Texty: AS 2001, č. 3, s. 3, Vladimír Zajíc.

Fenomén F E M A D aneb Fénix potřetí

Novokolárista by ze rtů jistě vydal zvolání: Ha, stůj noho! Posvátná jsou prkna sálu poděbradského Na kovárně, krví androše divadelního zbrocená! A možná proč by ne, když XXIX. ročník FEMADu se konečně po 14. letech vrátil zpět do míst, kde před třemi desítkami let otevřel prostor pro nonkonformní divadla. Pro divadla odmítnutá, odmítaná a odmítající vznikl tehdy FEMAD jako Antihronov. To je název, co? Ona je vůbec potíž s označeními jako takovými, a to nejen s názvy spojenými s dobou propadlou do času vzdálenějšího než válka prusko-rakouská. Není však třeba chodit zpět. Stačí současnost a představa, co si divadelní pravnuci počnou za 50 let s názvem: Národní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Festival mladého amatérského divadla Poděbrady / Divadelní Třebíč. No, jen si to představte! My dnes víme proč a nač bylo nutno názvem vše vymezit. Víme o souvislostech. Ale co ti po nás? Ach jo. Prý též něco slov třeba napsat o proměnlivosti fenoménu FEMAD. Kdyby to byl nekrolog, to by se lkalo, lálo či vychvalovalo, ale takhle?
Něco slov?
Byzantion, Konstantinopolis, Cařihrad a Istambul označují různými jmény stále stejné místo-město. FEMAD migruje, však jeho stálost trvá v úsilí nahmatat teď a tady, a též budoucnost, divadlem. Něco slov? Tak jo. Podzimní podvečer - tenkrát. Od Labe mlhavo, popotahujeme z ligejrosek opřeni o zabedněnou kašnu. Nevraživě obhlížíme rumiště stavby a do uší nepříjemně naráží štěbetání ruštiny Asiatů, kteří táhnou kolem nás do škamen. Poledne - dnes. Studna v plné pískovcové nádheře chrlí do slunce vodu, na dně pableskují mince těch, kdož se chtějí navrátit, a stavební marast je pryč. Však štěbetání ruštiny Asiatů táhnoucích kolem nás do menzy trvá.
Tenkrát se hrálo všude. Ve velkém sále, v malém, ve spořitelně, v sokolvně. Dnes jen v sále velkém neb z malého je kino. Zámecké divadlo se chlubí dvojnásobným foyerem a restaurací v úrovni příkopu, ale běda, forbínu má širší než je ta pod sloganem Národ sobě, navíc orámovanou smetanovou bělobou, včetně schodů se zlatavým zábradlím jak v metru. Krom štěbetání Asiatů se naštěstí nezměnila ani chutná zmrzlina, hlavně švestková, ale především zůstalo divadlo. Chuť divadla a chuť divadlem vyprávět.
Něco slov?
Když se FEMAD narodil, lze s legitimně nadsazeným patosem konstatovat, že většina na něm uvedených inscenací se snažila - nebo se s odstupem let zdá že se snažila - odhalovat a zkoumat úzkost a obavy a vztek, ukryté pod povrchem každodenního života. Zkoumání šlo přes dramatické texty, prózu, poezii, ba šlo i přes žánry pokleslé a tedy pro establishment zdánlivě neškodné. Zkoumaly se prostě tlakové body společnosti. Nešlo o ty, které vyhřezávaly, neb byly již k neudýchání. Kdepak, divadlo se dotýkalo jevů ukrytých pod povrchem, a přece dostatečně citlivých a až po okraj plných emocí, takže se z nich dalo čerpat jak z artézských studní.
Když FEMADu narostla chlapácká ramena, musel z Poděbrad, z důvodu rekonstrukce zámku, odejít. Paradoxně pak léta tovaryšská, spadající též do obnovy řádu, si odbýval návratem k počátkům oslovení člověka divadlem, návratem k divadlu určenému dětem. Nezáleželo kdo dětem hraje, zda dospělí či děti, ale záleželo na tom - a zkoumalo se - jak a kudy oslovení proudí. Co je dostačující, co už ne, a co dokonce k překvapení mnohých jsou děti schopni akceptovat, ač lety „prověřené“ pedagogické poučky hlásaly opak. Výsledné zjištění, že divadlo je jen jedno, že nemá recepty, a buď je dobré nebo špatné bylo nasnadě zrovna tak, jako že divadlo pro děti, potažmo pohádky, pokud mají být divadlem, jsou žánrem náročnějším než komedie a tragédie dohromady.
Tovaryšská léta FEMADu končila, když se téma divadla pro děti začalo točit v kruhu, a navíc po 14. letech nastal okamžik znovuotevření Divadla Na kovárně v areálu poděbradského zámku.
FEMAD roku 2001 jak Fénix po třetí povstává a do křídel nabírá vzduch v nových souvislostech národní přehlídky, avšak po prvním ročníku nelze provádět jakékoli resumé. Pouze lze říci, že FEMAD provází cosi, co souvisí s obsahem pojmu génius loci. Ne nadarmo se poprvé realizoval v prostorách zámku Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, pak na knížecím rodovém území Slavníkovců v Libici nad Cidlinou, a nyní zkouší opět zakotvit u krále Jiřího, prvního muže na světě, který naformuloval zakládající listinu mírových smluv mezi národy Evropy, tedy cosi, čím předznamenal OSN.
Něco slov?
FEMADu láskou k divadlu hořícímu a po třetí z popela obrozenému lze přát šťastný a dobrý let a za letu skvělý nadhled. Platon kdysi prohlásil, že: Touha po nesmrtelnosti nachází u některých lidí výraz v tom, že konají věci, díky nimž je pak příští generace opravdu chovají v obdivné úctě. Toto snad Fénixe FEMADu nepostihne, neb vznikl ze zcela jiné potřeby. Snad se mu nestane ani to, co letos Třebíči, kdy člen sokolovského divadla znásilnil Múzu. Ach jo, i to se stalo, že divadelník nevěděl, že Múza sama si vybírá, že sama volí, komu tvůrčí políbení na čelo vtiskne a komu ne. Ach jo, vyrvat Múze polibek je smůlovatější než rozbít sedmkrát sedm zrcadel.
Těším se na FEMAD a na divadlo. A proto pravím, zvedněme číše a vzpomeňme těch, kdož u prvního zrození Fénixe stáli a odváti jsou již navždy, jak ten dým z ligejrosek nad vodami Labe za mlhavého podvečera kdysi tenkrát.
Vladimír Zajíc