Texty: AS 2001, č. 2, s. 27 -- 28, Vladimír Hulec.

Kolik životů má avantgarda?
Divadelní Úpice 2001 (30. 3. - 1. 4. 2001)
Regionální postupová přehlídka na Šrámkův Písek

Nevím, pokolikáté se letos konala regionální postupová přehlídka na Šrámkův Písek Divadelní Úpice. Jelikož jsem však byl v její porotě již počtvrté za sebou a navíc v porotách dalších dvou obdobných přehlídek, mohu si snad troufnout srovnávat a také prohlásit, že jde o svého druhu výjimečné setkání “spřízněných duší”. Bez větších rozporů se na něm střetávají naprosto ulítlé experimenty (Dr. Krása) s pokusy o dobře řemeslně zpracovaný divadelní mainstream (Turnovské divadelní studio, Stopa Liberec...), inscenační výsledky základních uměleckých škol s pokusy o různé formy a žánry (Jesličky ad.) se soubory s dlouholetou tradicí v amatérském světě, mnohdy přímo z nich se rekrutující (Nejhodnější medvídci), jednorázové projekty s ambicióznějšími atd. atp. Tedy rozpory - či lépe rozdíly - mezi inscenacemi pochopitelně jsou, a mnohdy veliké. Co nenastává mezi jejich protagonisty, jsou nevraživosti, vášně, bouře, půtky či osobně laděné hádky. Rozborové semináře a následné diskuse a setkání se protahují až do pozdních, téměř ranních hodin a pokračují i další dny. Názorů je vždy hodně, a dost rozličných, přesto jsou tyto půtky víceméně “poláčkovsky” půvabné, než zakysle bojovné. Vzájemný respekt a korektnost jednotlivých vystupujících mě vždy udivuje a těší. Východočeští divadelníci zkrátka touží po diskusích, vzájemném poznávání a hlavně tvůrčí konfrontaci, což zdaleka nebývá obvyklé. Zásluhu na tom zřejmě má i každoroční perfektní organizace jak ze strany hostující Jednoty divadelních ochotníků a domácího Divadla A. Jiráska s jeho “dobrou duší”, panem Pavlem Švorčíkem, tak i Volné sdružení východočeských divadelníků a Středisko amatérské kultury Impuls Hradec Králové v čele s pečlivou paní Gregarovou. A velkou zásluhu na tom určitě má i profesor Jan Císař a jeho žena Mirka, velké osobnosti amatérského divadelního hnutí u nás, vnášející vždy do diskusí profesní i lidské kvality. Domácká, přátelská, v dobrém slova smyslu sousedská “pohoda” je vždy to, co otvírá ve Východních Čechách studánky nového divadelního roku. Divadelní Úpicí začíná ve Východních Čechách jaro.

Úpice 2001
Na letošní přehlídce vystoupilo deset souborů (počítáme-li různé formace Jesliček za jednu “líheň”) s dvanácti inscenacemi, z toho dvě - Kolik životů má kočka náchodských Dred a Ještě žiju s věšákem... Nejhodnějších medvídků - “mimo soutěž”. Žádná velká překvapení se nekonala, přesto byla přehlídka pestrá a - slovníkem současných mediálních půtek - vyvážená. Objevily se jak ambiciózní výstřelky, tak pečlivě prokomponované a důsledně zpracované inscenace “šité na míru” schopnostem jejich tvůrců.

Tři stupně
Oproti minulým letům převládaly letos na přehlídce inscenační výsledky uměleckých škol či různých kroužků při středních školách. Z tohoto proudu se vymykaly v podstatě jen tři soubory - domácí (i když v důsledku současného studia v Praze jeho vedoucího Petra Lanty již notně “popražštělý”) Divadelní soubor Dr. Krásy, Turnovské divadelní studio a Dívčí spolek Dóra (též z Turnova). Všechny ostatní se více či méně vázaly k nějaké umělecké škole či gymnáziu. Nechci zde ostře ohraničovat tyto dva přístupy k amatérskému divadlu, zvláště když výsledky bývají velmi rozdílné a vzájemně prostupné. Pro přehlednost jsem však zvolil právě tento klíč. Dovolím si navíc využít svého matematického založení a rozdělím “divadelní přípravku” na tři části, jež způsobem práce (ne výsledky!) vytvářejí jakési divadelní stupně.
Na první stupeň bych zařadil Divadelní soubor Hec (ZUŠ Trutnov) s divadelní adaptací Vonnegutovy novely Šťastné dny v úpravě a režii Nadi Kábrtové, Studentské divadlo Dobrmani při Gymnáziu J. K. Tyla Hradec Králové s dramatizací (Petr Šimůnek) Wildeova Strašidla cantervillského a soubor Stopa při Podjedštedském gymnáziu v Liberci s Macourkovou Hrou na Zuzanku v úpravě a režii Mileny Šajdkové. Zatímco Dobrmani předvedli vysloveně studentsky recesistické představení plné jen rychle nahozených a herecky i výtvarně odbytých scének vhodných jen pro úzký okruh známých a přátel (cenné ale tím, že autory dramatizace i hudby jsou sami aktéři), měly druhé dva soubory zřejmě větší ambici. Trutnovští Hec však přecenili své síly. Náročná předloha zabývající se apokalyptickými vizemi zneužívání drog a výdobytků vědy byla převedena do statických dialogů kolem velkého klavíru umístěného uprostřed scény, které mladí studenti říkali sice přesvědčeně, nikoli však přesvědčivě. Vzniklo tak spíše hudebně-recitační pásmo vážně míněných, avšak prázdně znějících apelací příliš mladých adeptů herectví, kteří bohužel neměli možnost rozvinout to, co je jim přirozené - hravost a fantazii. Ta naopak nechyběla studentském spolku Stopa, který již od roku 1993 vede (vždy ovšem s “aktuálními” studenty) herečka Divadla F. X. Šaldy v Liberci Milena Šajdková. Jejich herecky nápaditá, rytmicky svěží a hlavně vtipná Macourkova Hra na Zuzanku patřila k vrcholům přehlídky. Paní Šajdková přesně odhadla možnosti souboru, využila přednosti každého jedince (představitelka Zuzanky, Martina Kasalová, by si zasloužila cenu za herecký výkon a možná se v její osobě ukazuje velký herecký talent), dodala své profesionální zkušenosti (skvělý rytmus a ostré střihy, přesně volená inscenační jednoduchost a divadelnost) a ukázala to, co by asi “umělecké školy” měly své studenty učit především - zvládání základních divadelních prvků, od herectví po adekvátnost námětu a tématu, to vše skloubeno s hravostí a nadhledem.
Druhou trojici - vlastně samostatný stupeň - tvořily na přehlídce soubory již léta zavedených a uznávaných Jesliček, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové. Pedagogický význam této ZUŠ v rámci českého amatérského divadla myslím nelze zpochybňovat (spolu s pražským Ty-já-trem patří k nejpilnějším dodavatelům mladých adeptů divadla), jejich inscenace mají vždy velké ambice a jinak tomu nebylo ani letos. Všechny tři inscenace - Zastavení zakázáno, párkování dovoleno, Chvíle přirozenosti a Park - a jejich protagonisté měly zvládnutí základních divadelních “kroků” dávno za sebou a jejich režiséři, Jan Dvořák (Zastavení...) a Ema Zámečníková, se tak mohli vrhnout dál od profesních divadelních břehů. Jan Dvořák pracoval s již dospělejšími herci - také si říkají Dospělá embrya - a spolu vytvořili vtipný a živý kabaret scének na téma feminismus Zastavení dovoleno, párkování zakázáno. Jak z jazykové záměny a/á (parkování/párkování) v názvu plyne, zpracovávají ve své kabaretní revui hlavně “párkové” parafráze literárních stylů slavných českých básníků, jež v padesátých letech XX. století vytvořil průkopník českého nonsensu básník Josef Hiršal. Nesmírně vtipné, plné ostré i laskavé satiry, svěže zpracované a komunikativní představení by stálo za inscenační dotažení (kabaretiéři/rky se v každém čísle střídají, ne vždy ku prospěchu věci, jednotlivá čísla jsou nevyrovnaná, návaznost občas vázne) a má čáku stát se hitem sezony. Jsem zvědav, jak se mu bude dál dařit.
Další dvě inscenace přivezla do Úpice Ema Zámečníková. Pásmo z básní Walta Whitmana Chvíle přirozenosti bylo cenné již dramaturgií - samotným připomenutím tohoto klasika americké literatury. Až na dřeň zjednodušený inscenační tvar, kdy pět mladých herců dodává život Whitmanovým veršům pouze svou “bytostnou” jevištní přítomností, svými mladými těly, vytleskávaným rytmem a voicebandovou recitací, byl příjemný odvahou a ponořením se všech aktérů do náročných Whitmanových textů. Zatím jim však přece jen chyběla síla, energie a možná i zkušenost, jež by tento tvar posouvala do nezbytných extrémních poloh tančících vizionářů a extatiků. Zůstávala na poli studentského (tedy zatím trochu nedotaženého) setkání s básníkem a jeho slovem.
Ještě ambicióznější a možná i cennější byl pokus o zpracování dávného díla české avantgardy - Parku Adolfa Hoffmeistera, jednoho z děl Devětsilu (prem. 27. 5. 1927) ještě před objevením se Osvobozeného divadla. Složitá konstrukce slov, pohybu a výtvarného účinku byla - podle mého - nad síly nezkušeného souboru. Inscenace byla jen vzdáleným připomenutím tušených avantgardních postupů, tu lépe tu hůře aplikovaných na výsostně básnivý Hoffmeisterův poetistický text. Ovšem - jak zdůraznili někteří účastníci - je tento tvar velmi citlivý na prostor - na genia loci i času. Na domácí jesličkové scéně fungovala inscenace týden předtím náramně. Nejde, jak zdůraznil Karel Tománek, třetí ze členů poroty, o divadlo poezie, ale o poezii. A ta je vždy náchylná na nastavené podmínky vnímání. Asi jako když se otevře okno a čerstvý vzduch pohne záclonou.
Na nejvyšší stupeň, jež se již vlastně ocitá v prostoru svébytných inscenačních tvarů, jsem zařadil náchodské anarchisty Dred a vedle nich naopak velmi precizní přístup Karla Šefrny a Jany Mandlové s dramatickou školičkou Svitavy. Dred věrni svému názvu předvedli - mimo soutěž - svou nejnovější inscenaci Kolik životů má kočka, jež vzbudila asi největší diskuse. Na jedné straně nadšení z osobitosti, ambicióznosti jak tematické (smrt a sebevražda), tak formální, na druhé výčitky z ležérnosti, nedotaženosti, nečitelnosti mnoha výstupů. Jelikož se řadím do první skupiny, jsem jen zvědav, kolik životů bude mít anarchistická, dosud velmi osobitá dreďácká avantgarda, zda vyhasne již po druhém roce, kdy se objevuje na amatérských přehlídkách, či zda se objevil nový náchodský fenomén. Jedno je jisté: Dredi a jejich vedoucí Ondřej Pumr rozhodně nejsou žádní zbabělci (ovšem pásci možná ano).
Ovšem jasným vrcholem východočeské přehlídky byla inscenace Karla Šefrny a Jany Mandlové a jejich Dramatické školičky Svitavy kolektivně připravená podle pohádky Alexandra Klimenta Strom lidožrout. Pečlivě volené inscenační prostředky, práce s loutkou, gestická čistota, nesmírná úspornost a přitom magičnost každého obrazu, kompaktnost celé inscenace, fascinující práce se světlem (navíc jen se čtyřmi reflektory), muzikálnost (nejen zpěv, ale ten hlavně) všech herců, to vše činí z inscenace vrcholný divadelní zážitek překračující rámec amatérského divadla. Karel Šefrna si vychovává zdatné nástupce svého kdysi slavného “C”.

Mimo katedru
Ne, nezapomněl jsem na zbylé účastníky přehlídky. Jelikož jde o svébytné soubory, nemající se ZUŠ nic společné, zařadil jsem je do jedné kapitoly, byť s výsledky i přístupy se velmi odlišují. Nejvíc diváky zklamal jindy mnou hýčkaný a vždy obdivovaný Petr Lanta (Divadelní soubor Dr. Krásy). Na domácí scéně uvedl totiž polotovar, který vlastně ani dost dobře nelze pojmenovat. Šlo o pokus divadelně uchopit jediné (a téměř nehrané) Jiráskovo celovečerní drama ze současnosti Samota (prem. v ND v Praze r. 1907). Velká Lantova imaginace zatím nestačila překrýt herecké neumětelství většiny účinkujících, jimž tentokrát - nebo zatím - role nebyly ušity “přímo na tělo”. Bylo zoufalé sledovat, jak se Lanta a jeho herci snaží téměř neseškrtaný Jiráskův text “poctivě” převést na jeviště. Nejen pár škrtů, ale hlavně pevnější ruku si žádá tato inscenace, která ovšem do premiéry na Úpici měla ještě daleko. Tož, nechme se překvapit a berme úpické uvedení za vzácné nahlédnutí do jedné ze zkoušek. Já takové drzé “vhledy” mám rád. V Anglii se tomu říká “work in progress”.
Slavného Petra a Lucii Romaina Rollanda přivezlo Turnovské divadelní studio. Ambiciózní inscenace, využívající komorní prostor za zataženou oponou, v Úpici neožila. Oba hlavní herci (Michal Samir a Tereza Neuhauserová) se utápěli v kašírce slov (autor dramatizace nebyl uveden) a režijních násilností (Petr Haken). Magie příběhu i jedinečnost divadelní prostoru se vytratily, a tak k divákům dolehla jen občasná autentičnost prvních doteků a polibků dvou mladých lidí. Žár tragické lásky se však rozplynul v černobílých stínech a zbytečné doslovnosti a popisnosti hraničící místy až s banalitami (stínové divadlo, holčička s květinami).
Zajímavější byl rozhodně Dívčí divadelní spolek Dóra z Turnova. Jejich vedoucí Dagmar Landrová měla geniální nápad - převést na jeviště cimrmanovskou poetiku v dívčím vydání. Inscenace Jekatěrina je již druhým dílem této cesty a - údajně - je oproti minulé o krok dál. Pět dívek na jevišti přednáší - jako na jakési konferenci - o životě Jekatěriny Ivanovny Patamovské, jež žila začátkem minulého století v revolučním Rusku. Sledují stopy jejího života a vnášejí do dané mystifikace reálné situace i konkrétní historické osoby. Nezkušenost inscenátorů (Jaroslav Ipser a Daniela Weissová) i hereček s tímto žánrem, například nemotornost v propojování přednášek s hranými scénami, přílišná upjatost na psaný text, způsobily, že inscenace zatím byla spíš cvičením daného žánru, než živým satirickým divadlem. Ovšem nápad je to skvostný, autorka textu si s danou stylizací rozumí a po jistém inscenačním dotažení se mohou mužští Cimrmani třást. Jejich feministické odlitky mají na to je “převálcovat”.

Nejhodnější medvídci
Hradečtí, i když nyní spíše pražští Nejhodnější medvídci přivezli do Úpice svou poslední inscenaci Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Vystoupili mimo soutěž a nadchli. Slovutný Andrej Krob, který tuto hru René Levínského z ajznboňáckého prostředí režíroval, dodal druhdy nemotorným medvídkům divadelnost, inscenace se oproti premiéře usadila a nelze o ní říct víc, než: Běžte se podívat. Tupý příběh tupých lidí ve mně vyvolával reminiscence na dávné Papouškovy filmy o rodině Homolkově, či Formanovy superrealistické (či supersurrealistické?) černé Petry, hořící panenky či lásky plavovlásky. Osobně tento humor moc nemusím, ovšem dokonalost ajznboňáckého slangu, nádherná “ležérnost” všeho a všech, doplňovaná až neskutečnou dokonalostí navršování lidí na miniaturním prostoru mě nakonec “dostala”. Tímto představením se i já stal Nejhodnějších fanouškem a beru je i s medvědíma chlupama.
Vladimír Hulec