Texty: ŠTEFANIDES, Jiří: K metodologickým otázkám dalšího výzkumu dějin ochotnického divadla na Moravě a ve Slezsku, s. 13-16. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

PROBLEMATIKA VÝZKUMU DĚJIN DIVADLA, SBÍRKOTVORNÉ ČINNOSTI A DIVADELNÍCH EXPOZIC

K METODOLOGICKÝM OTÁZKÁM DALŠÍHO VÝZKUMU DĚJIN OCHOTNICKÉHO DIVADLA NA MORAVĚ A VE SLEZSKU
Jiří Štefanides

Na nevelké ploše se pokusím zformulovat alespoň některé teze, které se mi jeví důležité. Jako historik divadla na Moravě a ve Slezsku jsem se častěji zabýval divadlem profesionálním. Vlastně jen jednou jsem se soustředil na rozsáhlejší a systematičtější výzkum, a to když mě František Černý, nedávno zesnulý, vyzval k práci na kapitole o hudebním divadle ochotníků na Moravě a ve Slezsku do roku 1918 pro 5. svazek Dějin českého divadla, který se pak už po listopadu 1989 nerealizoval. Byl jsem tenkrát překvapen rozsahem činnosti českých ochotníků, pokud jde o operetní a operní představení, jejich vitalitou a rozmanitými společenskými funkcemi, které tato představení plnila. Ale i při svých dalších výzkumech dějin profesionálního divadla jsem se neustále setkával i s aktivitami ochotnickými, a byl jsem znovu a znovu překvapován. Naposledy mě fascinoval příklad souboru Heyduk v jihočeské Heřmani, o němž publikovala studii Eva Stehlíková letos na jaře, který, veden pozdějším filmovým režisérem Václavem Krškou, vyvinul v letech 1920–1937 neuvěřitelně rozsáhlou a divadelně pozoruhodnou činnost. Pokud bychom podobné jevy hodnotili vždy v celonárodním kontextu divadelní kultury, možná bychom korigovali i dosavadní obraz divadla profesionálního. Říkáme často, že ochotnické (amatérské) divadlo je rovnocennou součástí divadelní kultury, ale možná v nás stále přetrvává pocit, že je přece jen nepůvodní, odvozené od profesionálního, vývojově konzervativní.

Morava a Slezsko: specifické divadelní regiony
Zmíním alespoň stručně některé zvláštnosti ovlivňující vývoj divadla ve srovnání s Čechami:
1. Propojení česky a německy hovořícího obyvatelstva bylo na Moravě odedávna typické pro většinu míst nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí. Ve Slezsku bylo národnostní složení ještě pestřejší o početné polské etnikum. Příslušníci židovské komunity se nejčastěji hlásili k němčině, ale hovořili i česky nebo polsky. Kromě mateřského jazyka obyvatelé těchto regionů vždy alespoň pasivně ovládali i druhý nebo třetí jazyk zde užívaný. Hlediště divadel se proto nedělila jednoznačně podle jazyka, v němž soubor právě hrál.

2. V této situaci tzv. národní obrození mělo na Moravě mnohem vlažnější průběh nežli v Čechách, Slezska se téměř nedotklo. Osvícenské ideály nastolující požadavek národní kultury, v českém prostředí definované českým jazykem, bylo ve Slezsku v zásadě nemožné naplnit.

3. Morava a Slezsko se od druhé poloviny 17. století dostaly do sféry vlivu „německojazyčného“ divadla prezentovaného zpočátku především kočovnými společnostmi. Česky hrané profesionální divadlo přivezly první kočující společnosti na Moravu až v roce 1863 a do Slezska poprvé v roce 1884. Do té doby se v těchto regionech hrála česky pouze ochotnická představení. Na věci nic nemění, že některá německá městská divadla čas od času dávala jednotlivá česká „profesionální“ představení: zejména v Brně, ale i v Olomouci či v Opavě. I na nich se ostatně podíleli místní čeští ochotníci, kteří, na rozdíl od německých herců, uměli dobře česky.

4. Tam, kde bylo německé obyvatelstvo, existovaly i německy hrající ochotnické spolky. Čeští ochotníci s nimi zpočátku spolupracovali, často sdruženi v jednom souboru. K dělení podle národnostního cítění začalo docházet po roce 1860 s obnovou ústavy a s uvolněním spolkového života. Od 80. let 19. století se i na Moravě a ve Slezsku začalo postupně zvyšovat národnostní napětí, a tato polarizace zasáhla také činnost ochotnických spolků: v případě českých byla jejich činnost stále častěji stimulována soupeřením s německými. Zhruba ve stejné době přestala městská německy hrající divadla s provozováním českých představení a začala odmítat i žádosti českých divadelních společností o pronájem.

5. Na Moravě a ve Slezsku existovaly rozsáhlé oblasti s jednoznačnou převahou německého obyvatelstva: Hřebečsko, Šumpersko, Opavské Slezsko, Jihlavsko. Česky hraná představení ochotnická, ale i profesionální zde byla výjimečná, a pokud se tu vyskytla, vyžadovala by zvláštní hodnocení.

6. Morava a Slezsko byla dlouhodobě území bez autoritativního kulturního vlivu jedné metropole. Na německé divadlo měla nejsilnější vliv blízkost Vídně. Vliv české Prahy byl ve zdejším prostředí mnohem slabší nežli v Čechách. Zejména na Moravě se tak před rokem 1918 začala formovat regionální divadelní centra s rozhodujícím podílem ochotnických aktivit,v nichž spojovaly své síly spolky divadelní, hudební i profesně či zájmově orientované (hasičské, sokolské, dělnické ad.). Jejich členy byli i bývalí profesionální herci, režiséři či kapelníci. Časem narůstala spolupráce s profesionálními soubory a umělci zejména z Prahy a Brna. V kombinaci se stále početnějšími vystoupeními profesionálních kočovných společností tak v těchto regionálních centrech postupně vznikala bohatá divadelní kultura s produkcí činoherního i zpěvoherního divadla, spolky se navzájem podporovaly a spolupracovaly. Bylo tomu tak například na Ostravsku, v Přerově, Olomouci, Prostějově či Kroměříži.

7. Ochotnické divadlo zejména na Moravě nabývalo doslova politického vlivu (plnilo tedy i významné úlohy mimodivadelní). Například olomoucký Žerotín už před první světovou válkou a pak za války pravidelně spolupracoval s operami Národního divadla v Praze a v Brně. A byl to také tento spolek, který v listopadu 1918 poprvé česky hrál a zpíval v městském divadle v Olomouci, které tehdy ještě stále mělo pouze německý soubor. České měšťanské ochotnické divadlo na Moravě plně využilo to šťastné období relativně klidných let 1860–1918 a s vlivem přímo státotvorným se spolupodílelo na vzniku Československa.

8. V době meziválečné, do roku 1938, vývoj českého měšťanského ochotnického divadla na Moravě a ve Slezsku vyvrcholil. Nepominulo zcela ani konkurenční soupeření, častěji ale už i spolupráce, mezi Čechy a Němci – například v Opavě, kde stále existovalo městské divadlo s pouze německým souborem, nebo v Olomouci, kde po zrušení německého souboru hráli němečtí ochotníci.

9. Multikulturní charakter měl divadelní život na Moravě a ve Slezsku po staletí a byl ukončen nepřirozeným způsobem v důsledku evropských katastrof v první polovině 20. století: 1. září 1944 byla uzavřena všechna divadla v Protektorátu a odsun německého obyvatelstva znamenal i definitivní uzavření historie německojazyčné divadelní kultury na tomto území. Musíme mít na paměti, že zdejší německé divadlo nebylo jen konkurentem a v posledku nepřítelem: bylo dlouho zprostředkovatelem kulturních impulzů přicházejících ze všech německojazyčných center v Evropě.

Metodologické problémy
1. Zásadní problém vidím v tom, že nemáme dosud k dispozici ani úplnou faktografii tohoto období českého ochotnického divadla (které pak ostatně pokračovalo a leckde i zintenzivnilo v době mezi válkami), natož pak seriózní velkou analytickou práci, která by pojmenovala jeho význam. Dosavadní výzkum se navíc orientoval jen na české ochotníky a zanedbávala se skutečnost, že české divadlo (i to profesionální) se na Moravě a ve Slezsku neustále konfrontovalo s vyspělejší divadelní kulturou německojazyčnou. Také Němci samozřejmě provozovali ochotnické divadlo, a rovněž s velkým nadšením a energií. Když jsem sbíral materiál ke zmíněné studii o hudebním divadle českých ochotníků, kladl jsem si otázku, zda i Němci pěstovali podobné produkce, nebo zda to byla jen česká zvláštnost. V posledních letech jsme provedli výzkum německojazyčného divadla v osmnácti městech na Moravě a ve Slezsku, a zjišťoval jsem: ano, i německé spolky provozovaly hudební divadlo, zvláště intenzivně například v Šumperku a ve Šternberku. Po vzniku Československa se také německé spolky na Moravě uchýlily k projevům a funkcím, které byly obranou národní kultury, jako to dělali Češi před rokem 1918 a pak za druhé světové války. O německojazyčném ochotnickém divadle na Moravě a ve Slezsku ovšem nevíme zhola nic, přičemž zcela jistě by se nám zjevily konotace objasňující leccos zajímavého i o ochotnickém divadle českojazyčném. Stručně řečeno, potřebovali bychom vícečlenný tým k provedení základního výzkumu, k dokončení oné první pozitivistické etapy, bez níž nelze činit syntézu. Takový tým a taková instituce ovšem dnes u nás neexistuje. Jak velký je to problém, to dobře víte vy, kteří jste se zasloužili o několikasvazkový projekt dějin českého amatérského divadla.

2. Přikročíme-li přesto dříve či později k nějaké formě syntézy, musíme mít na paměti, že dnes už nemá valný smysl psát dějiny divadla jen činoherního nebo pouze hudebního, jen českojazyčného nebo zase jen německojazyčného, dějiny divadla jen profesionálního nebo pouze ochotnického. Jsem přesvědčen, že bychom měli jít cestou formulování úplných dějin divadla, a to vždy v jeho přirozeném, relativně malém regionu, který dlouhodobě definuje jeho publikum – nejčastěji to bude město, obec, nebo možná širší pospolitost ještě jinak definovaná. V tomto mikroregionu pak bychom měli mít ctižádost popsat všechny druhy, formy a funkce divadla zde se vyskytujícího a ve všech jazycích zde provozovaného. V praxi by to znamenalo pokusit se o sestavení jakéhosi divadelního místopisu Moravy a Slezska, který by samozřejmě zahrnul a zhodnotil i aktivity neprofesionální, ať už v jazyce českém, německém nebo polském. Tato cesta je schůdnější, nežli si dávat za cíl kolektivně napsat velké syntetické dějiny, k čemuž ostatně obecně v odborných kruzích existuje, po neblahých zkušenostech, oprávněná nechuť. Slovník místopisných hesel může vznikat postupně, jednotlivá hesla mohou být okamžitě publikována na internetu, je možné je rozšiřovat a opravovat. I tato cesta ovšem klade velké požadavky na tým odborníků, koordinaci, patřičné finanční zajištění. Úkol, před kterým stojíme, je navíc bezprostředně spojen s nynější nepříliš povzbudivou situací české divadelní historiografie vůbec.
Teprve v tomto kontextu, plně respektujícím úplnost a komplexnost divadelní kultury, je pak možné, dle mého názoru, patřičně zhodnotit i váhu a funkce českého divadla neprofesionálního, jemuž věnujeme tuto konferenci.


Doc. PhDr. Jiří Štefanides
Vysokoškolský pedagog, divadelní historik, vedoucí Katedry divadelních, filmových a mediálních studií na Filozofické fakultě v Olomouci. Po studiích pracoval v Ostravě (1973–1994) jako odpovědný redaktor nakladatelství Profil, věnoval se divadelní kritice a od roku 1985 amatérskému divadlu jako porotce na přehlídkách. Krátce byl vedoucím divadelního oddělení Slezského muzea v Opavě (1990–1994). Od roku 1990 působí v Olomouci. Jeho odborný zájem se soustřeďuje na výzkum dějin německojazyčného a česky hraného profesionálního i ochotnického divadla na Moravě a ve Slezsku v 18.–20. století.