Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / RANDÁK Jan: Vlastenectví a vlastenčení, úvod, s. 161-162

VLASTENECTVÍ A VLASTENČENÍ Jan Randák

Vlastenectví a vlastenčení – stejný kořen slova, a jak rozdílné významy a konotace. Na jedné straně vlastenectví
coby jedna z nejvyšších hodnot chování, jednání i myšlení českého člověka 19. století. Na straně druhé vlastenčení – ironizující
označení pro plané řečnění, prázdná slova a ploché zaštiťování se vlastí a národem. Jsou to i dvě dimenze formování
novodobého českého národa v průběhu 19. století. Ostatně tento rozpor vnímali i sami obrozenci a dehonestující výrazy „vlastenčit“
a „vlastenčení“ tvořily nedílnou součást jejich slovníku. Nedělejme si iluze, česká společnost národního obrození
nebyla ideálním kolektivem, v němž by každý měl rád každého a všichni byli vespolek bez sporů a názorových diferencí.
Třicátá, ale hlavně čtyřicátá léta 19. století byla jakýmsi obdobím dozrávání českého národního kolektivu. Hlavní
úlohu tehdy již nehrála výlučně úzká vrstva vzdělanců, jako byli Jungmann, Šafařík nebo Palacký. Tyto autority sice zůstávaly
v čele hnutí, nicméně novým faktorem dávajícím národnímu hnutí tvář se stalo měšťanstvo. Romanticky založený bouřlivák
Josef Václav Frič o těchto poměrech s odstupem doby napsal: „Zpozoroval jsem totiž ke svému překvapení, že mimo hloučku
pouhou literaturou živořících, učeným prachem všechen zápal v sobě umořujících vlastenců probouzel se v samém jádře
lidu, zvláště ve vrstvách drobného měšťanstva, mocný ruch národního sebevědomí, jemuž postačilo několik jen v masu
vržených, jadrných hesel, aby jimi povzbuzen byl k rozjímání nad žalostným svým stavem a k úsilovné občanské činnosti
pro vymanění se z tísně jsoucích poměrův.“
Znalost češtiny – jako předpoklad pro vstup do vlastenecké společnosti – byla v této době v měšťanském prostředí
naplněna. Došlo tak k růstu základny potenciálních vlastenců. Ovšem naprostá většina z nich se stala pouhými konzumenty,
kteří nekriticky přijímali vše, co jim bylo předloženo v českém či slovanském obalu. Tato doba je obdobím prvních českých
bálů, merend či koncertů, jež se nemohly obejít bez sentimentálních deklamací umožňujících dosud pasivním vrstvám
podílet se na tvorbě českého společenského života. Tyto akce uspokojovaly vlastenecké potřeby měšťanských vrstev a
umožňovaly jim zažít obrození národa bezprostředně na sobě samých. Většina vlasteneckého života byla organizována
právě v jejich rámci. Tím ovšem současně docházelo k rozmělňování vlastenectví, což se následně stalo terčem kritiky.
V dobových pramenech se setkáváme s kritickým poukazováním na masové vlastencování a hejslovanštění. O vlastenectví
obrozující se české společnosti by se mnohdy dalo hovořit dokonce jako o módě. V takovém kontextu nutně musela mít větší
úspěch česky psaná Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové než Máchův Máj.
Hladu po vlastenectví odpovídala kvalita velké části tehdejší tvorby s národním obsahem. Z dnešního pohledu šlo
často o velmi naivní díla. Jednotlivé počiny byly hodnoceny spíše podle kvality jazyka, než podle umělecké úrovně. Dá se
říci, že skoro každý výtvor, ať dobrý či špatný, byl považován za vlastenecký čin a byl tak širší společností chápán. Naštěstí
se našli v českých řadách tací, kteří na ono hejslovanštění a vlastencování dokázali řádně upozornit, byť se to neobešlo bez
zlé krve a osobních sporů. Mezi prvními byl Karel Havlíček Borovský se svou štiplavou kritikou jednoho z románů tehdy
oblíbeného Josefa Kajetána Tyla: „… Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví,
o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují.
Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky
pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělání národu.“