Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Tradice českého amatérského divadla, s. 6-7. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr

TRADICE ČESKÉHO AMATÉRSKÉHO DIVADLA

České amatérské divadlo (také ochotnické nebo neprofesionální) je osobitým fenoménem českého kulturního prostoru. Jako fenomén je možné jej pojmenovat z několika důvodů.
Svou novodobou historií, která se začala odvíjet od konce 18. století, je jednou z nejstarších organizovaných občanských kulturních aktivit. Ochotníci vzbudili v českých sídlech takovou vlnu vlastenectví a veřejné aktivity, že velmi podstatně přispěli nejen k formování moderního národa, ale také svým tlakem na veřejnou správu napomáhali ke zmírnění absolutistických tendencí habsburské monarchie. Divadlo se stalo významnou tribunou češství a také nástrojem formování veřejného mínění, což by se bez ochotníků událo jen velmi obtížně. Jakou moc má divadlo, jsme si znovu uvědomili v průběhu tzv. sametové revoluce – opět bylo u toho amatérské divadlo. Jeho představitelé vystupovali na veřejných shromážděních a upozornili na sebe tím, že uměli své názory formulovat a nebáli se mikrofonů. Není proto žádným překvapením, že v řadě menších obcí byli prvními demokraticky zvolenými starosty divadelníci. Připomínám např. Františka Zborníka ve Vodňanech, Miroslava Houštka v Hronově a další. Ostatně, v mnohých sídlech starostují divadelníci také dnes (např. Žlutice, Boleradice a další) a zastupitelů jako byl např. Jaroslav Dejl v Třebíči bychom našli stovky. Ve Federálním shromáždění a poté v České národní radě zasedli Pavel Dostál, Anna Roeschová a další. To nejsou nějaké vzpomínky na minulost, občansky výrazní jsou divadelníci stále. Za všechny snad stačí jmenovat soubor Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou nebo Vojan v Libici nad Cidlinou.
Z demografie České republiky vyplývá, že převažují malé obce do pěti tisíc obyvatel. Právě divadelníci jsou vedle dobrovolných hasičů a myslivců nejvíce zformovanou místní skupinou, které může pouze na Moravě konkurovat tradiční lidová kultura. Starají se nejen o veřejný život, ale zejména tvoří jádro toho, čemu se říká místní kultura. Naprosto nezpochybnitelně nabízejí dětem setkání s živým divadlem, a to na půdorysu tzv. tradičního divadla, tedy s kostýmy, kulisami a divadelně bohatými dramatickými postavami. Na to různé agenturní produkce „nemají“, protože nutně musejí být mobilní, a tudíž divadelně chudší. Amatérské divadlo rámuje různé svátky včetně Silvestra, divadelní bály pořádané ochotníky jsou mnohde tradiční součástí kulturních kalendářů. V řadě míst dostali divadelníci do pronájmu kulturní dům za symbolický peníz s podmínkou, že v něm budou nabízet kulturní vyžití obyvatelům obce jako veřejné služby kultury. Tím lze vysvětlit skutečnost, že většina souborů funguje jako registrované občanské sdružení – to totiž snadněji dosáhne na dotace z veřejných financí (obec, kraj, Ministerstvo kultury).
Amatérské divadlo má však svůj význam i pro rozvoj českého divadla jako takového. Bez jeho podílu by některé žánry zůstaly jen marginálními, případně by zanikly. Za všechny dva příklady: kdyby nebylo amatérských zpěvoher ve druhé polovině 19. století a v první třetině 20. století, nestala se Smetanova Libuše národní operou. Kdyby pantomima neslyšících S. I. z Brna nenesla dál prapor české pantomimy, neexistovala by celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno v Kolíně (v roce 2010 16. ročník) a česká pantomima by skoro zanikla (Hübner, Polívka a duo Cvoci by to patrně nezachránili). Výjimečnou příležitost (byť komunistický režim nic takového nechtěl a ani neplánoval) dostalo amatérské divadlo v době tzv. normalizace v 70. a 80. letech minulého století. Našly v něm působiště osobnosti, které byly z českého divadla vyobcovány (např. Grossman). Právě na půdě amatérského divadla se postupně zformoval jazyk divadelní alternativy, vrcholící tzv. autorským divadlem, které se metaforou a obrazem velmi nelítostně vyjadřovalo k současné společenské situaci. Tzv. divadla malých forem, např. Semafor a divadlo Husa na provázku začínala na amatérské bázi. Osobitý a stále nedoceněný režisér Petr Lébl a také Jan Antonín Pitínský vyrostli v amatérských souborech. Amatérské divadlo se tedy zasloužilo o realizaci „druhé divadelní reformy“ na českém jevišti, právě na jeho půdě se poprvé objevilo divadlo fyzické akce a další nové alternativní proudy divadla. Kdyby nebylo amatérského divadla, které bylo relativně svobodnější (přičemž svoboda byla opravdu pouze relativní – členové brněnského souboru Quidam skončili za své divadelní aktivity u soudu), byl by vývoj novodobého českého divadla patrně pomalejší a složitější.
Leckdo může říci, že jde jen o minulost a že v době internetu a facebooku, kdy svět je otevřen a mladí se na mnoho věcí dívají jinak, nemá už amatérské divadlo sílu. Opak je ale pravdou: souborů (a zejména složených z mladých lidí) přibývá, zájem o vzdělávání formou dílen a seminářů není možné uspokojit. Venkovské soubory hrají hry jako je např. Výmlat Tomáše Vůjtka (soubor Jen tak Chvaletice) nebo Slepice Nikolaje Koljady (Rádobydivadlo Klapý), které jsou groteskním obrazem absurdního světa. Vyjadřují se tedy ke světu prostředky divadla a nacházejí své diváky.
Místopis českého amatérského divadla dokazuje jeho sílu jako nejmohutnějšího proudu české kultury. Na mapě Čech, Moravy a Slezska téměř není místo, v němž by v průběhu posledních dvou set let nepůsobil alespoň jeden amatérský divadelní soubor. To už není koníček, tady už hovoříme o národní kulturní identitě.
Fenomén českého amatérského divadla si zasloužil své muzeum, které je první a jediné na světě. Pojďte společně udělat všechno pro to, aby dostalo šanci dokončit expozice a odborně se rozvíjet. I to je jedno z aktuálních témat tohoto sympozia.

Lenka Lázňovská,
ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu