Texty: Můj ubohý Marate. Rozhovor s Dr. Otou Smrčkem, též o souboru Refektář. Žena-in.cz

http://zena-in.cz/clanek/muj-ubohy-marate/rubrika/bulvar - 15.5.2011

Moje první seznámení se s DS Refektář se událo asi tak před pěti lety. Byla jsem pozvána na představení do Ženských domovů v Praze na Smíchově. Na repertoáru v onen den byla jednoaktovka Ofélie od Zdeňka Šillera a Otto Smrčka a Pohádka o veselém hrobaři manželů Lamkových. Již tenkrát jsem se bavila.

Uplynulo několik let, po kterých jsem mohla sledovat jako divák vývoj souboru.
„Lepší než v Národním,“ říkám pokaždé panu dr. Ottovi Smrčkovi, principálovi DS Refektář.

Dají se vůbec vysledovat počátky ochotnického divadla?
Pokud je otázka míněna obecně, tak bych si netroufl odpovědět jinak, než že tomu bylo velmi dávno. Jinak samozřejmě vím, že ochotnické divadlo v „dnešním“ pojetí začalo v Česku vznikat někdy od počátku 19. století. Ty uvozovky jsou plně na místě, protože to dnešní ochotnické divadlo se dost liší od divadla před takovými 60 lety. Čím? Třeba tím, že dnes se hra studuje tak dlouho, dokud herci neumějí texty nazpaměť – jde-li o delší hru, pak třeba rok i dva...
Vím od pamětníků, že ještě po 2. světové válce se provozovalo ochotnické divadlo postaru: v neděli se rozdaly texty, v týdnu byly 3 zkoušky a v sobotu nebo v neděli se hrálo! Že napověda byl nebo byla velmi důležitá osoba, asi lze snadno pochopit. Některé dnešní amatérské divadelní soubory mají dost vysoké umělecké ambice, mají školené režiséry nebo spolupracují i s profesionálními divadelníky... A v porotách soutěžních přehlídek je fundovaných profesionálních divadelníků dost a dost na to, aby si soutěžící soubory mohly od nich získat cenné připomínky i třeba dost razantně „vychutnat“ zdar nebo nezdar své práce...

Kdy poprvé vzalo „ochotničení“ za srdce Vás?
Divadlo se mi líbilo už na základní škole, ale můj první pokus o divadlo nevyšel. Paní učitelka nastudovala ve 4. třídě hru „Pejsek Rejsek na lesní brigádě“, kde bylo potřeba houkání sovy. K mému zklamání byl pro tuto roli vybrán kamarád, kterého jsem houkat do sevřených dlaní naučil já...
Ale na „měšťance“ jsem si už divadlo nenechal ujít a učinkoval jsem ve scénkách nacvičovaných pro vánoční besídku. V 9. třídě už jsme s kamarádem hráli vlastní scénku ve stylu Horníčka a Kopeckého, kterou jsme vymýšleli při courání v parku nad nuselskou radnicí... Pak jsem se dostal k divadlu až na vysoké škole, když spolužák Václav Klapka zakládal soubor. Byl jsem na první zkoušce, a pak už na žádné, nějak jsem se toho hraní lekl – nebo jsem možná dal přednost hraní ve folkové skupině Mošna...

Jaké okamžiky považujete za nejdůležitější ve Vašem ochotnickém životě?
To bylo až o několik let později, když jsme se se ženou přestěhovali z Prahy do Chotěboře. Nějak jsem si nechal utéct znovuzaložení chotěbořského divadelního souboru, asi proto, že v té době jsem už několik let hrál ve folkové skupině Detto... Ale v Chotěboři se člověk mohl „vyřádit“ daleko víc než v Praze, a tak jsem se ještě pokoušel i literárně tvořit. Takových lidí tam bylo několik, začali jsme literárně zpracovávat staré záznamy o lidových pověstech. Ty zpracované pověsti pak vycházely v Chotěbořském zpravodaji. A jeden člověk (po revoluci se z něho vyklubal poslanec Parlamentu ČR Miroslav Kučera), nám poradil, abychom z těch pověstí udělali divadlo. My jsme to udělali, a pak se ostatní spoluautoři usnesli, že já to musím vzít a dojít s tím za režisérkou divadelního souboru Ivanou Kozubovou. Ta to vzala, nechala si to ještě někým přečíst, a že to bude dělat, ovšem jen pod tou podmínkou, že já v tom budu hrát. Hra měla kupodivu dost velký úspěch, to mě tak namlsalo, že jsem napsal pohádku, režíroval ji a ještě v ní hrál vedlejší roli. Dopadlo by to katastrofálně nebýt zkušených herců, kteří v ní hráli a pomohli mi, zejména pan Pěch. A pak už to nějak začalo na sebe navazovat, tříletý režijní kurz a po návratu do Prahy založení souboru v Emauzích...

V současné době vedete soubor Refektář. Nedávno soubor oslavil 15 let trvání. Co všechno se stalo od jeho zrodu?
Stalo se toho dost. Soubor založili pracovníci dvou ústavů Akademie věd, které sídlily v Emauzích, a hrál v refektáři tamějšího kláštera. Dnes jsem z první party v souboru už jen já a moje žena Lenka, jeden dva lidé spolupracují příležitostně. Souborem za těch 15 let prošlo několik desítek lidí, mnozí z nich brzy odešli, když zjistili, že jde o velmi náročného koníčka: je třeba se učit roli i doma, musí se chodit na zkoušky, protože tam čekají kolegové, kteří by tam jinak šli zbytečně... A často se hraje o víkendech, pročež rodiny brblají.
Z organizačního hlediska se toho stalo taky dost: divadelní kroužek přešel v roce 1991 pod Ústav teorie a historie vědy, a když ten byl zrušen v roce 1993, tak jsem zaklepal na dveře sokolovny v Jinonicích, a oni kupodivu neodmítli myšlenku, že by mohli po desítkách let opět mít divadelní soubor.

Na jaké diváky je soubor zaměřen?
Pokud jde o diváckou adresu, hrajeme pro dospělé, ale nastudovali jsme už také dvě pohádkové hry, a myslím, že patřily k tomu lepšímu, co se dnes dětem v Praze předvádí. Jinak je dost obtížné v Praze dělat ochotnické divadlo pro širší publikum. Děti na pohádky ještě přijdou, ale dospělí ne, pokud to nejsou známí, kamarádi a kolegové z jiných souborů nebo z ADA. Jiných kulturních lákadel je v Praze víc než dost, a to nejlákavější z lákadel je televize...
Pokud jde o obsahové zaměření, tak já osobně dávám přednost hrám, v nichž o něco jde, o něco pozitivního. A jsem dodnes vděčen jednomu kolegovi z Historického ústavu, který mi několik dní po premiéře Vampilovova Úspěchu řekl, bylo to půl roku před sametovou revolucí, že musel o problematice nastolené tou hrou přemýšlet celý víkend... Ale to vůbec neznamená, že bychom chtěli dělat divadlo jen pro nějakou vyvolenou, případně zasvěcenou část publika. Věřím tomu, že opravdu dobré divadlo by mělo zaujmout každého..

Na oslavách 15. narozenin hrály i jiné soubory. Spolupracujete nějak s nimi?
Oslavy otvíralo představení chotěbořského souboru a v něm jednu ze dvou hlavních postav hrála ona režisérka, která mě „donutila“ hrát divadlo. Byl to po revoluci první kontakt našich souborů a doufám, že se z něho vyklube dobrá spolupráce. Na našich oslavách hrál také soubor manželů Lněničkových představení, které jsme společně asi před šesti lety nazkoušeli. Oni tu převlekovou frašku hrají dodnes, a úspěšně! To potěší... Jinak spolupracujeme i s některými dalšími soubory, několikrát to bylo pod hlavičkou Studia ADA.

Uvedl jste slovo ADA. Co to znamená?
ADA je zkratka názvu občanského sdružení Amatérská divadelní asociace. Byl jsem při jejím zakládání na přelomu roku 1989 a 1990 a dnes to vyšlo tak, že jsem předsedou spolku, který sdružuje amatérské divadelní soubory, především pražské. Pořádá pro ně soutěžní a i nesoutěžní přehlídky a kurzy.

Měla jsem možnost sledovat vývoj herectví členů souboru. Jak se Vám s nimi pracuje a čeho si na nich vážíte?
Mluvíte o několika lidech, kteří pracují v souboru už několik let. A jejich herecký růst mě opravdu fascinuje. Ne že by neměli ještě rezervy, ale ti lidé už divadlu rozumějí, něco o něm vědí a vědí co hrají. Právě práce na Ubohém Maratovi byla jistě pro ně velkou školou, tou byla ostatně i pro mě jako režiséra.
Jak se mi s nimi pracuje? Řeknu to takhle: já jsem dost zvyklý pracovat se začátečníky, myslím, že mám pro ně dost trpělivosti, vím, že nemohu chtít po nich všechno najednou, ale když pracuji s lidmi, o kterých mluvíte, s Katkou, Vladanem a Sašou, aby nezůstali anonymní, tak jde práce najednou svižně od ruky. A teprve v tomhle okamžiku si člověk uvědomí, co vlastně ti kolegové umějí... A čeho si u nich vážím, tedy vedle toho jejich umění? Že začínám u nich nacházet pokoru, která je vlastní všem opravdovým umělcům, byť to byli „jen“ amatéři...

Dokázal jste pro svou práci v divadle strhnout kromě manželky i rodinu?
Hlavně manželku. Ta mi to nejen trpí, i když to někdy dost těžce snáší, ale nakonec mě vlastně vždycky podpoří. Děti o hraní divadla zájem nemají, i když jako malé chodily do kroužku, který vedla moje žena. Kluk má kapelu hrající SKA, a to jeho záliby plně vytěžuje, dcera se zase učí hrát na trubku – takže po mně spíš zdědily hudební sklony... Ale kdo ví, není všem dnům konec...

Kam se na Vás lidi mohou přijít podívat a kde se dozvědí o Vašich představeních? To je jednoduché: do jinonické sokolovny, kde jsme si vybudovali malé komorní divadélko. Bohužel pravidelně nehrajeme, protože po dvou třech představeních už není pro koho hrát: všichni známí, kamarádi, příbuzní a skalní příznivci, ke kterým si dovolím počítat i Vás, to už viděli.
Marata jsme hráli asi sedmkrát, také na pražské přehlídce, dopadli jsme tam nejlépe ze 14 pražských představení, pojedeme s ním do Chotěboře, a rádi bychom ho zahráli samozřejmě i jinde. Když jsme na tom představení dělali dva roky, tak bychom se o ně rádi podělili s co největším počtem diváků. A taky bychom jim chtěli ukázat hru o kamarádství, o obětování se pro druhého, o ideálech mládí a deziluzi z jejich ztráty i o snaze zase je najít. Proto se myslím tahle hra dodnes hraje v Anglii, v New Yorku, v Izraeli...
Kdo se bude o souboru chtít dozvědět něco víc, tomu bych poradil, ať se podívá na webovou stránku souboru na adrese: www.tawaba.com
A rádi budeme informovat o našich představeních každého, kdo nám pošle svou e-mailovou adresu (na: osm@centrum.cz nebo refektar@centrum.cz).

A propos: nechcete si s námi přijít zahrát divadlo? Zapálených lidí je vždycky málo...

26.01.2004 - Společnost - autor: Tereza