Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / žy Ohlas vydání / 03 Divadelní noviny, č. 1/2011/ Jan Císař: Dědova mísa

DĚDOVA MÍSA 1/2011
Ta kniha je krásným milým dárkem…

Ta kniha je krásným milým dárkem před Vánocemi. Malované opony divadel českých zemí – sbírka dokumentace opon vzniklá v letech 2005–2010 – jsou už při prvním letmém pohledu díky designu Martina Tallera knížka sličná a půvabná. A což teprve poté, když listujete stránku za stránkou množstvím fotografií opon vytvořených známými a slavnými českými malíři i místními „samouky“, jejichž malba se často pohybuje na hranici – ne-li za ní – insitnosti. Pro milovníky a příznivce divadla, stejně jako pro jeho zasvěcené znalce jde však toto výtvarné jádro knížky zrozené v souvislosti s dlouhodobým projektem Dějiny ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a při zpracovávání Databáze českého amatérského divadla ještě mnohem, mnohem dál. Neboť editoru Jiřímu Valentovi, jenž sbírku opon shromáždil a knížku připravil k vydání, se totiž povedl mistrovský kousek. Už skutečnost, že shromáždil tento materiál – často téměř ztracený, zcela zapomenutý a nacházející se na neuvěřitelných místech, a přitom naprosto unikátní i v mezinárodním srovnání – si zaslouží velké uznání a ocenění.

Ale fakt tohoto dokumentárního obrazového materiálu otevírá navíc pozoruhodně názornou a prakticky neprozkoumanou cestu k jádru tohoto konání – chcete-li k jeho smyslu. Otevírá ji už uspořádání jednotlivých kapitol, jež střídá chronologii s tematickými souvislostmi, stejně jako četné komentáře nejrůznější povahy od řady autorů, které knihu provázejí. Ale nejdůležitější, nejpodstatnější a rozhodující jsou opony jako obraz. Divadlo, které se vzdá obrazu na oponě, vzdává se nejnázornějšího programového prohlášení, píše Přemysl Rut v jednom z komentářů. Shodou okolností jsem dostal tuto knížku o oponách do ruky v čase, kdy jsem dočítal sborník referátů ze VII. mezinárodní teatrologické konference fakulty dramatických umění Akademie umění v Banské Bystrici, který se jmenuje Má (mať) divadlo zmysel? A najednou jsem si uvědomil, že ty opony, tak jak je v jejich podobě obrazu prezentuje knížka, se vskutku názorně dobírají ke smyslu českého divadla jako k mnohostranným motivacím, které uvádějí do pohybu jednotlivce i skupiny. Tváří v tvář těmto malovaným oponám vskutku nelze vůbec klást otázku, kterou položila banskobystrická konference. Od legendární Hynaisovy opony až po divadélko v malé vesničce žádná opona, již namaloval místní malíř, o tomto smyslu nepochybovala; po svém jej vždycky předvedla. Malované opony vyrůstají především z časů divadla 19. století a ještě i – byť méně – první poloviny století minulého, jež byly naplněny projevy bohatého společenského, spolkového života i občanské tvořivé aktivity. Nelze než souhlasit s Přemyslem Rutem, že malovaná opona se ovšem může plně uplatnit jen ve společnosti, která své hodnoty, své ideály předem zná; ve společnosti, která chápe divadlo jako nástroj, jímž lze tyto hodnoty a ideály formulovat, předvést, potvrdit a rozšířit. Což by se jistě dalo chápat jako nostalgické povzdechnutí po divadelních časech dávno minulých. Myslím však, že ta základní a klíčová vizuálně-výtvarná rovina knížky přímo vybízí přítomnost nahlédnout dějiny divadla ve zmíněných letech nikoliv jako výklad, explikaci, ale právě jako smysl, jenž se tvoří, ustavuje, proměňuje a děje v mnoha rovinách a polohách. Přinejmenším je to možnost, jak při zkoumání a poznávání divadla spojit rozum a srdce.
Jan Císař

06. 01. 2011