Texty: Praha, Flajplyš, Kdo chodí na Gothaj, Hodnocení poroty Pimprlení 2011

Autorské divadlo studentů různých VŠ a různých divadelních a hudebních zkušeností se rozhodlo popasovat s tématem touhy po věčném mládí.Hned na začátku představení se jeden po druhém představují a říkají, po čem touží. A pak prostřednictvím předmětů, často hraček, ale i autorských loutek, rozehrávají v trochu jiné rovině starý příběh o splněných přáních, hlavně o přání věčného mládí a nakonec o uvěznění smrti a co z toho vzejde, v jejich pojetí až nerovnováha vesmíru. Proto v závěru smrt pouštějí z klece a ta brutálně za pomoci nože a kečupu uřízne ústřední panence hlavu. A ukazuje se, že věčně mladé umějí být asi jen hvězdy show bussinesu, jmenovitě Karel Gott.


Ovšem když by příběh popsal někdo jiný, zněl by možná trochu jinak. Protože koncepce a její naplnění zcela jasné nejsou, stejně jako čtení některých postav: zde došlo při popovídání s porotou k velmi zajímavé diskusi lektoři-soubor-diváci. Kupříkladu bůh, alias řezník z Libně, kovář, nebo Gott v podobě gumové panenky s holou hlavou. Někomu nejasnosti nevadí, jiný se ztrácí. Příběh je někdy hůře čitelný, protože je místy zahlcený a nedotažený buď nedůsledným vedením hraček nebo nedostatečným vnímáním toho, co opravdu hraje na jevišti a má za dané situace prioritu.

Příběh je ve vyprávění místy rafinovaný – třeba využití „TV obrazovky“ vystřižené do kartonu a překryté mikrofólií, takže může dojít k protržení křehké blány-brány a vlití světů. Někde je naopak málo vynalézavý a zdlouhavý – použití Karla Gotta někdy působí prvoplánově. Prostě s ikonami lze nutno zacházet zvláště invenčně. Hraje se s odkrytým vedením hraček (panenka, mončičák) či loutek (krásná loutka Smrti - maňas v podobě hadovitého ještěra, nebo prase na tyči, méně nápadité, nebo naopak pěkný fór s holubem, kterému ukroucená hlava zatáhnutím šňůrky přistane hravě zpět). Kostýmy a scéna, v podstatě stůl a na něm miniparaván, jsou v jednotě a funkční, hraje se i činoherně nebo s loutkami v prostoru před stolem. Problémy: někdy hráno důsledně, jindy nepozorně, ruce kryjí předměty, není s nimi hráno jako s loutkami (vodič hraje současně s loutkou), někdy herci zapomínají, že vše, co je na jevišti, hraje. A nese významy.

Stranou je malá kapela, hudebně dobře vybavená, přesto pěvecká čísla vyzněla velmi rozpačitě. Výhrada: i špatný zpěv je nutné použít záměrně, aby bylo jasné proč. Jinak je potřeba zpěv nazkoušet, zvláště, když v provedení s choreografií má nést další sdělení. Soubor si je vědom nedostatků, bude je řešit.
Největší klad: nikoli klopotná snaha uchopit nově a jinak téma nekonečného prodlužování mládí, vláčeného médii a reklamou a připomínka temných stínů, které toto téma provází, na půdorysu původních variant pohádky. Vážně brané a minimálně napůl úspěšné vnímání všech složek: herecké, loutkoherecké, výtvarné i hudební. Odhodlání nedostatky řešit.

Lektoři nominují inscenaci, protože inteligentně nakládá s tradiční látkou, poučeně, ve zvolených prostředcích občas pravda vázne, někdy je originální, jindy tápající, ale tím spíše je vhodná diskuse na LCH.

P.S. Inscenace se oproti očekávání účastnily malé děti, které v knihovně prožívaly „Noc s Andersenem“. Takže se – opět oproti očekávání – rozhořela debata, nakolik je představení vhodné pro děti, když Smrt v závěru uřízne hlavu panence a vyteče kečup. Učitelky prožily spolu s dětmi menší hysterický šok, děti asi menší, než se učitelky obávaly. Poučení: bylo by lepší udávat u inscenací věkovou adresu i při oblastních kolech.


Petra Kosová s využitím poznámek kolegů Mirely Tůmové a Karla Šefrny.