Texty: AS 2001, č. 2, s. 35 - 36, -šrá-.

Pražský kalich 2001

V Pražském kalichu se v letošním roce ve třech věkových kategoriích představilo pouhých 22 recitátorů a dva soubory – oba odnože divadla Ty-já-tr z Prahy 7, které pravidelně vystupuje v Divadélku Radar. Právě pravidelná představení pro veřejnost jsou jak určitou výhodou, tak i problémem divadel poezie Ty-já-tru. Pro mladé s uměleckými ambicemi je sice možnost představit se na jevišti velmi přitažlivým cílem práce, ale nevede přímočaře k rozvoji schopností a tvořivosti členů, často může působit i retardačně. Potřeba souboru vytvářet průběžně repertoárovou nabídku zavazuje dramaturgii k tvorbě alespoň třičtvrtěhodinových pásem, které je možno uvádět jako večerní program. Přitom schopnosti i interpretační zkušenost a kultivovanost jednotlivých interpretů jsou různé a tomuto nároku vždy neodpovídají. A výběr také nemusí být interpretům tak vlastní, aby došlo k plnému, nefalšovanému souznění, které ve výsledku působí jako autenticita projevu. To se stalo při Kunderových Monolozích, s nimiž se představila skupina pod vedením Luďka Horkého. Byly důmyslně aranžovány slovně i pohybově, ale akce většinou text pouze ilustrovala, nevnášela do něj jinou, novou, jen této interpretaci vlastní kvalitu. Celek tedy ani nemohl působit autenticky. Porota proto vybrala pro postup na WP druhou skupinu, která pod vedením Martina Čepelíka připravila pásmo Fryntovy poezie pod názvem Život je hroch. Leccos chce ještě dotáhnout, našlo by se v něm i pár drobnějších omylů, ale vystoupení nepostrádalo spontaneitu, hravost a cit pro styl autora. Zaujalo i výbornou živou hudební složkou.
Z první věkové kategorie do 17 let si postup na Wolkrův Prostějov vybojoval Vojtěch Bárta, recitátor dosti atypický. Jeho síla rozhodně nespočívá v technice přednesu, naopak zde má dost co dohánět. Má však velkou schopnost komunikovat s divákem a jaksi mimochodem, možná i proti jeho vůli, ho přesvědčit o svém názoru. Víc se mu to podařilo ve Fischlově povídce Kiosek v Jeruzalému, méně v Aškenazyho Zvláštním umění.
Druhá kategorie byla silnější početně i kvalitou jednotlivých vystoupení. Představila se v ní řada zkušených a úspěšných recitátorů předchozích let, takže jsme mohli slyšet výkony záměrněji vystavěné a propracované. Nejvíc (i proto, že v obou připravených textech) uspěly Karolína Jurčíčková a Tereza Tobiášová. Jurčíčková si velmi promyšleně a s gradací pohrála s formálním vtipem Vodňanského veršované anekdotky Vzrušený dopis. Jako druhý text přednesla báseň Wisłavy Szymborské Láska na první pohled, v níž dokázala vystihnout atmosféru, ale neporadila si beze zbytku s rytmem a tempem projevu. I Tobiášová zvolila k interpretaci dvě notně rozdílné předlohy, přesnější však byla ve finále, když vyprávěla úryvek z knihy Ivana Krause To na tobě doschne. Jen prvé texty přesvědčivě vyšly Štěpánu Páclovi (Hrabě: Reduta blues) a Lucii Fulínové (Berková: Kdybybytí), kteří za ně získali čestná uznání. Tereza Pultarová a Marie Janoušková předvedly výkony, které bývají komentovány slovy „méně by bylo více“. Velká expresivita projevu zastřela půvaby jejich textů a neumožnila je gradovat.
Marcela Machová ve třetí kategorii přesvědčila jako vypravěčka, která dokáže zaujnout diváky a vytvořit silné napětí (v úryvku z Grinovy Jessie a Morgiany), i jako vynalézavá interpretka beatnické poezie Diany di Prima, v níž využila i výrazné pohybové stylizace. Postup na WP získal i Jakub Slach, který v dvojici textů Skácela a R. Mc Cougha zaujal podmanivě přirozeným projevem i schopností interpretovat velmi odlišné předlohy lyrického i tragikomického výrazu. Čestné uznání asi moc nepotěšilo v minulých letech úspěšnější Kláru Jelínkovou. Její přednes Palivcova Pečetního prstenu ani tentokrát nepostrádal jistou magičnost, která je této recitátorce vlastní, ale naznačoval, že jde spíš o kouzlo osobnosti než o přesné zacílení výkonu.
-šrá-