce apatičtí jsme vyjeli do 16 patra, abychom jukli na pokojíčky, odhodili batůžky, ženy umyly aspoň ruce a jeli zpátky do 3. patra na véču.
Skoro u výtahu nás čekali Číňani, aby nás odvedli do „salonku“. Radek to nazval jantarová komnata, ale já myslím, že byl ještě trochu poblouzněn z letu. Nicméně jsme se vecpali do dvou salonků a usedli ke kulatému stolu. Pomalu a trochu nejistě jsme začali identifikovat jídlo. To se nám nakonec stejně úplně nepodařilo, a protože to bylo docela dobré (aspoň něco) začali jsme jíst. Tedy se o to alespoň pokoušet. Číňani mají sice dokonalý porcelán, ale příbory abys tu pohledal. Takže jsme dostali jen hůlky. Další poznání z Číny je, že asi všichni zhubneme a rýži nebudeme chtít ani vidět, ani na obrázku. Jestli celých deset dní budeme jíst jenom hůlkami, vrátí se do Toušeně úplně jiný soubor. Po večeři jsme přistaveným autobusem odjeli Luboš, Honza alias Trpaslík a Dušan zkontrolovat kulisy (výrobu kulis slíbila čínská strana. Tj. Sedačky do představení Kino a skládací boudu na představení Loď).
Zde nás čekalo překvapení, neboť zde byly skutečně připravené kopie našich rekvizit. Sedačky do kina měly sice o kousek vyšší opěradla, ale jinak byly perfektní a boudu do Kina okopírovali i s mezerami mezi prkny přesně podle fotky. Trochu defekt byl s otvíráním okýnka, ale po složitém vysvětlování to bylo opraveno. Spadl nám kámen ze srdce, nebudeme muset hrát s imaginárními rekvizitami.

24. 10. 2010
Ráno nás čekala snídaně ve stylu čínskošvédských stolů. Čekala jsem spoustu věcí, a čekala jsem taky, že budou mít slitování s Evropany a zařadí do svého menu něco víc lidského. Opak byl pravdou. Alespoň pro mě. Procházka podél snídaňového stolu připomínala disciplínu ve Faktoru strachu. Fialové brambory, rok staré vejce v černém nálevu apod. Šťastně jsem objevila stoleček s pečivem a kávou a snažila se neztratit chuť k jídlu. Když jsem dosedla k našemu stolečku, zjistila jsem, že všichni jsou na tom podobně. Několik jedinců se pokusilo o jisté alternace, ale většinu pak stejně nechali na svých talířcích a za zvuku klapající keramické lžičky vzali zavděk bílým jogurtem. Šok nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že akvária na levé straně snídaňového stolu obsahují kromě různých milých i nemilých mořských zvláštností i cenovky. Zvlášť jsme soucítili se želvou nalepenou na skle, čekající jestli se stane snídaní, nebo jestli vydrží až do oběda.
Raději jsme co nejrychleji vyřídili snídaňové formality a se vzpomínkou na přibalené sušenky jsme opustili rudozlatý sál snídaňových radovánek. Hned po snídani nás čekal přesun do budovy stadionu, kde mělo proběhnout naše první čínské představení. Budova to byla vskutku malebná. Zvenku monstrózní sklo a velké stavby, velké jeviště jak pro Alexandrovce a nad Jevištěm velký rudý nápis v čínských znacích pro nás neznámého obsahu.
Naše příprava. Tak dlouho jako tady jsme ještě nikde nenasvěcovali. S časem stoupala i nervozita a stres. Jak na čínské, tak na české straně. Výsledkem bylo, že všichni rezignovali a čekali, co se vlastně stane.
Dušan: „Čínskou stranou mi bylo řečeno, abych pronesl na úvod tři české věty. Oddělil je od sebe, aby překladatelka měla čas je přeložit. Říkám, neměli bychom vzít s sebou ještě Luboše, že by to, co řeknu, přeložil do angličtiny a následně překladatelka do čínštiny?“ (neuměla česky). Bylo mi sděleno, že to není třeba, že věty pro čínské publikum má již připravené. Kdo by nebyl nervózní, když neví, co se vlastně předkládá jako jeho projev! Ovšem po pronesení mé první věty a pro mne neznámém překladu, čínské publikum propuklo v bouřlivý potlesk. Toto se opakovalo po každém překladu. Zřejmě to má zmáklý, pomyslel jsem si a dále to už neřešil.“
Z Janiččina deníčku: A pak už jsme začali hrát. Dá se říct, že všechna představení byla z naší strany v pořádku. Drobný konflikt byl mezi čínskou mentalitou a českým humorem. Nicméně jako technik jsem přišla na to, že když se ukloníte, tak zatleskají.
Přesto, že nám se zdálo, že příliš nereagovali, XiXao (tak jsme si překřtili naši překladatelku), nám sdělila, že všem se to moc líbilo. Přišel nás pozdravit pan Huizhu Sun PhD a sdělil nám, že je spokojený, že ho mrzí, že následující den musí odjet na Nový Zéland s čínskou operou a už nás neuvidí.

25. 10. 2010
Nejsem si jistá, jestli dnešní zápis dokončím, protože jsem naprosto a totálně vyřízená a zničená. Dnešní den byl třetí, tedy kritický a kritický je i stav našeho ansámblu. Všichni jsme odpadli.
Vezmu to zase pěkně od rána. Ani dnešní snídaně nebyla lákavější než ta včerejší, nicméně všichni už jsme u čínského švédského stolu věděli, co hledáme, takže jsme do sebe po ránu dostali alespoň nějaké živiny. Po snídani nás čekal odjezd do Theatre Academy, kde jsme skejsli do 15:00 kvůli přípravám, svícení a laxnosti obsluhy. Někdy dopoledne nás navštívil jeden z vedoucích, aby nám předal dary. Dostali jsme dvě čínská pera, záložky do knihy a nějakou medaili.
Zapomněla jsem ještě uvést, že při příjezdu do TA nás přivítal obrovský plakát, řekla bych přímo billboard s našimi hlavičkami, rukama, nohama a apod. Dá se říct, že na plakátu byli všichni, dokonce i ti, kteří s námi nemohli přijet. Tedy Fido, Maruška a dokonce i Katka Z. To bylo milé uvítání. No a pak už ta příprava. O tom se snad ani nebudu zmiňovat, páč už na to nechci myslet.
V 16:00 celý udyndaný soubor konečně vykodrcal před divadlo, abychom vyčkali příjezdu autobusu. Ten nás za hysterického troubení ostatních vozidel vyložil uprostřed křižovatky asi 20m před chrámem Jadeitového Buddhy. Chrám se z našeho pohledu nachází v chudé čtvrti, takže nám jako očividným cizincům chvíli trvalo, než jsme setřásli všechny žebráky, proběhli silnicí na naši zelenou. Zelená nebo červená zde je nejspíš jen jako další barevné osvěžení křižovatky. Nikdo tu neřeší, co vlastně svítí, prostě jede. Tedy bez žádných zásadních ztrát jsme se dostali až do chrámu. Okamžitě se nás ujala agilní dobrovolná průvodkyně, aby nám ukázala všechny Buddhy, kteří tam byli. Byla to taková rychloprohlídka. Proletěli jsme chrámem, v běhu činili nezapomenutelné fotografie, pozorovali modlící se Číňany, až jsme celí uřícení doběhli do místního suvenýrového shopu, kde se z naší milé rychloprůvodkyně stala rychloprodavačka. Během několika málo okamžiků nám nabídla miliony tretek a snížila ceny na půlku. Pochopili jsme, že naše průvodkyně je normální kšeftařka. Pomalu jsme se vyšli z krámu a šli jsme zpátky na nádvoří chrámu, kde se vše připravovalo na narozeniny Buddhy. Viděli jsme dokonce začátek oslav, kde se před našimi zraky seběhla spousta holohlavých chlapců v oranžových oblečcích (zřejmě mniši). Vítali nějakého nejstaršího mnicha, a tak nějak si všichni společně zapěli a zřejmě se pomodlili. Chvilku jsme řešili, jestli se jedná o atrakci pro turisty nebo jestli v tom opravdu jedou. Asi v tom jedou. Jadeitový Buddha (jedná se o 8 tun těžkou sochu z jednoho kusu jadeitu, u které se můžete pomodlit, koupit drahý olej a nechat paní, aby ho nalila Buddhovi do misky… Této taškařice jsme se neúčastnili. Stačilo nám to jen vidět. Jo a vonělo to tam jako o Vánocích, pálej tam totiž vonné tyčinky na kila. Na cestě z chrámu jsme zas museli překonat dav velmi kontaktních žebráků a projít čtvrtí, která ani mě, drsňačce z vesnice, neudělala příliš dobře. Došli jsme na metro, abychom přejeli do jiné čtvrti, podívat se na Pearl Tower atd.
Vylezli jsme z metra a uviděli druhou Šanghaj, nebo tu první? Moderní obrovské mrakodrapy, nádherná vysílací věž, neskutečný mostek přes celou velikánkou křižovatku a vše monstrózně osvětleno. Možná, že ti žebráci od vedle vůbec ani netuší, že 20 minut od jejich slamu je luxusní nákupní centrum, kde prodává Armani a spol.
Na tomto místě jsme se zdrželi slabé dvě hodinky, abychom našli KFC a doplnili kalorie, neboť v 21:00 nás čekala večeře.

26. 10. 2010
Dnešním cílem byly zahrady Juyan.
V metru už jsme byli jako doma a protože jsme jeli kolem 10:00 a to asi byla většina z 19 mil. Číňanů v práci, ani jsme se v metru nemačkali a dokonce si i sedli. Alespoň někteří. Cesta na místo trvala slabou půlhodinku. Na místě už nás čekal dav lidí. Pochopili jsme, že i tohle je zajímavé turistické místo. I když tady jsou davy všude. Prošli jsme uličkou plnou krámků a lampionů a Číňanů a došli jsme k vstupu do zahrad. Konečně tradiční čínská architektura. Všude altánky, bonsaje, kameny, voda, žlutý hladový ryby a Číňané. Je zvláštní, alespoň já jsem to nečekala, že i v Číně jsou turisti Číňané. Bělocha abys pohledal. Já a Hanka budeme mít fotku s čínským dědečkem hříběčkem. Jeho asi dcera ho fotila a já ho chtěla natočit. Když to dcera viděla, hned nás narvala k dědečkovi na focení. Nejdřív jsme moc nevěděli co chce a trochu ji podezírali z různých nekalostí, nicméně pak jsme podlehli a přistoupili k usměvavému dědečkovi, který se nejspíš v dané situaci orientoval stejně dobře jako my. Všichni jsme všechno nechali na dceři a tak budeme mít společnou vzpomínku…
Zahrady byly moc krásné. Spousta upravených kamenných chodníčků, domečků a stromečků a turistů fotících se na všech možných i nemožných místech. Chyběli mi tu ti buddhističtí mniši popíjející čaj a procházející se mezi bonsaji. Ve 14:00 jsme měli sraz před zahradami a já v 13:30 přesně netušila, kde jsem. Naštěstí vše dobře dopadlo a místo jsem po několika drobných zaváháních, panických stavech a návalech beznaděje včas našla. Překvapivé bylo, že se nikdo neztratil a všichni jsme se opravdu v daném čase sešli. Jsme šikulky. Než všichni dorazili, šťastně jsme si ukazovali nakoupené dárečky a vyměňovali zážitky. Pepa nás všechny předčil ve smlouvání. Když s Číňanem po desetiminutovém dohadování ceny došli ze 120 juanů ceně 60 juanů, řekl 70. Prý jako dýško. Číňan asi nikdy nezapomene na dnešní den.
Po výměně všech zážitků jsme se vydali do TA, kde dneska večer máme hrát. Opět metrem.
Cestou z metra jsme procházeli zase úplně jinou čtvrtí, než jaké jsme viděli doposud. Takové malé Šanghajské Beverly Hills. Šanghaj má prostě tisíc tváří. Upravené domy, stromy, poměrně čisté ulice, krámky s luxusním zbožím… Před divadlem jsme si ještě dali kafíčko a pak už se snažili připravit na večerní představení. Někteří spánkem (Sýsa, Vojta, Hanka, Radek a nevím, páč v té tmě na zemi pod jevištěm byli k nepoznání), jiní rozhovorem pro místní plátek. Redaktorem byl Angličan a respondentem Luboš. Tedy aspoň na chvíli. Pak se role obrátili. Luboš zjistil, že náš pan redaktor sem šel za svou dívkou, že je hudebník a teď našel práci jako redaktor.
Pomalu se přiblížil večer a my se rychle chystali na představení. Hráli jsme, hráli, jako o život. Nicméně Číňané jsou prostě jiná mentalita a tak žádné salvy smíchu nepřicházely a nepřicházely. Občas se zasmáli, to jo. Většinou ale věcem, kterým se ještě nikdy nikdo nesmál. Byli jsme z toho trošku otrávení, ale asi si budeme muset zvyknout, že Čína je tvrdá, drsná země a smích je cennější než zlato.
Dušan: Ptal jsem se Xixao: „Jak to vypadalo? Bylo to dobrý? Že se nikdo moc nesmál…“ Xixao: „Náš ředitel říkal, že se mu to líbí a hráli jste to samé, tak to musí být dobré! Dnes bylo starší publikum a to je konzervativnější.“

27. 10. 2010
14:30 Před dvěma hodinami jsem se vzbudila. Prošla naším patrem, všude pusto a prázdno. Předpokládám, že všichni jsou ještě vytuhlí. Dala jsem si rýžové chlebíčky a kávu a teď s Aničkou sledujeme Pána Prstenů a válíme se. Jo odpočinek, to je přesně to, co jsme potřebovaly.
Po válení následoval přesun do divadla. Už je toho na nás na všechny asi hodně. V divadle byla jemně dusná atmosféra a docházelo k jemným konfliktům. Jemně řečeno. Možná, že je to tou stravou.
Během představení jsem zaznamenala jistý posun. Začalo nám být jedno, že nereagují a naopak, měli jsme radost z každé reakcičky. A tak jsme zjistili, že se vlastně docela smějí, a že se jim to asi opravdu líbí. Takže se dá říct, že z dnešního představení máme asi nejlepší pocit. Za odměnu přišla večeře. Nevím, kde všechny ty věci berou, a asi to snad vědět nechci. Po „večeři“ jsme se sešli u Shrbených na pokoji, abychom napsali a podepsali pohledy všem, kteří na nás jistě usilovně myslí a nemohou tu být s námi. Takže se psalo Bratru Bratru, Marušce, paní Vyoralové, Lindě, Sokolu, toušeňskému úřadu, Saše a už nevím.
Pak už jsme se všichni pomalu posbírali a vydali do pokojíčků a postýlek.

28. 10. 2010
U nás státní svátek.
Dneska na nás čeká městské divadlo.
Hned po snídani jsme se vydali asi na 10ti minutovou procházku, na jejímž konci stálo Šanghajské městské divadlo. Opět nás uvítaly plakáty. Zjistili jsme, že jsme docela drahý. Lístek na nás stojí buď 280, 200,180,100 nebo 80 Juanů. Juan cca 3,– Kč.
Divadlo je krásné. Prošli jsme si zázemí, obydleli šatny (každý má své zrcadlo, a ještě jich tam zbyla spousta neobydlených!!!). Chvilku jsme se poflakovali, teda aspoň někteří z nás, jiní se vrhli na světla a začali to tam zase celé nastavovat a přepínat apod.
Zbytek šel navštívit místní Carrefour, abychom okoukli místní divnosti (a že jich bylo).
V 19:30 jsme začali. Divadlo nebylo úplně jiné, ale bylo tam dost lidí a také děti z anglické školy, se kterými bychom se po představení měli potkat. Představení běželo jako obvykle, s různými odchylkami a úchylkami. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci, ale jak by řekla Anička, neměli jsme temporytmus. Po představení opravdu přišly děti studující angličtinu a fotily se s námi a povídaly a tak. Byly roztomilé. Když jsme skončili, jejich učitelka prohlásila: „Nikdo neodejde, dokud neuvidím jeho osobního řidiče!“

29. 10. 2010
Poslední představení! Dnes nás čeká poslední představení. Opět udeřila 19:30 a my poslušně začali hrát. Řeknu vám všem zcela upřímně, jako herec bych se živit nechtěla a moje tělo by to asi stejně nezvládlo. Každý sval v mém těle se při představení ozval se svou bolestí a únavou z předchozích představení
Bylo to náročné, ale dokázali jsme to. Dech jsem sice popadala ještě asi půl hodiny po konci, ale zvládli jsme to. Nakonec snad i úspěšně. Toto poslední šanghajské představení jsme uhráli se ctí. Pomalu jsme ze sebe sundávali propocené kostýmy a převlékali se, uklízeli všechny ty naše krámy a snažili se nemyslet na únavu.
Překvapení nastalo ve chvíli, kdy k nám do šatny přišly tři blondýny a řekly: „Dobrý večer.“ To byl šok, ale velmi příjemný šok. Slyšet po týdnu krásnou češtinu, byl balzám. Dámy byly různé zástupkyně firem a diplomatky z Čech. Další šok nastal, když se ukázalo, že studovaly v Brandýse zemědělku… a jedna nám prozradila, že se poprvé líbala v Toušeni na statku. Svět je opravdu maličkatý. Všichni jsme si pěkně popovídali, zjistili nějaké info, kde jíst a kde nakupovat, vyfotili se a rozloučili.
Posbírali jsme všechny naše věci, uklidili šatnu a odšourali se k hotelu. Nutno říct, že dneska mi večeře chutnala. Nevím, jestli je to zoufalstvím, euforií z posledního představení, vyčerpáním nebo čert ví čím, prostě mi chutnalo.

30. 10. 2010
Konečně jsme měli volno. Hromadně jsme se vydali na EXPO, abychom zhlédli náš Pražský a Český pavilon. Všichni jsme se těšili, jak si konečně dáme české jídlo. To se nám také splnilo: v Pražském pavilonu jsme dostali české pivo a v Českém jsme zase dostali ve VIP salonku svíčkovou.
Pak už jsme se rozdělili a rozprchli se odlovit další zážitky z dalších pavilonů. Procházeli jsme mezi pavilony, nasávali atmosféru, fotili, točili a na půl osmou dorazili zpět k nám, kde byl sraz. Všichni jsme byli ucaprtaní, uchození a unavení.

31. 10. 2010
Naplánovali jsme si výlet do Zhou Zhuang, neboli Benátek východu. Čínská strana nám za úplatu zařídila autobus a vyrazili jsme. Projížděli jsme rýžovými poli, rybářskými vesničkami, kolem jezer, až jsme dorazili na místo. Vzhledem k tomu, že to bylo turistické městečko, výrazně se lišilo od těch, které jsme viděli z autobusu. Ale bylo malebné. Všude tradiční čínské stavby, kanály, ve kterých Číňánci vozili turisty na lodičkách. Někteří u toho dokonce i zpívali, ale to byla ta horší varianta. No a spousta krásných uliček plných krámků nabitých všemi možnými čínskými artefakty, jaké si jen turista může představit, a které nutně potřebuje. Zaručeně pravé perly, zaručeně pravé hedvábí, čaje, sušené ryby, kaligrafie, vějíře, draci (z bambusu), šatičky, šálky, pyžama, košile a vše zaručeně čínské. Musím uznat, že to byla pastva pro oči. Uprostřed mezi uličkami a kanály se dalo vstoupit do areálu, kde byli buddhistické chrámy, altánky, jezírka, ryby a vůně z vonných tyčinek.
Ve tři hodiny jsme se šťastně sešli u autobusu a nadšeně vyprávěli všechny zážitky se smlouváním a ukazovali si ulovené nakoupené kousky. Do hotelu jsme přijeli unavení, ale šťastní. Zbytek odpoledne byl vyhlášen jako „každý sám za sebe“.

1.11. 2010
Vyzvedli jsme si kufry, přeskládali věci, nasedli do autobusu a vzhůru na letiště. V autobuse nás uvítala rozesmátá XiXao s kámoškou. Loučení s XiXao bylo dojemné. Všichni jsme se objímali a dlouho si mávali… Teď sedím v letadle. Moje nožičky mohou odpočívat, jsem napapaná a těším se domů. Byl to náročný výlet, ale krásný.
Tak zase někdy vzhůru do Číny!!!