Texty: AS 2001, č. 2, s. 25 - 27, Vladimír Zajíc.

Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou aneb MODRÝ KOCOUR Turnov
A. D. 2001
(A.D. buď Anno Domini či Amatérské divadlo - Jak se komu líbí)
Lektoři: Markéta Miláčková, Vladimír Hulec, Vladimír Zajíc
Za Modrého kocoura: Petr Haken

Temné stíny Modrého Kocoura čili Kocovina:
a) nedodržování začátků představení - co z toho dál plyne za problémy, je zřejmé: neformálnost je výtečná, pokud neobtěžuje;
b) bylo by dobré, kdyby byla tajemnice(ík) poroty, aby připravoval(a) co připraveno být má, dále by lektoři měli dostávat programy, nebo by měl být slušný program, ne jen sešité triviální informace;
c) stálé fotografování s bleskem vypovídá o profesní neschopnosti těch, kdož fotografují, ale především vypovídá o jejich totální neúctě k tvůrcům inscenací a nezájmu o diváka;
d) neskutečné svazácké buzení rozhlasem na internátě od 8.00 ráno do 10,00 hodin, doprovázené potěšením, že tak lze činit: do tohoto zážitku jsem byl přesvědčen, že sponzor není stranický mocipán, který si sponzorováním kupuje právo zacházet s ostatními podle libosti;
d) Boha jeho!: Hájnikova žena neprijela. Čo hen to oné urobila, roba jedna!
e) nesoutěžní představení KÚD Liberec Matka měst a její děti nemá po obsahové a formální stránce obdoby: otázkou pouze je, zda se jedná o pokleslost povrchnosti či povrchní pokleslost.
Světlo v očích Modrého kocoura čili Vyprošťovák
a) ani při jednom představení nezazvonil žádný mobil - úžas a krása nesmírná;
b) každé kocouří soutěžní představení, bez ohledu na vyznění, šlo po myšlence;
c) přijel Áša, patron skleněného Oskara Kocouřího festivalu a impulsátor přiléhavých glos;
d) co byste ještě chtěli více.

DS TYL Říčany u Prahy - Harold Pinter: MILENEC & Lawrence Ferlinghetti: OBĚTI AMNÉZIE.
Pintera režíroval Jan Pospíšil, a nutno říci, že téma hry o životě aneb hry o život v zásadním směřování rozkryl. I přes kulhající temporytmus, intonační nejistotu představitelky Sáry a občas nezmotivované a nevyložené hraní jako by na hraní si postav byl režijní půdorys ve smyslu tématického gesta mizanscény výstižný. Strach ze stereotypu života, zakrývaný hrou, která se promění ve stereotyp daleko nebezpečnější a zničující, byl pochopitelný i mimo text. Text mohou interpretovat i mladí herci - jen by stálo za úvahu, zda v tomto případě více nepodtrhnout menší zkušenosti s úskalími soužití v partnerství. Ferlinghettiho v české premiéře režíroval Karel Purkar. Jde o nemalý divadelní čin, protože s interpretací, či vůbec s uchopením Ferlinghettiho textů, mají česká jeviště malé zkušenosti. Téma až orwellovského nádechu o násilí státu na občanech propojené s plynutím času, vizemi ženskosti matky, milenky, sestry, dcery, obsesemi a frustracemi jedince a byrokrata, ztrátami paměti člověka a lidí, a do toho čas, který stojí. Aktovka dramatickým časoprostorem připomíná báseň Půlnoc Skřet od Morgensterna, neboť se odehrává (stále zas a znova) během pár vteřin uprostřed houkání projíždějícího vlaku, poklesu intenzity světla a odbíjení stále stejné hodiny. Nevíme kdo je hlavní hrdina Moris, ale má příznačnou sociální roli - noční recepční. Všichni víme a zároveň nevíme, co se nám za nočních hodin honí hlavou. Schválně popisuji základní body, aby bylo zřejmé, s čím se říčanští museli utkat. Mnohé je technicky - tedy ve výsledku významově - nedořešené, ale přesto rozumíme. Rozumíme v empatii zážitků emotivních i fyzických. Inu: It's Long Way to Tipperary. Ach, málem bych zapomněl. Obě aktovky dramaticky a výrazně pracovaly se světlem, i když některé tmy - jako světelné nebo časové opony - byly problematické.
Turnovské divadelní studio - František Zavřel: KAMENNÝ HOST
Uvedením problematického textu - jde o zpracování motivů juanovských a faustovských - pokračují turnovští v nastoupené dramaturgické linii. Otázka, která se vždy u takovýchto textů vynoří, zní, zda je důležitější osvěta, objevování možných slepých uliček, nebo divadlo. Odpovědět si však musí každý divák sám. Posun do jisté ”modernizace” se turnovským ne zcela vydařil, ale zásadní problém mají při zacházení s textem: se stylizovaným vázaným textem - poezií, a nakonec i replikami typu prozaického. To, že poezie má jinou metaforičnost, postavenou nejen na hodnotě pojmů, zde nebylo respektováno, takže docházelo k roztrhání celků do kuchyňské češtiny, která se ve výsledku stala nesrozumitelnou. Schválně vyhrocuji, turnovští nejsou negramotní nebo exhibicionisté, ale prostě se jim stalo, že jak v jazyce verbálním, tak nonverbálním, šli cestou popisu a ne opisu. Škoda, neboť tak Petr Hofhans, představitel Dona Juana, nemohl rozvinout téma postavy, která z šedé teorie vstupuje do zeleného žití. Velmi přesně a zajímavě Hofhans figuroval odtažitost zkoumání, cože mu svět nabízí. Zkoumal a ochutnával něhu, vášeň, etc. Tedy to vše jmenované nám herecky nabídl na počátku, a aby nám vývoj postavy mohl zprostředkovat dál, musela by režie přemýšlet více o tom, co a jak chce sdělit, daleko více jít po obsahu, než po vnějších, ne vždy vydařených efektech.
VOSTO5 - Ondřej Cihlář: REKONSTRUKCE
Hluboce se skláním před herci Vosto5, kteří čekali na jevišti přes půl hodiny, až se sejde publikum. Co čekali! Vůbec je to nerozhodilo a začali tak skvěle, až nám všem brali dech. Nevím co napsat kromě toho, že jsme byli svědky toho nejlepšího divadla ve smyslu divadelnosti. Co je Rekonstrukce za žánr, těžko říci. Určitě černá komedie inspirovaná - vědomě či podvědomě - motivy z filmů 50/60 let, a pak ze současnosti, převedenými do divadelního jazyka. Rekonstrukce je nepřetržitý proud metaforičnosti, interpretace textu psychologicky i epicky, hraní nad textem i mimo text, ale vše vždy směrované k příběhu samému, k cílům postav, k otevírání tajných zákoutí vztahů, nečekaným motivům. Jsou zde jasné a čitelné komentáře jako pravděpodobná psychologická skutečnost, i komentář nadsázky. A nejen to. Je zde trojí čitelné komentování. Toho, co se děje právě teď a tady. Toho, co se stalo při rekonstrukci tenkrát. A komentování okamžiků, kdy se obě roviny - tehdy a teď - právě setkají. Některé okamžiky zůstanou nesmazatelné - třeba motiv cigarety na rtu (povýšený Hogo Fogo z Limonádníka), nebo rozpomínání výpravčího, zpětné přehrávání situací ve vlastní hlavě, přebírání myšlenek vyšetřovatelem dlaní na temeni, kdy se zavřenýma očima, tedy jako slepec, nachází rozluštění vraždy. Je mi jedno, jak text i realizace Rekonstrukce vznikala. Jedno ale vím, byl jsem svědkem DIVADLA.
Divadlo tvůrčí myšlenky SURY Jawor Polsko - ZE SEDMERA HŘÍCHŮ
Obraznost fyzického divadla vycházela z nonverbálních prostředků hudby, scénografie, kostýmů, pohybu těla. Prostředky byly voleny vhodně, ale ne ve stejné hodnotě estetické - ve výsledku tedy i rozdílná hodnota sdělovací. Vyznání interpretů, druh pláče nad světem, nad tím, že není spravedlivých, že i Bohem vyvolený propadne hříchu, bylo sdělováno prvoplánově, ale vstřícně. Když poněkud nadsadím, tak v upřímnosti vyznání a oslovení zazníval Bread & Puppets. Problém byl v nejasnosti závěru, který jako by opomněl rozdání karet na začátku příběhu - znak světla, svíček, kdo je zhasíná, jak a proč. Scházela celá jedna významová fráze, která by čitelněji ozřejmila oč jde.
Divadlo DRED Náchod - Ondřej Pumr: KOLIK ŽIVOTŮ MÁ KOČKA
Překvapující a zaskakující v tom dobrém slova smyslu. Volně postavené téma, takže interpreti měli možnost rozvíjení myšlenky kolik životů má člověk, tedy co všechno snese, nebo čím vším musí projít než může umřít, nebo jak se kolo života opakuje ve spirále od tragédie ke grotesce, et cetera. Od skeče k situaci, od nitra k vnějšku, a naopak. Schopnost reagovat na prostor, na partnery, na slovo, rozvíjet motivy, to vše v sobě DRED má. Pouze příliš ledabyle zahazuje pointy, a pokud - jak pravil režisér - to má být záměr, měl by se tuto ledabylost a marnotratnost naučit jevištně artikulovat, aby základ sdělení nevyzníval jako negramotná chyba.
Divadlo LUNA Stochov - Harold Pinter: JAKOBY NA ALJAŠCE
Luna pokračuje ve vyhraněné dramaturgii, v náročnosti hledání jak se porovnat s tímto nelehkým světem. Pinterův text mají zvládnutý ve smyslu, že nikdo netápe a nehledá, ví co povídá a proč. Tedy z rozhovoru se souborem je zřejmé, že ví co říkají a proč, ale zatím jsou ve fázi řekněme ”generálkové”: to, co ví a chtějí sdělit, ještě neumí významově artikulovat směrem k divákovi. Schází vztahy a komentáře k jednání. Příběh je jasný, ale smysl příběhu jako sdělení už ne. Zatím přichází zkrátka i divadelnost jako taková. Jde se více po naturálním popisu, schází nadhled, takže pak některé metaforické obrazy trčí v časoprostoru jako nejasnosti či omyly. Schází i podstata okamžiku, že se někdo probouzí po 29. letech. Pouze víme ze slov, ale ve skutečnosti vidíme, jako by doktor Hornby pacientce Heleně lhal. Nejspíše zbývá najít to nejdůležitější - úběžník, jak na příběh pohlížet. Ne jaké je gruntovní téma - opět jde o hledání identity člověka - ale přes koho a jak jej sdělit.
ČMUKAŘI Turnov - Čmukaři podle Fernanda Rojase: CELESTINA
Celestina měla předpremiéru, takže jisté nejistoty byly zřejmé. Tam, kde jdou Čmukaři do vyprávění příběhu svou nezaměnitelnou poetikou nadhledu a metaforických oblouků, tam se stává příběh Celestiny svébytným a zcela odůvodňuje smysl proč byl přepsán pro loutky - třeba rozhovor vodítek za zdí, nebo velké zabíjení ve městě v závěru. Ale tam, kde ještě nebyl nalezen adekvátní divadelní jazyk nabývá inscenace - přes všechnu virtuozitu a samozřejmost zacházení s výrazovými prostředky loutkového divadla - podobu činohry, pouze odehrané překrásnými dřevěnými panáky.
Nejhodnější medvídci Hradec Králové - S. T. Gyros: CHILLIASTRA
Chilliastra se určitě čte čili astra neboli peprná květina na hrob umírajícímu mistru paprikové olympiády. Text sepsal Kilopulos, putykář, co se do Řecka vrátil z Ameriky, kde se živil desátým řemeslem a dobře se ukryl pod pseudonym S. T. Gyros. Dále pomněte, že když putykáře pustí do Bohemie, tak používá falešný OP na jméno David Doubek. Jako obvykle na nás Medvídci vychrlili verbálně i nonverbálně ohromující banality a existenciální okamžiky v jednom pytli, k tomu depresi a osvícení, takže v nás vyvolali pocit rekonstrukce textu se závažným posláním ukrytým pod balastem historických revolucí. Tedy, ne že by v CHILLIASTŘE kromě velké mystifikační hry, radosti z divadla a obvyklé malé srozumitelnosti páně Vavříka nebylo několik důležitých nuggetů ideové archeonautiky. Ale, znáte Medvídky! Těžko je chytat, huňáče jedny, do žánrových pastí, když si s žánry samými sami pohrávají. Prostě, když volně zparafrázuji Gyrose, háži vám na laně sentenci, že: Na jevišti Medvídci operně figurují v duchu velké antiky střet bratrů a střet pohledů na svět, přičemž vše otáčejí na čepu pětníku pygmejské záminky. Ukazují heroje, co si natrhl šlachy na obalu od Algidy!
IGDYŽ Kolín: David Dvořák VAŠÍČEK 22
(Pozor - Hlava 22 je za skleněnou stěnou obrazovky.) Začnu evidentními fakty. Kolínští o světě přemýšlejí divadlem, i když - či igdyž - někdy přemýšlejí přespříliš, takže se jim stane, že místo jednoho konce jich mají povícero. V tomto případě 48. Tak se jim stalo, že od plastického vícevýznamového příběhu dospěli k plakátu, k lernenstücku. Kolínští jsou pohybově nadaní až do virtuozity, takže s námi komunikují výraznou řečí těla - pozor, nejde o pantomimu, ale o skutečný, strukturovaný jazyk těla. Kolínští se povětšinou úspěšně snaží zachytit téma zvnějšku, a to zvládnutými výrazovými prostředky. Když se jim to podaří, vnitřní hodnota tématu vystupuje na povrch a komunikuje s námi podobně, jako když sami procházíme příběhem, kdy jsme v tlaku a vleku situace. Takže skutečnou hodnotu pro život dokážeme odečíst až když příběh skončí. Když se kolínským zadaří jsme svědky toho, jak forma dokáže stvořit obsah. Když zaváhají, když chtějí upřesnit již jasné, dodat dodatek k hotovému sdělení, tak se jim téma rozpadne pod rukama. Toto je případ především druhé poloviny hry Vašíček 22. V první polovině by zase stálo za úvahu z každé situace useknout 22%, neboť již víme, již nás kolínští k podstatě dovedli jevištní imaginací, načež nás uzemní doslovností jak z hloupých amerických filmů, nebo z blahé paměti sovětské filmopolis velkovýroby, kdy se milostný trojúhelník odehrával mezi Ivanem, Natašou a kombajnem.
Mňau a Dobrý lov všem Modrým kocourům a Modrým kočkám!
Vladimír Zajíc