Texty: AS 2001, č. 3, s. 17, Jiří Pitr.

Zamyšlení scénografa

Zamyšlení nad Národní přehlídkou amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Na přehlídce se soubory představily jednadvaceti inscenacemi různých žánrů, stylů a názorů. Na první pohled se zdá, že základní předpoklady pro vytvoření jakéhosi pravdivého obrazu o současné amatérské scénografii jsou možné na této kolekci vystopovat. Sice jen rámcově, v hrubých obrysech, neboť v tomto nesourodém celku se odrážejí nesouměřitelné podmínky jak žánrové, tak provozně materiální a rozporem mezi délkou divadelní praxe a zkušeností.
Beznázorová scénografie, nepřesahující meze výtvarné průměrnosti, tvoří převážnou většinu současné amatérské scénografické tvorby. Rozhodně je mezi nimi více těch, kteří jsou pouhými provozními dekoratéry představení než tvůrci.
Zaměřme se nyní na pozitivní hodnoty současné amatérské scénografie a na cesty, kterými se na desátém festivalu amatérského činoherního a hudebního divadla ubírá. Na těchto inscenacích si plně uvědomujeme, že tvůrčími složkami představení jsou v nerozlučné jednotě a vyváženosti všechny složky. Režijní názor na inscenaci pak naplňuje nerozdělitelné partnerství hereckého projevu jednoho stylu, vycházející z poetiky souboru, spolu s emotivně dramatickým hudebním zázemím na živné půdě tvůrčího scénografického řešení přináší inscenace, kde dochází k hlubokým zážitkům a dostatku impulsů pro fantasii jak u jevištních tvůrců, tak i u diváků.
Příkladem toho byla inscenace ODYSSEOVA CESTA. Prostor tvořila architektonicky koncipovaná stavebnice, pozůstávající z náznaku nosných sloupů zakončených dvojicí otočných horizontálních ramen, sloužících k zavěšení mobilních bílých pruhů textilu a v pozadí umístěna konstrukce - jakési vertikální výsuvné plošiny - tvořící spolu s pylony trojúhelníkový základní půdorys scénického řešení. Mobilnost pláten v prostoru dávala možnost k rozehrání celé řadě prostředí. Scéna se postupně stávala prostorem pro asociativnost představ a významů. Působivé ztvárnění ptáka, Sirén, Kyklopa a jejich dobových variant, loďstva, mýtů v podobě stínohry a v mnoha dalších situacích. Dekorace pak akcentovala jejich dramatický význam. Dalším jejím přínosem bylo ozvláštňování detailů v kompozici celku. Velmi emotivně zapůsobila scéna se zrcadly a následující sekvence, kdy dekorace zcela pohltí herce. V závěru pak prázdná, všeho zbavená konstrukce, dominuje opuštěnému násilně přerušenému příběhu.
Kostýmní složka byla zcela na úrovni výtvarné tvorby. Dobová předloha sloužila pouze jako inspirativní zdroj pro kombinaci s prvky současného kostýmu. V souvislosti s novým dramatickým textem se scénografie stává v rukou inscenátorů jevištní výpovědí o smyslu a ceně života.
Druhou novou příležitostí, jak lze scénografii aktivně zapojit do jevištní přitažlivosti je inscenace druhé původní hry, s názvem JEŠTĚ ŽIJU S PLÁCAČKOU, VĚŠÁKEM A ČEPICÍ. Tento jevištní příběh je vrstvením osudů a typů lidiček na pozadí malé železniční staničky. Inscenace se vyznačuje výraznou divadelností a funkčností s estetickou mírou použití ryze divadelních prostředků. Několik praktikáblů a nejnutnější mobiliář, toť vše. Funkční uspořádání a divákova představivost a fantazie je devízou. Proměny prostředí jsou před zraky diváků prováděny nenásilným dojmem a v druhé části představení se plynule stávají součástí hereckých akcí. V závěru představení vytváří sugestivní atmosféru celkovým stísňujícím sevřením v prostoru hospůdky, kde se herci kupí v pyramidu jednajících osob a jejich osudů.
Třetí imaginární scénickou komposicí je inscenace NAŠE MĚSTEČKO. Sál nyní slouží v plné šíři k provedení další hry, jakéhosi scénického pásma obrazů z poklidného městečka. Inscenátoři dospěli k významové a výtvarné koncentraci prostoru, v němž schopnost přiznání abstraktních konstrukčních prvků z konkrétního materiálu vytváří pocit skutečnosti naprosto věrně. Syntetický promyšlený prostor, rozdělený na části přípravny (kostýmy, potřebné rekvizity a scénické detaily, herce) a vlastního hracího prostoru. Tento scénický celek je funkčně domyšlen a prokomponován v každém detailu, prvku a předmětu. Vzniká tak přetvořený jevištní obraz, tvarově, materiálově a funkčně reálný, ale proměněný jak v prostoru a formě, tak i v čase. Použitím minimálních prvků se před diváky mění význam jednotlivých částí dekorace a spolupracuje se s divákovou představivostí. Citlivost a plynulost přestaveb přispěla k celkovému výbornému vyznění inscenace.
Pro představení TURANDOT, jež si tvůrci vzali jako předlohu pro vyslovení své vize světa a člověka prostřednictvím jevištního ztvárnění, byla jako scénický prostředek použita fólie. Jednoduchý průsvitný materiál, který je ve světlech jeviště výborným výtvarným prostředkem k vyvolání potřebných diváckých asociací. V této inscenaci jej však bylo použito pouze jako efektního materiálu, bez předchozího pevného scénografického řádu. V intimně pojatých komorních scénách této inscenace nevytváří nic definitivního, jen místy nahodile vymezuje hrací prostor. Účinnost celého řešení potom zákonitě selhává. Takové řešení se stává v toku inscenace zcela nepodstatné a nic nezdělující.
Naproti tomu v inscenaci HRÁČI, jejíž divácký efekt je založen taktéž na vizuálním účinku samostatného materiálu, v tomto případě surového dřeva, je zcela odlišný. Nejen že jeho použití je opodstatněné jako výrazový prostředek doby, do níž je inscenace zasazena, ale působí na diváka jako prostor, z kterého není úniku, jako pomyslná klec, či past, která se klene nad jednotlivými aktéry v okamžiku podrazu. Dekorace svým výborným technickým zpracováním působí čistě a účelně. Povrch dekorace má schopnost absorbovat barevné světlo, a tím podporuje sdělnost záměru inscenátorů.
Zcela jiným způsobem působila scénografie hudebně laděného představení CVOKSTORY. Základem hracího prostoru byla šikma, umožňující předvést divákovi čitelně herecké akce spolu s pěveckými a hudebními produkcemi. Uprostřed této šikmy bylo zapuštěno piano, plnící kromě své funkce i funkci centrální zvýšené hrací plochy. Na obou bočních polokruhových stěnách, vymezující hrací prostor šikmy, byly znázorněny mapy západní a východní polokoule. Materiál použitý na tyto stěny umožňoval nástupy herců v celém rozsahu ploch, zastával zároveň funkci promítacího plátna, před nímž se v mihotavém světle stroboskopu objevovaly výjevy jednoho z vynálezu století - filmu. Toto předznamenání rozdělení na východní a západní část je dovršeno definitivním rozdělením světa přepažením „Železnou oponou“. Na obou stranách rozděleného jevištního prostoru pokračuje rychlým tempem sled dalších událostí. Nemalým jevištním významem se na inscenaci podílí stylizovaný význam použitých rekvizit, například velké hodiny, jejichž živá kukačka provází, komentuje a posouvá století od svého zrodu k jeho konci, telefon, radio, televize, družice... Kostýmní stylizace líčení je v plném souladu se stylizovaným projevem herců.
Výtvarná stylizace kostýmů a hracího prostoru zde má podstatnou funkci zdivadelnění a přímo přispívá k podtržení jistých rysů herectví.
Není účelem tohoto poohlédnutí popisovat nebo hodnotit inscenace tohoto festivalu, spíše připomenout základní funkci scénografie ve vytváření prostoru pro herecké jednání a prostoru pro vyjádření myšlenky hry. Je to prostředek sdělení, pracujícího s metaforou, kterou může být kostým i prostor i rekvizita. Scénografie je součástí režijního programu a naplňuje jej v jeho významové a estetické funkci. Žel, v převážné míře se většině souborům často tyto myšlenky realizují v obtížných technických podmínkách.
Co říci závěrem? I když se většinou setkáváme na představeních se scénografickou konfekcí, někdy až s přílišnou dekorativností předváděného prostoru, projevuje se i tendence estetického prolínání a působení scénografie při vytváření vizuálního dojmu celého představení. Tento trend, byť menší skupiny tvůrců, je však slibným příslibem do budoucnosti.
Jiří Pitr