Texty: Kutná Hora, ochotníci Fany a Anton Hartmannovi. In: Vrbová, Alena: Kronika rodu Hartmann, část Kutná Hora, rukopis, rodinný archiv, 2011.

Vrbová, Alena: Kronika rodu Hartmann, část Kutná Hora, rukopis, rodinný archiv, 2011.

Kutná Hora, ochotníci Fany a Anton Hartmannovi

Celá vlastenecká společnost si uvědomovala, že ke smývání německého nátěru Kutné Hory je potřeba především místní inteligence. Prostředkem k šíření českého jazyka bylo divadlo. Z Antona a Fany se stali náruživí ochotníci.
V rodišti Josefa Kajetána Tyla, již v době příchodu Antona a Fany do Kutné Hory, pilně hráli pod vedením MUDr. J. Štětky ochotníci. Manželé rychle s touto společností splynuli a stávají se oba, dva roky po svém přistěhování, členy ochotnického spolku, který měl na repertoáru hlavně divadelní hry svého rodáka. Kde se hrálo do roku 1864 nevím, ale když v tom roce obec kutnohorská postavila novou budovu reálky, našli ochotníci útulek právě tady. Od té doby se nepřetržitě hrálo v reálce, v podstatě až do doby, kdy bylo postaveno v Kutné Hoře divadlo kamenné. Anton byl zvolen pro vnitřní správu „Ochotnického divadla v Kutné Hoře“.
Místo tedy ochotníci měli, ale obec na sebe nemohla nebo nechtěla převzít náklady spojené s úpravou hlediště a jeviště. Ochotníci si však velmi rychle pomohli. Bylo vydáno 400 akcií po 2 zlatých a ty byly téměř všechny rozebrány MUDr. Štětkou, lékárníkem Proboštem, paní Havlenovou a Antonem. Rozprodán byl i zbytek. Méně movití, ale obětaví, přispěli potřebným dřívím a jiným materiálem. Výnosy z ochotnických her, ale i maškarních plesů a merend pořádaných touto divadelní partou, bývaly věnovány místním dobročinným účelům.
Hrálo se mnoho a s nadšením: v neděli česká představení s podmínkou, že ve čtvrtek se bude hrát německy. Jinak to c.k. úřady nepovolily. Byla to krásná doba kvasu. Hrály se vlastenecké hry Václava Klimenta Klicpery a Jana Nepomuka Štěpánka tak vroucně a přesvědčivě, že pro českou věc byli získání i mnozí z těch, kdo přišli vlažní a obojací. I smích v parodii rytírny „Ženiši“ sehrával roli vábitelskou. Herci ochotníci, více nebo méně měl každý talent, ale hlavně - všichni měli lásku k divadlu. Společnost pro svou rozkoš dávala Macháčkovo přebásnění Goethovy „Ifigenie“ a Schillerovy „Panny Orleánské“.
Ve dny německých představení troufali si i na „Kabale und liebe“. Měli představitele hlavních rolí – manžele Hartmannovy.
V prvních dobách ve své spolučinnosti se spolkem ochotníků Anton aktivně vystupoval častěji, později, když už se tu vypracovalo několik mužských sil, jen zřídka. Ponechával si jenom organizační záležitosti, vedení režie a navrhování případných dekorací, zvláště krajinářských.. Sám byl dobrý malíř krajinář samouk a k ruce mu bývali oba jeho přátelé Jiří Zach a malíř profesor Antonín Knor. Podle jeho návrhů je prováděl místní dovedný malíř pokojů Richter. Již nestával na jevišti, ale doma si Anton ještě po letech zpívával „Když já jsem byl princem z Arkádie, žil jsem v radostech v rozkoši…“ V operetě „Orfeus v podsvětí“ si zvolil úlohu Charona a Fany zpívala Euridiku. Pod Antonovým režijním vedením byla stále více uplatňována čeština.
Zato jeho žena Fany se brzy vypracovala na zdatnou ochotnici, které mohly být svěřovány i hlavní role. Již roku 1856, kdy byla dne 27. února pořádána hudební akademie v prospěch „Jesliček“, spolku na podporování mateřských škol, přednesla Fany proslov od Petra Miroslava Veselského (otec paní Terezy Šmahové, choti herce Národního divadla v Praze), spisovatele a regenschoriho při chrámu sv. Jakuba v Kutné Hoře. Od té doby jí byly přidělovány stále čelnější úlohy. Byla by jich dlouhá řada a proto jen namátkou – Mlynář a jeho dítě, Paličova dcera, Strakonický dudák, Jiříkovo vidění (Tylovy kusy). Debora. Marie, dcera pluku s Františkem Kolárem jako hostem, Sirotek Lowoodský. Úklady a láska, Monika, Magelona, Svatba při lucernách, Kupec benátský (při němž úlohu Šajloka znamenitě zahrál profesor Knor, a Fany Jesiku). Damoklův meč, při němž jako host účinkoval opět František Kolár a jiné.
O tom, jak byla Fany na jevišti oblíbena, svědčí epizoda, kterou po letech zažil Fanin syn Robert už jako dospělý: u třeboňských rybníků se setkal s malířem Chitussim, oba tam skicovali. Dali se do řeči. Představili se. Když padla zmínka o Kutné Hoře, Robertově rodišti, zvolal Chitussi: „Jakže, jste synem té výtečné herečky paní Hartmannové? Víte-li, že jsem nelenil, kdykoliv hrála, a putoval pěšky z Kolína, kde jsem tehdy studoval, do Kutné Hory a v noci zase zpět?“
Brzy byla činnost ochotníků známa nejenom doma, v Kutné Hoře, ale i v okolí, odkud se obecenstvo hojně dostavovalo. Jejich výkony byly srovnávány s výkony ochotníků chrudimských, kteří byli v té době vysoce ceněni.
Do divadla zapojovali manželé i svoje děti. Robert například pronesl několik vět ve hře Rozpustilí kluci, dvouletá Lotka hrála Fany v Mageloně dcerku; Fanče, Max a Robert tančili v jedné hře Cikána a Cikánku a Harlekýna. Kostýmy se šily svépomocí doma. Pro rytířské kusy vyráběl Anton z lepenky brnění, polepená stříbrným papírem. Byl manuelně velmi zručný a vždy k této práci přizval děti, aby mu pomáhaly a něco se přiučily.
Pro děti to byl vždy zážitek, který v nich nechal hluboký dojem do dospělosti. Robert: „V Jelínkově divadelní hře „Rozina Ruthardová“ podle románu od J. K. Tyla, matka hrála titulní úlohu – Rozinu 1867 a 1868. Otce Roziny, rychtáře kutnohorského hrál velmi dobrosrdečný měšťan a cínař pan Svoboda. Ku konci děje, kdy byla Rozina konšelským soudem odsouzena k smrti, musila rozsudek vyslechnouti z úst vlastního otce, konšela a předsedy soudu – Rutharda. Svoboda se do své úlohy tak vžil, že lítostí nad osudem Rozininým skutečně plakal! Hojné slzy kanuly mu při prohlášení rozsudku z očí. Podle místní pověsti byla Rozina pro svou zradu města odsouzena k zazdění za živa. Otec připojil – jakožto režisér ku konci představení (jak bývalo tehdy obvyklé) „živý obraz“. V rozestaveném výklenku v přítmí stála hrdá Rozina. Před výklenkem dva
zedníci. Jeden kleče na jenom koleni, nabíral lžicí maltu z bedny, druhý kladivem přiklepával položenou cihlu. Osvětlení obrazu „bengálským ohněm“, tehdy běžně užívaným při zatemnění hlediště, dodalo patřičný efekt. Hra tato několikráte se opakovala pro místní děj. Z nás dětí byli jsme asi tři přítomni. Pamatuji se do dneška, jak i mě kanuly slzičky z očí, když maminku zazdívali!“
Jak již bylo řečeno, byly výnosy z ochotnických představení věnovány na místní dobročinné účely. Ochotníci sami také pořádali maškarní plesy a merendy, zvláště pro mateřskou školu „Jesliček“ a rovněž pro „Šibřinky“ tělocvičné jednoty Sokol kutnohorský. Anton opatřoval nákresy pozvánek od přítele Františka Kolára, který vedle herectví byl i ilustrátorem Vilímkových Humoristických listů. Některé nákresy byly dílem Antonína Knora.
Celá divadelní společnost se scházívala i na Špahovce. V zimě se nacvičovalo v domě, v létě se sedávalo hlavně na zahradě u kuželníku, kam byly pro větší pohodlí návštěvníků sneseny židle, roztroušené po celé zahradě. Po celé slunečné odpoledne až do západu slunce tu byl příjemný stín. Bývalo tu hlučno a veselo a někdy se koulelo až do noci. Po ruce bylo vždy dost olejových lampiček nebo lampiónků. Vybíraly se budoucí kusy, zkoušely se připravované a přetřásalo se, co již bylo sehráno. Přátelé a i obchodní partneři tu byli rádi viděni, cítili se tu dobře – manželé kolem sebe šířili báječnou atmosféru. A byl tu dohodnut i nejeden vážnější obchodní podnik.
Z divadelní branže – prostřednictvím Františka Kolára – tu byli: Otilie Sklenářová-Malá, E. Pešková a Ferdinand Šamberk. I ostatní hosté jsou pestrou přehlídkou – historický malíř Antonín Lhota, kutnohorský rodák; spisovatel J. Lier, profesor Durdík, profesor malířské akademie E. Tonner, Václav Vlček, velkoprůmyslník Korbel – Čech ze S. Franciska, jehož jmění se v té době odhadovalo na milion dolarů. Dokonce je přijel navštívit i páter Rojek, který Fany v NMnM křtil a manžele oddával. Profesor Antonín Knor, malíř, Antonín Nosek, profesor Vilém Kurz, Julius Roth. Některá přátelství vydržela Hartmannovým ještě v další generaci a proto se u některých zastavme.