Texty: ČERNÍK, Roman Černík: Dramatická výchova v kontextu českého amatérského divadla v posledních dvaceti letech, s. 42-47. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

REVOLTA PROTI TRADICI

DRAMATICKÁ VÝCHOVA V KONTEXTU ČESKÉHO AMATÉRSKÉHO DIVADLA V POSLEDNÍCH DVACETI LETECH
Roman Černík

Proč stále učím dramatickou výchovu
Na úvod svého textu bych se s Vámi rád podělil o drobné poznámky k tématu, které je pro mě osobně v tuto chvíli velmi zajímavé a se záměry sympozia se těsně setkává. V posledním roce, po deseti letech působení v Ateliéru dramatické výchovy na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity, se znovu pokouším sám sobě definovat prostor pro učitele dramatické výchovy. Deset let se snažím připravovat studenty učitelství se specializací Dramatická výchova také na to, že budou působit na malých městech a v obcích západních a jižních Čech. Naši studenti přichází na fakultu především z venkova, z pohraničí, a mnozí z nich se tam, domů, také vrací. Mnozí odcházejí učit opět do pohraničí, do měst a vsí často daleko od kulturních center. Právě oni pak mohou (a věřím také, že budou) naplňovat i další, řekněme komunitě-kulturní role učitele. Právě to je prostor, o němž v současné době uvažuji: nakolik naše práce vybavuje studenty k tomu, aby mohli po absolvování učitelství dramatické výchovy vytvářet kolem sebe ono kulturní milieu, které směřuje třebas k divadlu, k jeho nejrůznějším podobám od školního dětského divadla až k velkým amatérským produkcím v místě zavedených ochotnických souborů. Aby dokázali navazovat na místní tradice a aby je dále rozvíjeli. Takové otázky jsou zajisté i pro téma sympozia velice důležité a zajímavé. Ano, mám představu těsného sepětí mezi prací učitele dramatické výchovy a místního komunitního (ochotnického, amatérského) divadla. Učitel si může svou profesionalitou a profesním vybavením vybudovat slušnou společenskou pozici, rozvinout mezilidské vztahy a zároveň občerstvit místní ochotnické divadlo.

Co je vlastně dnes dramatická výchova?
Dramatická výchova vstoupila v devadesátých letech do české školy a prostor, který se jí otevřel, byl najednou širší, než sama mohla „strávit“. Dramatická výchova přinesla dimenze, které často škole do dneška chybí. V lekcích dramatické výchovy mohou žáci rozvíjet praktickou komunikaci, spolupráci a zabývat se svým zážitkem. Je třeba spravedlivě připomenout, že mnohé bylo připravené a vyzkoušené, ať už to bylo v ZUŠ (dříve v LŠU) nebo v různých kroužcích při ochotnických souborech, při Domech dětí a mládeže, atd. – tedy právě v oborech vedených cestou k veřejnému vystupování, cestou k dělání divadla. Zajímavé je, jak vstup dramatické výchovy škola a učitelé vstřebali. Dramatická výchova najednou zabírá větší prostor, a komunikativnost a práce se zážitkem z vlastní činnosti, spolupráce a partnerský přístup jsou okouzlující a inspirující. Později se právě tato složka osamostatňuje a začíná být označována jako „osobnostně-sociální rozvoj“ (osobnostně sociální výchova), i když často a pro mnohé je právě ona stále ještě tou pravou dramatickou výchovou. Ale chybí to podstatné, „učení se o divadle“, „učení se o divadle divadlem“ (srovnejme např. s výtvarnou výchovou).
I když se osobně oboru věnuji více než dvacet let (od intuitivního ohledávání přes studium – i se zahraniční inspirací – až po svou současnou pozici), vnímám v českém prostředí potřebu stále znovu dramatickou výchovu pojmenovávat, protože má i ve světě divadla různé výklady. Je zajímavé porovnávat ji se sesterskými obory: když se řekne výtvarná výchova nebo hudební výchova, nikdo nemá problém si představit, co obnášejí, neboť jsme si jimi všichni prošli. Už od dob Marie Terezie se učí děti v české škole kreslit a zároveň se, doufejme, dozvědí o Mánesovi či Picassovi. Stejně tak se i v hudební výchově děti a mladí učí zpívat a doufejme také, že se dozvědí něco o Smetanovi a opeře či operetě. Ale divadlo bylo součástí školního plánu vždy jen jako součást literatury, čili z oblasti divadla se naše děti stále a především dozvídají, že „Shakespeare napsal ty a ty hry a že Tyl měl dvě manželky a umřel kousek před Plzní…“, že vlastně divadlo je literatura! Ale co divadlo jako svébytná lidská činnost opravdu je (co to pojmenování opravdu znamená), čím je skutečná divadelní činnost a konkrétní setkání s příběhem prostřednictvím skutečného („psychofyzického“) jednání, to svůj prostor ve vyučování stále hledá. O to usilovněji, že i ve školách realizované „povinné“ návštěvy divadel jsou povětšinou brány jako akce mimo školu. Ale ani z pozice oboru samého to není snadné, protože obor sám se často zvláštním způsobem definuje. I naši studenti ještě dnes řeknou: „Já jsem teď v hodině dějepisu použil dramatickou výchovu.“ Patrně někdo v hodině předváděl, jak byl Jan Hus smutný, když musel odejít na Kozí hrádek atp. … Ale z druhé strany se k oboru dostávají hodnocení, která jsou slyšet i na divadelních přehlídkách: „To je představení, které je dramatickou výchovou,“ nebo „vzniklo dramatickou výchovou“ či „je ve stylu dramatické výchovy.“ Patrně se jedná většinou o epické divadlo nebo o postupy divadla poezie, často s kolážovitou kompozicí – tedy o divadlo nedramatické, nečinoherní.
Proto si myslím, že je dobré vymezit a znovu připomenout – dramatická výchova je školní předmět, ve kterém se děti učí o světě dramatického umění i prostřednictvím postupů v divadle obvyklých – jednání v situaci, hraní rolí, improvizací atd. Předmět, v němž si studenti mohou vyučovanou látku přímo zkoušet, stejně jako ve „výtvarce“ nebo v „hudebce“ či u nás stále zanedbávané slohové (tvůrčím psaním inspirované) části výuky jazyků. Zkrátka, prostřednictvím tohoto esteticko-výchovného předmětu mohou žáci a studenti (nebo také dospělí účastníci kurzů) něco o divadle a jeho podobách poznat a taky si sami zkusit, zažít – učit se prožitkem.
Samozřejmě jsou tu další blízké obory, školní divadlo, studentské divadlo, dětské divadlo, tedy prostor pro ty, kteří jsou díky nějakému zájmovému kroužku směřováni k tomu, aby se pokoušeli veřejně vystupovat. A v tomto ohledu mi připadá zajímavé rozšířit a prohloubit vybavení učitelů pro širší komunitní divadelní práci.

Dramatická výchova jako prostor setkávání školy a amatérského divadla
Kromě své učitelské praxe se také aktivně podílím na světě amatérského divadla jako organizátor, lektor, porotce i účastník festivalů amatérského, studentského i dětského divadla a setkávám se přímo s představeními, která se hlásí vědomě k předchozí školní práci (jen namátkou z letošního hronovského programu ZUŠ Olomouc, ZUŠ v Turnově nebo Studio Dagmar, které je při pedagogické škole v Karlových Varech), řada přehlídek a festivalů by bez „zuškových“ souborů ani nebyla. A zde přicházejí otázky, které mě v současné době nejvíce zajímají: co z toho zástupu mladých lidí zbude po odeznění školních časů pro svět dospělého amatérského divadla? Co zůstane, anebo dokonce čím obohatí svět místního amatérského divadelnictví mladí lidé, kteří se tři, pět i více let svého dětství a dospívání zabývají divadlem? Kde jsou všichni ti lidé, kteří projdou ročně „dramaťáky“ a dětskými soubory, kde se dále angažují? Rostou z nich noví amatérští herci nebo noví profesionálové? Jsou z nich ti, kteří třebas jako úředníci podporují svět estetické umělecké tvorby, jak zájmové, tak profesionální? Existují například manažeři z ČEZu, kteří prošli dramatickým kroužkem a mají potřebu podporovat tyto aktivity? To se zatím příliš mnoho nevidí...
Podobně je to s otázkou kontinuity zájmu o divadlo. Jak to funguje, když mladí lidé opustí bezpečné hájemství svých dětských nebo středoškolských kategorií, jak pokračují dál? Podle mé zkušenosti není příliš mnoho mladých souborů, které by nadále pokračovaly jako soubory dospělé a dělaly věci, které už nejsou jenom tréninkem či přípravou, seznamováním se se světem divadla. A zde je přímý prostor pro skutečně těsné setkávání dramatické výchovy se světem amatérského divadla. V kraji, kde působím, stále existují soubory, které si samy pěstují svůj dorost a děti. Zpravidla to je tak, že rodiče přivedou své děti a ty pak své kamarády do souboru, který dlouhodobě funguje, a od dětských rolí v Lucerně apod. se dopracovávají k hraní rolí velkých. Bez nějaké velké metodiky, pouhým okoukáváním od starších a zkušenějších vzniká určitý způsob práce. Myslím si, že právě toto mezigenerační setkávání chybí souborům při školách, ZUŠ apod. Jednogenerační vyladěnost (jež je samozřejmě dána školními osnovami a organizací školní práce) přece jen omezuje schopnost učit se od druhých, od dospělých, od sousedů navzájem – být součástí místní tvořivé komunity.
Zajímavým problémem při hledání odpovědí na zmiňované otázky je vnímání „bezpečí“ školy, pevného rozvrhu a role vedoucího. Organizovanost a vedení jsou cestou k tomu, že se stále čeká, až někdo přijde a „řekne nám“. Není to často práce z potřeby, z chuti se vyjádřit, sdělovat. Paradoxně to ale odporuje způsobu práce souborů na školách: většina z nich pracuje způsobem, který není blízký dramatickému činohernímu divadlu. Spíše zde můžeme použít současný termín devising theatre, autorské divadlo vznikající z materiálu sbíraného tou skupinou, často na lyrickém základě. Právě tady vnímám stále prázdné místo – je třeba si uvědomit, že to, co tvoří hlavní proud divadla, je vlastně interpretační činoherní divadlo. Práce na tomto poli s dětmi nebo středoškoláky je mnohem komplikovanější a potřebuje více času a zkušeností, aby si zachovala i výchovné a pedagogické působení ve smyslu osobnostně-sociálním, ale zároveň ctila řád a postupy této divadelní práce. Byť ta začasté, dělá-li se nelacině a poctivě, není tak zábavná, jako když si žáci a studenti vytvářejí své vlastní projekty, když si mohou zkoušet věci, které jsou postaveny na fantazii a improvizaci. Ale právě jistá kázeň, potřeba hledat výklad a snaha dospět k nějaké pevné formě – tam máme, myslím, jako učitelé dramatu velkou rezervu. Zde se můžeme setkávat s divadlem, nacházet společné styčné body a pevněji spolupracovat (jak se ukazuje i po mé zkušenosti krajové, kde to funguje).
Učitel dramatu by měl být erudován v divadelní teorii, měl by mít jistou orientaci ve světě divadla, a to především toho současného. Tak může kvalifikovaně nabízet místním ochotníkům jiné autory a jiné žánry než třeba ty, které má v repertoáru tradičně fungující ochotnický soubor na vesnici. Ale zvýraznit a ocenit bych chtěl zejména mezigenerační zkušenost: v souborech, které mohu sledovat, se děje obzvlášť cenné a zajímavé setkávání seniorů se studenty a dětmi. Situace, která se z celospolečenského prostoru vytrácí.
Pravda, setkávám se také s tím, že místo vzájemného obohacování dochází k rozporům a nevraživosti, například: na jednom malém městě existuje Základní umělecká škola a na ní literárně-dramatický obor, kam děti chodí a učí se recitovat apod. V tom samém městě existuje také ochotnický soubor, který má své dětské studio, a vzniká zvláštní nevraživost – „my to děláme takhle, vy to děláte takhle“. Dokonce si navzájem ani nenavštěvují představení. Nevidí to cenné, že se mohou navzájem obohatit. Bohužel, není to nijak neobvyklá situace, a přemýšlím, kde mohlo takové napětí vzniknout. Přitom lze po 20 letech prokazatelně posoudit, že svět dětského a studentského divadla dokázal svět amatérského divadla obohatit.
Vraťme se zpět k přehlídkám a festivalům: vedle velkých tradičních činoherních přehlídek existují přehlídky, kde se zřetelně etablovaly studentské soubory, ať už je to nová Mladá scéna nebo Šrámkův Písek. Ale myslím si, že zajímavé impulsy pro dospělé a zkušené divadelníky přicházejí i z Dětské scény. Nebýt studentských a středoškolských divadelních souborů, nebyla by divadla poezie na Wolkrově Prostějově. A to jen připomenu další přehlídky jako Šrámkovu Sobotku nebo Pedagogickou poemu, které zřetelně ukazují, že je mezi námi dost lidí, kteří se o divadlo zajímají, kteří ho sledují, a dokonce činně dělají!
Na základě uvedených zkušeností se také pokoušíme proměňovat práci s našimi studenty. Snažíme se je vést k tomu, aby uměli pracovat s dospělými. K tomu, aby uměli cenný mezigenerační dialog prohlubovat. Ano, studenti často přicházejí s tím, že s dětmi je práce lepší, jednodušší, jsou na ni vyškoleni, jsou na ni odborní, mají k tomu své talenty. A práce s rodiči nebo s dospělými ze sousedského souboru už je pro ně komplikovanější. Naše zkušenost nám ukazuje, že zvýší-li si vybavení právě v tomto směru – jednání s dospělými, získají sebevědomí. To je věc, na které nyní pracujeme, snažíme se našim studentům tuhle zkušenost zprostředkovat, aby měli skutečný divadelní zážitek, aby se mohli potkat se svými kolegy a sousedy, s rodiči svých žáků. A to je něco, co by mohlo dle mého názoru obohatit svět českého amatérského divadla. Připadá mi, že naše práce ve školách může být tím, co navazuje na práci obrozeneckých učitelů na školách z 19. století, i když to sami neradi jako učitelé často slýcháme.

Ateliér dramatické výchovy na Západočeské univerzitě jako laboratoř pro aktivisty v oblasti komunitního divadla
V souvislosti s postupnými proměnami podoby učitelské přípravy v devadesátých letech se i u nás na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni otevřel prostor pro práci se studenty všech typů a druhů učitelských oborů prostřednictvím aktivních metod a technik zaměřených na osobnost samotného studenta a také na praktické rozvíjení konkrétních učitelských kompetencí (personální, sociální, tvůrčí, komunikační atp.). Tak se v lůně katedrálních plánů zrodily na zážitku postavené předměty Osobnostní a sociální rozvoj (povinně jím procházejí studenti učitelství pro 1. i 2. stupeň základní školy dodnes) a volitelný jednosemestrální kurz Dramatická výchova pro základní nebo národní školu a také Rétorika a Multikulturní výchova. Završením těchto tendencí se pak stala akreditace uceleného Certifikátového programu Dramatická výchova v roce 1998. Prostřednictvím certifikátových programů mohou studenti naší univerzity využít volné kredity k získání osvědčení o rozšíření své kvalifikace. Osvědčení se jim vydává jako příloha k diplomu jejich kmenového oboru. Považuji za velmi důležité připomenout, že program vznikl a byl schválen díky těsné spolupráci s kolegyněmi z DAMU (Doc. Eva Machková) a JAMU (PhDr. Dana Svozilová, PhD.).
Program Dramatická výchova se zpočátku zaměřoval na studenty učitelství pro první stupeň, ale postupně se jeho dostupnost rozšířila a dnes do programu vstupují i studenti nejen učitelských oborů Západočeské univerzity. Pokusili jsme se budovat nejen studijní specializaci, ale také jakousi pedagogickou laboratoř, které by nám dvěma tvůrcům (PhDr. Eva Lukavská, PhD. – humanisticky orientovaná a na dítě zaměřené pedagogika, MgA. et Mgr. Roman Černík – dramatická výchova, zážitková pedagogika, divadlo a divadelní antropologie) a řadě našich externích spolupracovníků (např. Mgr. Renata Vordová, loutkářka Dana Jandová a další) umožnila ověřovat nové způsoby práce se zaměřením na kompetence budoucích učitelů i ve vztahu k jejich zapojení do místa působení a podstatně také ve vztahu základní vybavenosti a zkušenosti pro divadelní projekty nejen s dětmi ve třídě. Postupně se snažíme hledat jak způsoby naší pedagogické práce, tak organizaci celého našeho společného života. Už v počátcích projektu jsme se pokoušeli definovat potřebu souvislé “ateliérové“ výuky. Důležité pro nás bylo vytvořit důstojný prostor pro práci a setkávání, tedy i ateliéru jako komunitního prostoru. Už od počátku jsme se snažili pracovat i na reflexi naší činnosti, hledali jsme ve společných diskusích mezi učiteli i studenty nové podněty, a stále usilujeme o hledání i realizaci nových cest ve svém oboru.
Proč to všechno a k čemu vlastně?
Máme-li se zabývat dalšími pedagogickými inspiracemi pro dramatickou výchovu, pak je na místě připomenout reformní školy, jež ve svých cílech akcentují především pedocentrický přístup s výrazným sociálním akcentem (školy jenského plánu, waldorfské a freynetovské školy) a také nové alternativní pedagogické koncepty (otevřená škola, kooperativní vyučování apod.). Dramatická výchova nám umožnila a umožňuje systematicky nabízet našim studentům setkání s praxí reformní a alternativní pedagogiky. Nabízíme jim reálné, zážitkové programy jako inspiraci pro jejich přímou praktickou činnost v místech jejich působení, mohou si zkusit a osvojovat praktickou metodiku pro budoucí učitelskou nebo vychovatelskou praxi, stejně jako principy komunitní práce a činnost v rámci místně zaměřených projektů (vedení souboru, vytváření původních projektů – od tradičních místních slavnosti až třebas po site specific projekty).


MgA. et Mgr. Roman Černík
Absolvoval učitelství češtiny a dějepisu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a na DAMU v Praze (rozšiřující studium dramatické výchovy). Na DAMU též studoval divadelní antropologii a po zrušení oboru absolvoval na katedře autorské tvorby a pedagogiky (2004). V letech 1987−1997 působil na středních školách v Aši. Od roku 1997 je odborným asistentem na katedře pedagogiky Západočeské univerzity v Plzni, kde spoluzakládal Ateliér dramatické výchovy. Přednáší a vede semináře na dalších českých i zahraničních školách a mezinárodních tvůrčích setkáních. V roce 1998 spoluzakládal občanské sdružení JOHAN, centrum pro kulturní a sociální projekty v Plzni, dnes je jeho jednatelem a uměleckým ředitelem. V letech 2005−2007 pracoval jako vedoucí odboru kultury Magistrátu města Plzně. Je autorem a spolutvůrcem řady divadelních projektů, působí jako dramaturg festivalového programu Velké inventury v Plzni a dodnes je dramaturgem site specific sekce Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Publikuje v odborných časopisech, je autorem publikace Moving Station − 5 let alternativy na nádraží Plzeň-Jižní předměstí. Je též členem poradních orgánů Ministerstva kultury ČR. V současné době se podílí na přípravě a realizaci projektu Plzeň − Evropské hlavní město kultury 2015.