Texty: GARDAVSKÝ, Vladimír: Tattoo na prknech Divadla Dialog musíte vidět. Plzeňský deník 6. 11. 2010

Plzeňský soubor Spodina a spolek Kašpar z Prahy v režii Jakuba Zindulky uvedly neotřelou a vtipnou hru Igora Bauersimy.
Výjimečnou inscenací ve svém repertoáru se může pyšnit plzeňské Divadlo Dialog od 15. října, kdy byla na jeho prknech poprvé uvedena hra Igora Bauersimy Tattoo, kterou autor napsal spolu se svou partnerkou Réjane Desvignes. Pražská premiéra se uskutečnila zhruba o měsíc dříve v Divadle v Celené. Jedná se totiž o ambiciózní společný projekt plzeňské Spodiny a pražského spolku Kašpar v režii člena činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni Jakuba Zindulky. A tak v prostorách, kde diváci obvykle sledují tvorbu amatérských divadelníků, budou se moci od nynějška pravidelně setkávat i s profesionální produkcí.
Švýcarský dramatik s českými kořeny Igor Bauersima není pro plzeňské diváky žádnou neznámou. Narodil se v roce 1964 v Praze, jeho rodina po násilném přerušení Pražského jara emigrovala do Švýcarska, kde na curyšské ETH autor posléze vystudoval architekturu. Od roku 1989 se ale věnuje práci pro film a divadlo a jeho dosud nejúspěšnější hru norway.today uváděla do nedávna Spodina v Zindulkově režii právě v Dialogu. Se spoluautorkou Tattoo, herečkou a zároveň vědeckou pracovnicí na ženevské univerzitě Réjane Desvignesovou založil Bauersima v roce 1999 produkční firmu a od té doby úzce spolupracují.
Vtipná hra obdařená neotřelými úvahami i černým humorem a uvedená v mluvném překladu Kateřiny a Markéty Vinických je ze všeho nejvíc nadobyčej sžíravou moralitou o vytrácení se odvěkých mravních zásad v současném světě, o ovlivňování myšlení a názorů lidí prostřednictvím médií, o proměnách způsobů uměleckého vyjadřování, kde lze někdy jen těžko odlišit touhu po originalitě sdělení od dychtivosti po tučném výdělku. Ale jak se ukazuje, naděje na zisk „paklíku bankovek“ nedevastuje jen oblast moderního umění ale i mezilidské a přátelské vztahy obecně. Tím se ale tématické bohatství hry zdaleka nevyčerpává. Hraje se i o odvěké chtivosti manipulovat se svým okolím ať už využíváním nadřazeného postavení, účelovým zamlčováním informací či zneužíváním citových vazeb. Dráždivě zní i četné úvahy o smyslu moderního umění, například o hledání řádu ve slovech či o rozpoznatelnosti osobního stylu, ale čím elegantněji jsou teze formulovány, tím bezpečněji se míjejí s podstatou problémů. Při dostatečně široké slovní zásobě lze ale účinně zpochybňovat jakoukoli pravdu, jak se nejednou ve hře vyjevuje.
Přes takřka nepřeberné množství otevíraných motivů inscenace působí sevřeně a divák nemá pocit, že by autor honil mnoho zajíců najednou. Je to jistě i zásluhou zkušeného režiséra, který po celé představení dokáže diváky udržet ve stavu napjatého očekávání a zároveň scénické provedení lehce a samozřejmě odlehčuje jemným humorem. Oporou je mu pětice herců. Do děje nás uvede rozhovor partnerské dvojice průběžně se hašteřící a hned se zas rychle usmiřující v těsném jednopokojovém bytě. Literát Fred (uměřený a každým coulem věrohodný Tomáš Stolařík) po čtyřech letech psaní dokončuje svůj nekonečný román. Rozhlasová moderátorka Lea (v níž Martina Prášilová jemně a citlivě odstínila mnoho poloh typického ženství) právě hrdě odmítla nabízenou podřadnou roli. Dvojice očekává návštěvu přítele a někdejšího Leina spolužáka, úspěšného tvůrce výtvarných instalací Tigera (Lukáš Langmajer pod světáckým vystupováním decentně odkrývá jeho malost). Tiger po propité noci odkáže dvojici své bohatě potetované tělo a to nikoli bez postranních úmyslů. Do děje posléze vstupuje i Tigerova manažerka a Leina nevlastní sestra Noami (Olga Ženíšková ji plnokrevně obdařila řadou protikladných rovin od odtažité rezervovanosti, přes vášeň i žal rozehrávaných s krutou vypočítavostí a příjemně šokovala i výstupem v rouše Evině). Kvintet postav doplňuje Tigerův přítel a jeho úslužný pomocník Alex (Michal Kern vytvořil přesnou studii nenápadného manipulátora, který postupně odhaluje své zneuznané ambice).
Spletitý a téměř detektivní příběh by mohl být vnímán tak, jak je hrán. Jakub Zindulka však akcentuje „obraz dnešního světa, ve kterém mizí rozdíl mezi skutečností a naší představou o skutečnosti“. Po úvodním rozhovoru ústřední dvojice Fred začne aranžovat další scény jako kapitoly svého románu za sugestivního hudebního doprovodu Vladimíra Franze v nahrávce špiček plzeňské jazzové scény Pavla Hrubého a Daniela Eberleho. Důležitý „úkrok stranou“ by možná režisér mohl divákům pomoci snáze přečíst nějakým výraznějším předělem. Zvláště když závěrečný rozhovor obou protagonistů předkládá jako atraktivní videozáznam, který však vždy s sebou přináší více rušivých momentů. Rozhovor „na živo“ by asi spíše utvrdil diváky v přesvědčení, že kruh příběhu se uzavírá.
V neposlední řadě je třeba zmínit nápaditou scénu Karla Špindlera sestavovanou z přepravek módních nápojů. Snad se firmy Romerquelle, Aquila, Coca-Cola a Heineken odvděčily tvůrcům za neplacenou reklamu vydatným sponzorským darem. Inscenaci je nutno vidět.