Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / PETRÁŇOVÁ Lydia - PETRÁŇ Josef: Život na venkově, úvod, s. 267

ŽIVOT NA VENKOVĚ Lydia Petráňová - Josef Petráň

Dřív než o oponách, nebo jak se kdysi říkalo gardinách, musíme něco málo povědět o tradičním lidovém projevu ve
scénických obřadech.
Na venkově, ať ve vsích či městečkách, z dávných magických obřadů přežívaly v tradiční kultuře masky, zvláš
v masopustních maškarních obchůzkách, kdy „svět se změnil naruby“ a dovoleno bylo, co jindy zakázáno. Z církevní tradice
vycházely obchůzkové hry v předvečer svátku biskupa Mikuláše, o Třech králích, z dávnějších tradic stínání krále
o letnicích a jiné místní obyčeje. Rozvržení církevních ceremonií, stejně jako světských výročních obyčejů a zábav, se řídilo
církevním kalendářem. Ten určoval čas veřejných zábav, jak stanovily policejní řády. Vrchnosti světské i církevní v časech
patrimoniální správy do poloviny 19. století zakazovaly například šenkýřům konat taneční zábavy a produkce potulných kejklířů
v době postní před Velikonocemi a v předvánočním adventu. Zrušení patrimonií a zavedení politické samosprávy
přineslo liberalizaci, ale sekularizaci venkovského života neposílilo do té míry, aby změnilo zvyky a společenské normy.
Nadále nikoho na venkově ani nenapadlo dělat muziku v postě či v adventu, natož pak na Velký pátek.
Změnu ovšem pozorujeme například v tom, že představitelé obecní samosprávy se na hospodské zábavy dívali
příznivěji, než někdejší vrchnost světská a církevní. Neviděli v nich jen příležitost „k hříšné nestřídmosti a pití“ a nezakazovali
tedy ani muzicírování a hudení učitelským pomocníkům, kteří si o tancovačkách přivydělávali na živobytí. Zejména
nový spolkový zákon z roku 1867 vytvářel příznivé sociální předpoklady pro rozvoj různorodých forem zábavy a kulturní činnosti
na venkově. Usnadnil to i vývoj vzdělanosti a rozmach komunikace s městským prostředím. Nelze pominout ani fakt,
že venkovská inteligence byla již během studia usměrňována k hospodářské a kulturní osvětě v čtenářských besedách,
hospodářských, hasičských nebo později sokolských spolcích. Dokladem a vizitkou dlouhodobého úsilí učitelů, kaplanů,
farářů, studentů a úředníků se stala Národopisná výstava českoslovanská roku 1895 v Praze s bohatou divadelní expozicí.
Předcházela jí řada regionálních výstav od sklonku sedmdesátých let. Budiž podotknuto, že působení duchovních a učitelů
v ochotnických aktivitách mělo jistá omezení, jež vyplývala z obav nadřízených, aby při komediantském předvádění na
jevišti neutrpěla vážnost a důstojnost jejich stavu. Dosvědčují to jak kroniky ochotníků, tak úřední nařízení z roku 1873, které zakazovalo učitelům na jevišti vystupovat.