Databáze českého amatérského divadla

Texty: TUREK, Jiří: Vývoj ochotnického divadla v Černovicích u Tábora. 2011

Vývoj ochotnického divadla v Černovicích u Tábora

Jiří Turek, Černovice rok po roce, MÚ Černovice vydal 2010 a 2011,
Autorský výpis, prameny a literatura uvedeny v knize.

Vojtěch Vejškrab – Bělohrobský (1839 Černovice – 1869 Blovice) uspořádal v roce 1862 první studentskou besedu a potom založil studentské divadlo. Přibližně z této doby také pochází značně poškozená kniha Inventář ochotnického divadla v Černovicích. V kapitole Knihovna je pod číslem 1 uvedena Tylova Paní Marjánka matka pluku, potvrzená 25. 3. 1864. Celkem je do roku 1905 číslováno 90 „truchloher a činoher“, 83 „obrazů ze života a národních báchorek“, 217 „veseloher“ (z toho čtyři prokazatelně z roku 1867) a 128 „frašek a komických výstupů“. Dohromady přes 500 knih. V roce 1904 při inventuře jich bylo 449. Nový seznam těchže her byl vypracován roku 1911, některé vyřazené nahradilo 12 „oper a operetek“ a 16 „dramatických žertů a žertů“.
Do roku 1877 sehráli studenti v Černovicích přes 30 představení. Například 19. dubna 1865 povolilo místodržitelství provozovat Nestroyovu frašku Lumpácivagabundus. Z roku 1867 bylo povolení okresního úřadu v Kamenici a ze 12. září 1870 okresního hejtmanství v Pelhřimově. František Pěnka viděl první hru v roce 1868 nebo o rok dříve - Labichovu veselohru Jak se chytají vrány. Toho roku byly sehrány dvě hry, v roce 1869 během prázdnin už čtyři.
Roku 1883 byl spolek pojmenován na památku zakladatele „Bělohrobský“.
Vojtěch navštěvoval dvě třídy farní školy v rodišti, potom německou reálku a v letech 1859 – 1860 učitelský ústav v Českých Budějovicích. Začal učitelovat v Merklíně, kde se dvořil dceři nadlesního Anně Baselové a její otec proto okamžitě zařídil jeho přeložení do Blovic v září 1861. Příběh své zhrzené lásky popsal v povídce Milencové, která vyšla roku 1866 v Nerudových a Hálkových Květech. Anna se provdala za MUDr. Kvapila v Chudenicích a stala se matkou básníka Jaroslava Kvapila, který na romantický příběh své matky vzpomněl v knize O čem vím roku 1946. Pro blovický zpěvácký spolek složil Vojtěch sborové i sólové písně, krátké mše, tance. Psal, i pod pseudonymem Mrskorád, do časopisů Besedník, Poutník od Otavy, Otavan, Prácheň, Květy, Humoristické listy, Lumír, Zábavné večery, Pěstoun, Školník. Přátelil se s Jakubem Arbesem. Kromě básní a povídek psal i metodické články o výchově a vzdělávání a sepsal romantickou pověst O založení hradu Přimdy. Jeho kritické recenze v Plzeňských novinách napomohly (podle Karla Záhoříka ve sborníku 120 let ochotnického divadla v Blovicích, ZK ROH Škoda Blovice 1968) vzniku ochotnického spolku v Blovicích.

MUDr. František Máslo, v celé historii jediný rodák mezi místními lékaři (narozený roku 1845), byl přijat roku 1874 s velkou slávou jako městský lékař a současně i veterinář. Koupil dům na náměstí s hospodou, kterou provozoval, stal se starostou, předsedou školní rady, ochotnickým funkcionářem. Po deseti letech odešel do Chýnova, protože od nového vedení radnice sklidil nevděk. V Chýnově se stal váženým a ctěným občanem, působil jako obvodní lékař ještě přesně třicet let.

Bylo i jinak veselo. Do Českého jihu poslal jakýsi vtipálek pod značkou –é- 20. října 1876 referát o hostování dramatických umělců.
„Z Černovic (Divadlo). Já nevím, my už holt tady v Černovicích máme takový pech. Všady přec mají napřed pouť a potom posvícení, anebo napřed posvícení a potom pouť – a my to zde máme všecko najednou. Vlastně už jsme to měli před 4 týdny, a teď, když po celém světě posvícení se slaví, máme my už po héhé a musíme na to s otevřenou hubou a závistivým okem čumět. To už je takový osud! Ale tentokrát se nám přec svrtělo, že jsme to všeobecné posvícení v neděli dne 15. t. m. taky jak náleží oslavili. Naše paničky se už as týden napřed musili umluviti, že na ten den – ač se zde posvícení „nedrží“, přec ňákou tu buchetku do kafe, koláče a ostatní calapatiny upekou. (Soudím to dle toho, poněvadž jsem ve čtvrtek před tím viděl několik kluků na ulici, jak nesli plechové pekáče.) A naši pp. ochotníci se zase umluvili, že na ten den budou hráti divadlo. Dobrá! Ráno tedy jsme měli kafe s buchtou, v poledne husu s vepřovou, a večer o 7. hodině jsme šli do divadla. Chce někdo ještě víc?
Já aspoň jsem spokojen. Hrály se 2 kusy: „Doktor Robin“ a „Ženské slzy“, na konci pak jako desert „Český dobrovolník a francouzská selka“. Veni et vidi, t. j. vzal jsem oči do hrsti a viděl jsem. A co jsem viděl? Viděl jsem když je pořádný mistr vůdcem, že to potom jde. A my jsme zde měli – vším právem řečeno - mistra i mistryni zároveň. Pan Staněk a jeho ctěná choť pí. Staňková - Hřímalá byli jimi.“ (Dál autor popisuje výkony těchto dvou a sl. Zieglerové včetně zpěvu a pp. Zelenky a Zieglera.) „A ta hudba, která pod vedením našeho přičinlivého učitele p. Jandy hrála, korunovala krásně veškerou zábavu. Šli jsme všickni domů v nejkrásnějším rozmaru, a já když už jsem na posteli ležel, a oči ku spánku se mi zavíraly, pomyslil jsem si ještě: „No tohle bylo posvícení! Takové nebudou mít ani o sv. Martině ve Vlkosovicích.“
Za 14 dnů 3. listopadu referoval tentýž pod stejným nadpisem o dalším ochotnickém představení 29. října t. r. Znovu chválil vystoupení manželů Staňkových (asi hostujících profesionálů) s místními ochotníky a závěrem napsal: „Přehojného nejšťastnějšího zdaru budiž snahám tak ušlechtilým a tak ušlechťujícím těchto umělců vlasteneckých. Naše blahopřání provázeti Vás bude všudy, nám stali jste se nezapomenutelnými.“
Návštěvy kočujících herců nebyly výjimkou. O čtvrt století později, roku 1899 měli ohlášky nezletilý syn divadelního ředitele Ondřeje Červíčka, Vácslav Červíček, divadelní herec v Neustupově, s Annou, nezletilou dcerou Františka Pravdy, řezníka z Černovic. Byli to zakladatelé Budínského divadelní společnosti, kterou po otci převzali. Později ji vedla právě Anna. Její bratr Ferdinand Pravda, také odešel k divadlu a hrál s příbuznými. Annina matka si jako vdova po řezníku a divadelním sluhovi Františku Pravdovi vzala Vácslavova otce vdovce Ondřeje Červíčka. V rodových stopách pokračoval divadelní a filmový herec Rudolf Hrušínský, který se matce Hermíně v roce 1920 narodil málem v babiččině rodišti, i jeho synové a vnoučata. Přímí předkové Anny Pravdové jsou dohledáni po meči až do roku 1670 k vrchnostenskému kuchaři Mikuláši Pravdovi, po přeslici dokonce až do počátků mlynářského rodu Tiapalů – Kundů – Louckých kolem roku 1550. (Viz Černovicko 4 a 5/2009.)

Začínající učitel, později významný pelhřimovský občan, rodák František Ziegler, zapisoval graficky krásně do školní kroniky v letech 1880 – 1894, zavedl jmenný rejstřík a jako první sepisoval životopisy učitelů. Pořídil Informatorium obecné školy v Černovicích 1892, které obsahovalo výkaz docházky, osobní údaje žáků a jejich vysvědčení, seznam učitelů s jejich osobními údaji, probrané učivo, statistiku, vzory formulářů, metodické rady k výchově i učbě, kázeňský řád, osnovy jednotlivých předmětů, soupis zákonů od roku 1868 do 1894. Mimoto zavedl a zapisoval v letech 1881 – 1883 Účetní knihu ochotnického divadla v Černovicích. Vytvořil prý topografii města Černovic podle kreseb Zelenky a pozůstalosti svého otce Čeňka, ta je však k nenalezení.

Zvláštní postavení jako na houpačce měl divadelní sluha František Pravda. Byl to otec dvou později známých herců Červíčkovy společnosti, praděd slavného herce Rudolfa Hrušínského. Účetní knihy ochotnického spolku Bělohrobský o něm vypovídaly: 26. 12. 1881 zaplaceno „Pravda Fr. za postavení a zbourání jeviště a posluhu 1.50 zl.“ V roce 1884 mu ochotníci pořídili čepici „modrou dle způsobu pražského“ za 1.80, odznak na ni za 1.30 a od zaslání škatule nazpět dali 0.10 zlatých. Roku 1887 žádal o zvýšení platu, byl napomenut, „aby se již takových výstředností nedopouštěl“. S nějakým vzkazem do Pelhřimova putoval roku 1891 za 1 zl., v roce 1893 mu na výletě ke Sv. Anně dali za cesty 0.40 a koupili 2 litry piva za 0.24 zlatých. O rok později je vyšel výlet, kde se také hrálo a on tam stavěl jeviště, na 3.54 zlatých, ovšem včetně napsání nápisu a potažení bubnu kůží. Od roku 1894 do 1898, kdy se v účtech vyskytuje naposledy (roku 1899 zemřel), měl také vyšší gáži: 2 zlaté. Předtím si výboru stěžoval, aby mu „správce domu“ herec Vilém Maška (nedostudovaný syn obuvníka) stále neporoučel. Roku 1895 byl naopak pokárán, že se jeho vinou ztratil prapor a „při opětném nepořádku se propustí“.

Do roku 1880 hráli ochotníci samé veselohry a frašky, některé dodnes známých autorů jako E. Labich, Fr. Šamberk, Josef Kajetán Tyl (Strakonický dudák), Kneisel, Nestroj. Pamětník František Pěnka se rozpomněl na šestnáct titulů za sedm let, ale pět jiných let byl z Černovic vzdálen. Za další dva roky bylo sehráno devatenáct titulů, už i některé obrazy ze života a pohádky. Tylovy České Amazonky byly sehrány dvakrát v roce 1882 (v srpnu a podruhé v září pro vracející se vojsko z polního cvičení) a znovu v roce 1893, tehdy obohaceny o zpěvy. Za jejich složení zaplatili ochotníci Konrádu Pospíšilovi do Pacova honorář 2,05 zlatých, což odpovídalo gáži divadelního sluhy za jedno představení. Po představení 14. srpna 1881, které vyneslo 15 zlatých, vybral František Ziegler ve prospěch vyhořelého Národního divadla dalších 20 zlatých a 28. srpna byl znovu přidán výtěžek 15 zlatých a celý obnos 50 zlatých byl zaslán do redakce Politiky. Byl to zdejší příspěvek k miliónu zlatých, které se podařilo vybrat za pouhých 47 dnů po požáru dne 12. srpna.
Další rok věnovali ochotníci výnos tří představení na vybavení hasičského sboru. První hasičská zbrojnice vznikla v masných krámech. Hasiče podporovalo také panstvo a vždy někdo z úředníků velkostatku byl ve výboru.
Z podnětu studentů Ferdinanda Zelenky a Františka Pěnky, byl po oslavách básníka Bělohrobského v Blovicích, kde zemřel, založen o velikonocích 1883 řádný divadelní spolek Bělohrobský v Černovicích. (Ochotníci zaplatili sestře Bělohrobského cestu do Blovic, kde mu byl vztyčen pomník spolkem Radbuza.) Ředitelem byl zvolen Jan Hromadník, jednatelem páter J. Špaček, režisérem František Ziegler. Sluhou František Pravda. Zahájili Tylovým Jiříkovým viděním, rok předtím hráli jeho Lesní pannu. V tomto roce odehráli celkem 9 představení. Rozhodli se šetřit 10 % z každého zisku na desku básníka – patrona spolku, jejíž instalace byla oddálena, protože roku 1887 konstatoval deskový fond, že dosud žádné peníze nemá. Režisér Ziegler odešel roku 1891 do Pelhřimova, komik Pecold, který prý kvůli popularitě značně přeháněl, byl roku 1894 vyloučen. (Jeho syn Bohumír Pecold, narozený v Černovicích 24. 10. 1888, se stal brašnářem v Ostravě a po druhé světové válce od roku 1948 do smrti v roce 1964 byl uznávaným malířem „pracující Ostravy“.) Po představení v hostinci býval obvykle tanec, deklamace, orchestrální skladby, přednášky atd. Hudby byly zvány, kupříkladu z Nového Etynku, vojenská z Jindřichova Hradce, hasičská z Tábora i odjinud. Největší výdělek přinášelo pořádání tanečních zábav (svatováclavské, šibřinek a věnečků). Ochotníci pořádali i zisková představení při výletech ke Sv. Anně, například roku 1886 i 1887. Na Vánoce 1889 se dávala Ibsenova Nora, přivodila deficit 3 zlaté a 12 krejcarů.
Od pojmenování spolku v roce 1883 (navrhl ho a prosadil studující učitel Ferdinand Zelenka a ironií osudu právě on chybí na fotografii zakládajících členů z toho roku, kterou pořídil cestující A. Pinkas z Kolína) bylo každoročně až do roku 1914 sehráno několik představení, dohromady 121. Za necelé půlstoletí do první světové války tedy ochotníci sehráli přes 150 představení. Jen zcela výjimečně se některá hra opakovala. Mezi autory se objevili i Alois Jirásek (Vojnarka), Kliment Václav Klicpera (Divotvorný klobouk), Karolina Světlá (Kříž u potoka, Vesnický román), Vítězslav Hálek (Na statku a v chaloupce), František Xaver Svoboda, Jaroslav Kvapil, Anton Pavlovič Čechov (Svatba) a Viktor A. Krylov (Medvěd námluvčím).
Po první světové válce sehrál spolek od roku 1919 až do válečného roku 1941 aspoň jednu hru ročně, vyjma roku 1938. Celkem se konalo 108 představení, z toho se některé tituly opakovaly až třikrát, například Maryša bratří Mrštíků, Její pastorkyňa Gabriely Preissové, Šamberkovo Jedenácté přikázání, Jiráskova Lucerna i Kolébka (hraná také v Obratani).
Po druhé světové válce se zahájilo opakováním Stroupežnického Našich furiantů, dávaných předtím ještě v roce 1941. Za dalších pět let do roku 1950 sehrál spolek 18 představení, některá opakoval v posledních dvou letech i mimo město, ve Včelničce, v Benešově a na Choustníku.
Za 80 let tedy v obci sehráli místní ochotníci na 300 představení, připočteme-li i další divadelní spolky, ustavené za první republiky.

Pohořelému domkáři Janu Loušovi darovali ochotníci v lednu 1885 čistý zisk z představení Nápoj lásky, bylo to 7,645 zlatých.

Asi od 20. dubna do 20. května 1888 hrála v obci obden divadelní společnost J. Faltyse. Málokdy prý bylo vyprodáno a někdy úplně prázdno, poznamenala škodolibě kronika místních ochotníků, kteří si museli udělat nucenou přestávku až do 22. července. Další konkurencí byla dvě srpnová představení studentů, kteří hodlali přispět místní knihovně, ale „vydání pohltila příjmy, takže knihovně nezbylo nic“.
Spolek Bělohrobský daroval ze svého představení na konci roku 20 zlatých na zřízení „opatrovny dítek“. Po osudu peněz se městské rady tázal o devět let později, asi v souvislosti se vznikem Družiny blahoslavené Anežky.

Na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze vystavoval v divadelním oddělení i „spolek divadelních ochotníků Bělohrobský v Černovicích“. Výstavní výbor vybral jen nejzajímavější ze zaslaných exponátů. Byly to fotografie: jeviště, společná členů spolku a individuální bývalých členů MUDr Másla a F. Mráčka. V hudebním oddělení byly na mapě zaznamenány i Černovice jako sídlo literátského bratrstva. V pavilónu města Prahy mezi jinými humanitními ústavy byla připomenuta obrazy i ukázkami Ochranovna opuštěných a zanedbaných dívek v Černovicích a Lobči. Spolek měl tehdy 604 členy. Výstava trvala do 23. října a shlédlo ji přes dva milióny návštěvníků, jistě i někteří z Černovic.

Spolek Bělohrobský, čítající 19 členů, přistoupil v roce 1899 k Ústřední matici divadelních ochotníků českoslovanských. Setrval v ní až do jejího rozpuštění roku 1950.

Starosta Hrdlička nabídl roku 1901 ochotníkům, že si mohou na chodbě obecního domu postavit skříň na rekvizity. Pražský malíř Karel Hrdlička jim vymaloval jeviště. Jeho dílem byl „celý předek a jedna dekorace krajina“ (byl objednán anglický park, ale nakonec „vzato ze zdejšího parku“). Další pražský malíř Schuster byl požádán o dva pokoje – „moderní salon, dveře v prostřed otvírací a dvoje postranní v zadních kulisách“ a selskou světnici. O pět let později vymalovali páni studenti černovičtí, za zapůjčení jeviště ke svým představením, dvě dekorace – měšťanský pokoj a šenkovnu. Malovali bratři Karel a Bohumil Fišerové, synové ředitele školy, kteří roku 1905 do spolku přistoupili společně s Ludmilou a Bedřichem, dětmi učitele Pospíšila. Do studentské divadelní družiny patřily ještě Jarka Křížková, Fanda Matoušková, Jiřina Laštovková a Ema Zadražilová. Marie Holešovská, bydlící v Praze, hrála v létě 1906 hlavní roli v Čechovově Medvědu za režie Aloise Jiráka.

Ředitel ochotnického spolku v roce 1902 navrhl „by se Izraelité nezvali do divadla poněvadž jej vůbec nenavštěvují“. Když byl spolek přizván k vystoupení na Jihočeské hospodářsko průmyslové výstavě v Táboře 1903, odmítl pro příliš mnoho nových členů, nemohl by se, podle svého mínění, rovnati táborským a pelhřimovským ochotníkům.

Od 6. září 1903 byl jmenován ředitelem měšťanské školy v Černovicích pelhřimovský zkušený učitel Karel Václav Fišer, který byl od roku 1908 ředitelem všech škol, ale v únoru 1909 přešel do Žirovnice. Byl autorem první důkladné historie města (1909) i historie Žirovnice (1910), spoluautorem díla Království české nakladatele Körbra (1908), do nějž přispěli fotografiemi jeho synové. Při krajinské národopisné výstavě 1893 v Pacově byl nejvýkonnějším členem výstavního výboru. V Pacově byl též dirigentem ochotnické hudby i divadelního orchestru, sbormistrem ženského sboru Libuše. Řídící z Hojovic o něm zapsal do školní kroniky v roce úmrtí: „Působil na obecných školách v Počátkách, Prasetíně asi 6 let, měšťanské v Pacově, Pelhřimově, ředitel v Černovicích a Žirovnici. Byl milý kollega i rádce. Byl velmi činný na poli literárním a veřejnými přednáškami poučoval spolky i lid.“
Fišer se narodil v rodině krejčího, který brzy zemřel a otčímem mu byl nejstarší tovaryš, kterého si matka vzala, aby udržela živnost. Měl bratra Václava, také učitele, a toho manželkou byla sestra hudebníka Václava Talicha. Oba manželé zemřeli časně, vdova, když právě maturoval syn Václav a dcera byla dvanáctiletá. Karel si vzal bratrovy děti na vychování, mladý Václav se stal učitelem, ale zemřel hned po studiích. Oba vlastní synové vystudovali, Karel Umělecko průmyslovou školu a Akademii výtvarného umění, mladší Bohumil jazyky na Karlově univerzitě.

Kromě studentů a ochotníků vstoupila roku 1905 na divadelní prkna i Družina blahoslavené Anežky České, v níž hrály vesměs „dívky páté třídy obecné školy a to s citem a přesností u tak mladých hereček až překvapující. Mnozí posluchači byli až k slzám dojati.“

Roku 1910 byly sloučeny všechny místní knihovny do obecní knihovny, kterou podpořili dary ochotníci i sokolové, roku 1912 byla otevřena veřejná čítárna pod sokolským vedením. Za rok 1913 čítárnu s 56 časopisy navštívilo na tři tisíce návštěvníků, knihovnu s 500 knihami v roce 1914 přes tři tisíce čtenářů. (Očividně se počítala každá výpůjčka jako osoba.)
Seznam členů ochotnického spolku si poznamenal děkan Balík, byl tehdy jednatelem: sl. M. Zieglerová, sl. Laštovková, B. Nováková, J. Křížová, Fr. Matoušová, A. Křížek, Balík, Veselý, Starka, Hrdlička, Macek, J. Růžička, Strnad, Kafka, Vejškrab, Č. Ziegler, Průša, Benýšek, A. Jirák, J. Smolek. Za rok bylo členů 31. Tehdy přišlo na jedno představení více než 100 diváků k sezení a až 150 k stání. Rok předtím prodali ochotníci staré jeviště do Dobešova a část kulis do Lidmaně.

V únoru 1914 žádal výbor Sokola starostu obce, aby zakázal maskované průvody „za účelem omezení zastaralého a hloupého zvyku zbytečného oslavování masopustu“. Počet dospělých členů Sokola se přehoupl přes 40 a přibráno bylo ke cvičení na 50 žáků a žákyň. Během roku vyřizovali sokolové a ochotníci své spory prostřednictvím krajského tisku v Táboře – týdeníku Český Jih. Vzájemné dopisy ignorovali. Předchozí rok vedli sokolové spor se studenty. V obou případech se jednalo o kolidující termíny různých zábav a vzájemné odčerpávání platících účastníků.

28. října 1920 byla odhalena deska rodáku Vejškrabu - Bělohrobskému. Obřad sestával z průvodu, projevu a dvou představení Její pastorkyně v provedení domácího spolku. Deska byla později doplněna fotografií. Ochotníci po válce začali v roce 1919 znovu po pěti letech Maryšou, vystupovali každoročně několikrát a v roce 1936 sehráli dokonce čtrnáct titulů.
V Krajinských listech ze 13. listopadu 1920 napsali o oslavě 28. října v Novém Etynku (Nové Včelnici): „Večer po průvodu městem, sehráno za velké účasti, slavnostní divadelní představení společnosti p. Červíčka, tragedie Nebe, peklo, ráj od J. Mahena. Režii měl Rudo Hrušínský. Děj hry této sledován s velkým napětím a pozorností. Roli slepého Karla Vičara hrál p. Hrušínský přímo výborně, rovněž p. Pravda ukázal svůj talent velice dobře v roli správce Robala. Velice nad očekávání hráli pí. Skřivánková, Budínská, švitořivá Gutová-Vronská, páni Budínský, Emr František a Chramosta František mladší. Jedině scházela nám při tomto slavnostním představení na jevišti paní Hrušínská. Jest nemocna. V roli Blaženy by byla bývala přijata s jásotem.“ Netušili, že paní Hermína Hrušínská, manželka režiséra Rudy a dcera ředitelů společnosti Anny a Václava Červíčkových - Budínských, právě porodila v místě představení syna Rudolfa. A že to bylo nedaleko města Černovice, ze kterého pocházela její matka, rozená Pravdová, i matčin bratr Ferdinand Pravda, pravděpodobně hrající Robala. Společnost sem zajížděla pravidelně, v červenci 1919 hrála například v Pacově nejméně od 7. do 17., kdy někteří členové vystoupili pohostinsky s místními ochotníky.

Zápis z výborové schůze spolku Bělohrobský 2. srpna 1922: „Projednána byla žádost pana Budínského o půjčení podia a přední části jeviště bez opony. Za půjčení těchto věcí sehraje p. Budínský ve prospěch postavení sokolovny černovické div. představení a z hrubýho příjmu po krytí herecké režie která 100 K nebude přesahovati, polovina zmíněnému účelu odevzdána bude. V tomto znění sepsána byla též smlouva a oběma stranami podepsána.“ Představení 30. srpna se jmenovalo Jindra,společnost byla v zápisu nazývána Červíčkovou, „a z výtěžku 268 K dáno 200 Kč stavebnímu družstvu těl. jednoty Sokol na postavení tělocvičny a zbytek 68 K ponechán na běžná vydání.“ Praxe se ujala a další společnosti přispívaly stejně (J. Macháček, Suk – Krammelová). Také místní ochotníci pravidelně pamatovali na příspěvky Sokolu, až nakonec se dohodly oba spolky, že na stavbu se bude odevzdávat celý výtěžek a v sokolovně bude postaveno stálé jeviště pro ochotníky. Dohoda však narazila na předpisy, které stanovily, že dne 25. prosince lze hrát vždy jen ve prospěch dobročinných účelů, takže výtěžek z toho dne dostávala pravidelně ozdravovna. Naproti tomu odmítli sokolové půjčit jeviště a později i lavice a židle Orlu „poněvadž stanoveno jednou pro vždy, že spolek Bělohrobský jest nepolitický a směru pokrokového, nemůže tedy pomáhati Orlům.“ V téže době prodali ochotníci staré jeviště do Svatavy a začali půjčovat za úplatu kroje a paruky do Vlčevsi, Lidmaně, Hojovic i Chválkova. -----
28. a 29. října sehrály děti pod vedením učitelů Vratislava Šedivého a Jana Mádla (obou z lidmaňské školy) divadlo Lesk kalicha. 21. a 22. prosince sehrál divadelní představení odbor Orla, 26. prosince spolek Bělohrobský.

Ochotnický spolek „Svatava“ byl ustaven 1. ledna 1924 za účasti 27 členů na popud zvoleného předsedy a režiséra Gustava Langhanse, akademického malíře, žijícího ve Svatavě na odpočinku. Ten vydal svým nákladem nejméně dvě pohlednice černovického náměstí a namaloval křížovou cestu v kostele v Hojovicích. (Nebyl nijak spřízněn s rodinou známého fotografa, ale sám měl kdysi, podle sdělení pracovnice Galerie Langhans, fotoateliér na Václavském náměstí v Praze.To potvrdila i Naďa Kováříková v diplomové práci Živnostenská fotografie v Kolíně od počátku do 50. let 20. století, ITF FPF Slezské univerzity Opava. Uvedla, že pražský fotograf Gustav Langhans, narozený 1896, měl za první světové války krátce filiálku v Týnci nad Labem a pokoušel se založit roku 1915 pobočku ve Velimi. Rok 1923 uvedla jako jeho úmrtní, asi proto, že zmizel z Prahy.) Za měsíc přibylo dalších devět členů a spolek se přejmenoval na „Tyl“. Do června uspořádal spolek pět představení (dvě hry a tři večery několika jednoaktovek) a na valné hromadě se rozhodl začít budovat vlastní dům. Hrálo se v hostinci a jeviště mělo být zbudováno později. Též se členové dohodli, že „se má hráti jen za jasných nocí“. Návrh na uctění památky Mistra Jana Husa byl zamítnut. Podal ho jednatel Fr. Votápek, který se roku 1926 stal předsedou a od roku 1928 po smrti předchozího (v zápise mu vzdána čest slovy: „Dřímej sladce buditeli náš!“) i režisérem. Mezi funkcionáři docházelo v prvních letech k unáhleným odchodům a návratům. Týkaly se Langhanse i jednatele Fr. Pekaře, kterému byla po smrti roku 1930 věnována v zápise oslavná veršovánka. Byly i spory o úhradu nákladů, ale ročně se odehrálo vždy několik představení. Od roku 1928 měly mít na generální zkoušku přístup se slevou školní děti. V roce 1933 si ochotníci objednali vymalování scény od „p. Bauera, fotografisty z Černovic“ a požádali hasiče o úschovu kulis v jejich kolně. Spolek měl i veřejnou knihovnu, platilo se půjčovné. V roce 1937 se nehrálo, roku 1938 za nového předsedy a režiséra A. Borovičky už pět představení a do zápisové knihy byl vložen pamětní list k úmrtí TGM, podepsaný všemi 38 členy. Za rok byl spolek nuceně včleněn do místního Národního souručenství. Existence souboru Tyl skončila roku 1947.

Bylo zřízeno Bio Sokol Černovice v Obecním domě, čímž ochabl zájem o divadlo. Ochotníci ale ochotně půjčili kinu za roční nájemné sto nově pořízených židlí. Začalo se promítat od 24. října 1925. Filmy byly doprovázeny nejdříve živou hudbou učitele Mlady na housle a paní Maškové na klavír, později dalšími hudebníky a posléze gramofonovou hudbou.

Podle internetové Databáze českého amatérského divadla vznikla roku 1926 v Benešově Čtenářsko - ochotnická beseda Mošna a svou činnost zakončila roku 1948 jako Spolek ochotníků Mošna. (Název odkazoval na velkého českého herce Jindřicha Mošnu.)

Ve vlkosovické škole byla v roce 1927 čítárna dětských časopisů, loutkové divadlo, kroužky houslí a Červeného kříže, scházeli se zde ochotníci a nacvičovaly se lidové tance. Po nástupu nového učitele Karla Laboutky (syna černovického obecního tajemníka) se ještě více rozšířila divadelní, hudební, osvětová i tělocvičná činnost vlkosovických školáků. Děti vystupovaly i v okolí včetně Černovic. V březnu 1927 se konalo první školní představení, za odpoledne a večer se při vstupném po 50 haléřích a 1 koruně vybralo 175,50 Kč. V červnu všechny školní děti došly na Červenou Lhotu. V závěru školního roku 1928 zapsal učitel nadneseně: „Protrhávají se černá pouta zabedněnosti a zpátečnictví a lid chápe se prostředků, které mu přináší doba. Ve Vlkosovicích se již moří obilí, se zdarem se provádí zelené hnojení, seje se hořčice i lupina, pěstuje se výměnou opatřené obilí. A všude radost z výsledků. Nejenom že se obrozují hospodářsky, ale i duševně. Ve Vlkosovicích je nás již 11 bez vyznání…. Spor o lesy, který se zdál jedem a ohrožoval klid, ukázal se lékem, neboť rozproudil krev a probudil k životu naši línou, nemyslící vesničku.“ Za dva roky zjistil méně nadšeně, že naopak „neustálé spory v obci brzdí veškerou kulturní práci“.

Ve výroční den vzniku ČSR se konala akademie Sokola, cvičilo 28 žen, řečnili učitelé Jan Mlada a Antonín Němec. Večer 28. října 1928 uvedli ochotníci drama Zvony, které se odehrávalo před válkou i po převratu. Slavnostní průvod v předvečer popsal nový ředitel škol Tomáš Šavrda jako velkou událost s hudbou. Šlo se z náměstí Dobešovskou ulicí k zámku a zpět, Svatavskou k nádraží a podél hřbitova na náměstí, odtud Táborskou na Předměstí a zpět podél potoka (dnešní ulicí Na Potoce) k mostu a Soběslavskou znovu na náměstí, kde byla okna soukromých domů osvětlena, mnohde i lampiony a bengálskými ohni.
Sokolové sehráli dvakrát 19. prosince Sen vánoční v režie paní Maximovičové. Bělohrobský 22. a 23. prosince uvedl Tylovu Fidlovačku v úpravě známého autora Vinohradského divadla Viktora Nejedlého, za dirigování a režie učitele Jana Mlady, který navrhl i kroje a vymaloval dekorace spolu s dalším učitelem Vratislavem Šedivým.

Sportovní klub hned při založení roku 1929 daroval škole 500 Kč, za což mu ředitelství poděkovalo. První tři roky byl ve sporu se Sokolem, potom se vše urovnalo. Ochotnický spolek Bělohrobský, pevně se Sokolem svázaný (i v zápisech se od vzniku republiky uvádělo u jmen „bratr“ nebo „sestra“ a zápisy končily slovem „Nazdar!“), půjčoval hercům SK jeviště, počínaje rokem 1930.

Vlkosovičtí žáci navštívili v červnu 1929 lihovar ve Chválkově a krajinskou výstavu v Táboře, další rok zavítali do Jindřichova Hradce. Ve vsi byl zlepšen stav školy úpravami kanalizace a drenáží pod podlahou, za rok přišla na řadu střecha a okna učebny. Ochotníci na nově zřízeném jevišti sehráli tři hry, výtěžek darovali hasičům na náčiní.

V moderní hře Mary Dagenová vynikli výborní herci učitel Mlada, tajemník Minařík, vychovatelka Maximovičová. Ochotníci byli pozváni k opakování hry v květnu v Kamenici. Povzbuzeni úspěchem letního divadla a zábavy na zahradě obecního domu dne 9. srpna, obnovili ochotníci 22. srpna 1931 vycházku ke Svaté Anně s programem a tancem. Výlet se však nezdařil, byl přeložen pro špatné počasí a tamní hoteliér právě zkrachoval. Podle matriky spolku Bělohrobský, založené téhož roku, bylo ochotníků na padesát, do začátku války neklesl nikdy počet členů pod čtyřicet. V roce 1935 byly dvě členky „vyškrtnuty pro nepřijetí úlohy“. Inventář šatny, pečlivě vedený jen roku 1930, zahrnoval sto šest položek od sukně žluté japonské přes žaket vzorkovaný po zelený frak se sametovou manžetou a zlatými knoflíky. Nechyběly dvě šavle s pouzdrem a pět holí čekanek se sekerkou, ba ani dvanáct klobouků různých.

5. března 1933 při oslavách 83. narozenin prezidenta Masaryka měl proslov řídící učitel z Hojovic Šesták a Sportovní klub sehrál Zeyerovu hru Radúz a Mahulena, režisérem byl přednosta stanice Khol, dirigentem učitel Mádl, většina ochotníků hrála poprvé, ale zdařile. Opakovalo se pro školní děti odpoledne v sobotu 4. března, školní besídka byla také v Obecním domě 7. března, proslov měl učitel Kremlička. Další veselohry sehrál SK 16. dubna na Hod Boží velikonoční a 3. prosince vždy v Obecním domě. Podle každoročního zvyku uspořádala TJ Sokol dětskou Mikulášskou besídku, spojenou s nadílkou.
Divadelní představení v obci byla častá. Spolek Bělohrobský sehrál 25. prosince 1932 ještě v Obecním domě americkou komedii, 26. listopadu 1933 už v nové sokolovně německou veselohru „úspěšnou u Vlasty Buriana“, a 25. prosince 1933 Krásku ze Šumavy, ve které vynikli nově přišlí elektromontéři bratři Pohlové, zvláště starší Václav, režisér. Ti také bezplatně pořídili nové osvětlení jeviště a malované kulisy k několika hrám. Táborský právník a správce tamní nemocnice František Pěnka s manželkou pořídili v dubnu vázanou Pamětní knihu spolku divadelních ochotníků Bělohrobský v Černovicích 1883 – 1933. Dárce sám do ní vepsal ochotnickou historii let 1868 – 1884, jak si ji pamatoval. Kniha však zůstala dále nepoužita, ačkoliv valná hromada pověřila doplněním kroniky Jana Kremličku.
František Pěnka byl tehdy již pět let v důchodu a mohl se intenzivně věnovat svým zálibám v historii a kultuře. Patřil k významným osobnostem táborského života, angažoval se v ochotnickém, zpěváckém i tamburašském spolku, v Sokole, v církvi československé husitské. Sbíral a uchovával písemné památky, napsal historii Klokot, psal i básně. Byl vlastenec, o čemž mimo jiné svědčí i to, jak s manželkou Marií, která pocházela z vackovských Pařízků, pojmenovali své děti: Jaroslav, Ludmila, Vlasta, Zdeňka, Božena, Bořivoj, Vratislav, Svatopluk, Milada, Mojmír a Drahomíra. Všem synům věnoval výsledky svého pátrání po předcích, zpracované ve vzpomínkách i rodokmenu.

K šedesátému výročí hasičského sboru se na oslavy spojené s okrskovým cvičením sjelo celé okolí. Ochotníci spolku Bělohrobský sehráli „senzační“ hru Evropa hoří. Do Ústředí matice divadelních ochotníků českoslovanských byly v tomto roce 1936 přijaty soubory Sportovního kroužku Černovice (zřejmě SK) a Svornost Svatava. Sokolové snad právě tehdy zřídili loutkový odbor, hrálo se pod promítacím plátnem v sokolovně za vedení všestranně talentovaného učitele Englera.

2. července 1937 se konala slavnost 20. výročí bitvy u Zborova. Také tu pořádal spolu s legionáři a ochotníky Sokol. Před sokolovnou byl postaven (podle Památníku četnické stanice až 4. července) pomník legionářům od Zborova 1917, Terronu a Doss´Alto1918 a vložena do něj prsť z uvedených bojišť. V zápisové knize spolku Bělohrobský je uvedeno: „Konstatováno a vysloveno politování nad tím, že ku př. obec zastupoval při hlavní slavnosti odhalení památníku strážník i když i sám okresní náčelník vrch. rada Knothe s členy okresního zastupitelstva se osobně zúčastnili.“ Za socialismu byla schránka s prstí vykradena neznámými vandaly.

V Národním domě na pražských Královských Vinohradech založili, podle Melichara, Rudolf Melichar a Karolina Sepekářová (manželka žižkovského klempíře) v listopadu 1937 rodácký spolek, který měl brzy 300 členů. Předtím ale na 7. září bylo profesorem Jirákem a poručíkem Melicharem pozváno 30 známých, přišlo 15 a na 7. října pozváno 200, přišlo 92. Alois Podskalník při volbě řekl, že „snad není vhodné, aby se dal dělník také zvoliti do výboru, kde bude většinou vyšší společenská třída.“ Na to mu odpověděla pí. Schäferová, že „tyto zastaralé předsudky, žel bohu, zakořeněné dosud v Černovicích, jest nutno odstraniti a překonati rozdíly stavovské, což jest také jedním z účelů spolku.“ Prvním předsedou se stal profesor Obchodní školy v Praze Alois Jirák, jednatelem Rudolf Melichar. Jirák od studentských let, kdy před první válkou absolvoval režisérský kurs, dojížděl pravidelně o prázdninách do Černovic a vedl letní představení ochotníků. Jeho otec, též Alois, který právě zemřel, býval dlouholetým předsedou a byl zvolen prvním čestným členem divadelního spolku Bělohrobský.

Nesmazatelnou stopu zanechal v Černovicích „poslední vlastenecký učitel“ jak ho nazval Melichar, Jan Mlada. Jeho osud je typický pro celou učitelskou generaci z konce 19. století. Rodem z Lukavce začínal jako pomocný učitel v Žirovnici. Prodělal první světovou válku, po legionářské sibiřské anabázi se vrátil až roku 1921 a uplatnil se v Černovicích. Angažoval se v kulturním, sportovním i politickém životě města celých šestnáct let. Roku 1937 povýšil na ředitele měšťanské školy v Opočně. Na počátku druhé světové války byl nacisty předčasně penzionován, na konci se účastnil tamního odboje. Stal se místopředsedou revolučního národního výboru, v září 1945 se vrátil ke své práci ředitele i svým ochotnickým, pěveckým a sokolským aktivitám. Roku 1950 odešel do důchodu a za tři roky byl jako nepohodlný občan nuceně vystěhován z Opočna do vesnice Kounov – Hluky v Orlických horách.

V květnu 1938 byl vysázen sad u Hatě ve Vlkosovicích 40 jabloněmi a 20 ořechy, sazenice byly koupeny z výtěžku ochotnických představení.
Po roční přestávce byla založena nová školní kronika ve Vlkosovicích pro rok 1940 – 1941. Řídící Karel Tetiva se omezil jen na citaci úředních vyhlášek, statistiky sběru surovin, seznamy obdarovaných chudých dětí, záznamy o účasti na nuceném školení, brigádách na poli apod. Ministerstvo například nařídilo hubení plevele, žáci se věnovali tři dny hubení ohnice v jarním obilí. Vymykaly se jen následující zprávy: 31. ledna a 18. dubna 1943 bylo sehráno místními ochotníky divadelní představení v hostinci pana Másla.

V letech 1940 až 1941 svatavští ochotníci, sloučení s Národním souručenstvím, budovali hřiště, sehráli sedm představení a 20. října 1940 se nechali společně vyfotografovat na břehu dolního rybníka. Odbývali společné schůze ještě s hasiči a osvětovou komisí. V Obecním domě v Černovicích hráli Jedenácté přikázání. Předsedovi Fr. Paďourkovi koupili svatebním darem obraz od černovického malíře Buriana, později i dalším. Režisérem se stal Jan Šárek, roku 1942 byl zvolen i okrskovým režisérem. Zápisy v jejich knize končí neúmyslně symbolicky dnem 20. výročí založení ochotnického spolku Tyl 1. ledna 1944. Předtím v říjnu zemřel zakladatel Fr. Votápek. Na jeho počest vydali ochotníci ozdobný nekrolog, přečtený při pohřebním průvodu u pomníku padlých za 1. světové války a báseň, přednesenou nad jeho otevřeným hrobem, rozloučili se s ním písní Čechy krásné, Čechy mé.

Na 7. listopadu 1942 měl povolení Spolek divadelních ochotníků z Mladé Vožice sehrát v Černovicích detektivku. Musil ovšem vynechat z textu slovo „čmuchalové“ a nesměl se „zúčastnit žádný žid ať jako spolupůsobící nebo jako divák“. Právě od 7. listopadu do konce roku tu také vystupoval divadelní soubor Fr. Koprolína, předtím od 12. do 15. září divadlo ředitele Líbala s operetami.

Již 30. června 1945 a znovu 1. a 2. července sehrál spolek Bělohrobský Naše furianty. Měl v tomto a následujícím roce po 27 členech. Mnozí z členů zahynuli, Minařík byl vyloučen pro kolaboraci. Do spolku přistoupili členové všech ostatních zlikvidovaných ochotnických skupin. V roce 1947 bylo členů historicky nejvíc – 59 a v dalším roce ještě 53. K nejdéle působícím členům patřili Ludvík Beníšek (od roku 1910), Antonín Šibra (od 1920), Pavel Janeček a František Louša (od 1923).
19. července 1945 přišel pražským rodákům dopis od národního tělovýchovného výboru v Černovicích (podepsán předseda Šuchman a jednatel Václav Hora). První věty zněly: „Provedli jsme sjednocení tělovýchovných organizací tj. sportovního klubu, jednoty Orla a Sokola. Ve spolku divadelních ochotníků sjednotily se divadelní odbor Sportovního klubu, Orla a Bělohrobský a v této spolupráci již vystoupily na veřejnost s divadelní hrou Naši furianti a připravují Noc na Karlštejně.“ Podepsaní žádali o doporučení architekta k plánované přístavbě k sokolovně, přičemž ta by zůstala jako divadelní a kinosál, v přístavbě by byla nová tělocvična.

Volby do Národního shromáždění 26. května 1946 proběhly v klidu. Podle celostátních výsledků (40 % pro KSČ, v Černovicích 50 %) bylo upraveno stranické složení národních výborů. V Černovicích se do místního národního výboru dostalo 12 komunistů, 6 národních socialistů, 4 lidovci a 2 sociální demokraté. Předsedou se stal učitel Karel Voráček (byl i předsedou KSČ) a ve funkci se udržel čtyři roky. Prvním místopředsedou byl obchodník František Hromadník, druhým rolník Antonín Diviš. Rada zůstala desetičlenná.
Ve volební den a i v jeho předvečer dávali ochotníci za spoluúčasti místních vojáků Čapkovu Matku, režíroval je Václav Lázenský.

Kulturní život obce byl v roce 1950 dosti bohatý. Kromě divadelních představení ochotnického spolku Bělohrobský zde hostovali i členové Národního divadla, mládežnický soubor zpěvů a tance ze Slovenska. Pořádaly se různé přednášky, oslavy, výstava knih. Nově ustavený Svaz žen zahájil tradici prvním Babským bálem. V zimě kromě plesů byl Mikulášský a silvestrovský večer, na náměstí se vztyčoval vánoční strom republiky.

1951: Lednová výborová schůze spolku Bělohrobský vzala na vědomí už jednou projednávanou zprávu o likvidaci ochotnických spolků a jejich přičlenění k ROH, JZD a podobným organizacím. „Dohodnuto, že budeme přičleněni k místní Osvětové besedě, jak schválil MNV.“
Soubor měl v padesátých letech 53 dospělých a 30 dětí a „inscenace stíhala inscenaci“, jak později vzpomínal režisér Arnošt Stöckel. Bohužel se zachovalo jen málo dokumentů o ochotnické činnosti. Městský kronikář Volák uvedl, že v roce 1958 se hrálo opět poprvé po pěti letech, ale není to pravda. Přestávky byly spíš nepravidelné, hrálo se určitě v letech 1952, 1953, 1955, 1958, 1961 a 1963.

Ochotníci sehráli 12. června 1952 Moliѐrovu frašku Zdravý nemocný. Po roce potom účinkovali na prvního máje 1953 s Jiráskovou Lucernou. Fotografie z té doby nesou razítko Závodní klub Kozak, tam pracoval fotografický kroužek.

Hned 2. ledna 1955 sehráli ochotníci hru z počátku století Třetí zvonění. Potom se zřejmě odmlčeli na další tři roky.

Poprvé byly v květnu 1957 očkovány děti do sedmi let proti obrně. Jindřichohradečtí ochotníci sehráli za velké účasti hru Karla Čapka Bílá nemoc. Místní učitelé se přidali inscenací Babičky Boženy Němcové.

V březnu 1958 sehrál v sokolovně dramatický kroužek osmileté střední školy dvakrát pohádku Stříbrná studánka v režii Marie Stöckelové a ve výpravě Jaroslava Kulhánka. Příklad dětí a loňské učitelské inscenace asi vyvolal dubnové obnovení činnosti ochotníků. Ti sehráli s účastí dětí a pro děti pohádkovou hru Čert Belínek, zřejmě v režii Arnošta Stöckela.
1968: Nástup uveřejnil k 85. výročí založení Spolku ochotníků Bělohrobský v Černovicích čtyři pokračování vzpomínek A. Stöckela pod názvem Pohaslá světla ramp. Uvedl, že ochotníci naposled hráli před pěti lety a zakončil: „A nyní stojím na prázdné divadelní scéně – a mám zlost, že se dnes nenajde houfek mladých, kteří by byli ochotni podstoupit tu čarovnou dřinu a vytvořit divadelní představení. … Nestálo by za to zahájit čtvrtou etapu ochotnické činnosti?“

1969: Delegace města navštívila vzpomínkové oslavy Bělohrobského úmrtí před sto lety v Blovicích, tamní ochotníci vystoupili s recitačním pásmem v Černovicích. Kronika baráčníků uvedla, že zájezdu do Blovic se „povinně zúčastnilo 10 účastníků, kterým bylo hrazeno jízdné“. Pobočka Obce baráčnické se znovu pokusila o osamostatnění a navrhla si název župy Bělohrobský. Stejně jako úvaha o založení divadelního odboru to zůstalo jen svůdnou myšlenkou.

1985: Ke Dni dětí byla znovu připravena soutěžní Cesta pohádkovým lesem, zatímco v předvečer sehráli ochotníci z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny pohádku. Obojí se stalo tradicí, lékaři tu už předtím hráli nejméně deset let za režie rodačky Anny Stöckelové. 5. července vystupovali na náměstí artisté na námořním sloupu.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':