Texty: Kroměříž, Dvořáková, Jitka: Poslední rozloučení s Věrou Hejhalovou

Jako by si řekla: Nedopovím, ať má píseň dozní po neznámu. A my dnes mlčky stojíme tu, čekajíce ještě na ta slova, na ten konec písně, na tu větu úžasného zpěvu básníkova.
Milá Věro, nechce se mi ani věřit, když jsme jedno krásné říjnové odpoledne seděly u nás na zahradě a plánovaly naše tradiční předvánoční setkání, že se již nikdy neuskuteční. A proto Ti píšeme alespoň pár řádků do nebeských sfér.
Patřila jsi k našim nejbližším přátelům, a teď jsi tak vzdálená. Ale žádná vzdálenost pro nás přece nic neznamená. Obvykle volíme přítele, který má obdobné poslání jako my. Pro dobré slovo, pro vyslechnutí druhého a pro upřímný úsměv je prostor všude, a ty ses ho nebála vyjádřit.
Narodila ses v Praze 5.února 1934 v úřednické rodině. Při Tvé kolébce stály múzy umění. Po otci, který byl výborný tenorista, jsi zdědila geny hudební a vztah k divadlu a literatuře ovlivnila Tvoje teta – působící v Praze jako herečka. V době dospívání jsi zratila maminku. Byla to pro Tebe velká rána, ale dokázala jsi ji pevnou vůlí překonat a postavila ses na vlastní životní cestu.
Studovala jsi na Karlově univerzitě v Praze hudební výchovu, na Univerzitě Palackého Olomouci dějepis a později ještě na Divadelní akademii múzických umění v Praze loutkářství. Po studiích jsi krátce učila na základní škole ve Valašském Meziříčí a pak od konce padesátých let na Střední pedagogické škole v Kroměříži. A to až do svého odchodu do důchodu.
A Tvoje školní a mimoškolní činnost byla ve všech směrech nesmírná. „ Ty školní lavice, staré, dřevěné – různě poškrábané slovy, kříži, srdci – a my v nich sedíme a vzpomínáme.“ Nelze vše vyjmenovat. Byla jsi výborná učitelka hudební výchovy a klavíru, dějepisu a praktika loutkového divadla.
Josef Kajetán Tyl jednou řekl“ „Divadlo je život a jde zase do života“. Divadlo, to byla Tvoje doména a projevovalo se to na každém kroku. Režírovala jsi nesčetné množství scének pro školní loutkové divadlo a 7 her pro děti a mládež se školním divadelním souborem. Např. „Děvčata z Brook Walley, v níž hrály studentky z Tvé první třídy, které dodnes na Tebe také s láskou vzpomínají. Dále pohádku“ Doktor Bolíto“ a „ Revue za ohradou“ s hudbou kolegy Vlastimila Brožka, „Zvířátka a loupežníci“ , folklórní pásmo „ Na pouti“ nebo hru „Undine“ od Hany Stehlíkové. A v roce 1970 žila celá naše škola dětskou operou Jaroslava Křičky „Ogaři“. Nacvičil ji profesor Vlastimil Válek ve Tvé režii. Zpívali všichni – učitelé i žáci.
Tvoje múza pracovala režijně i s poezií i literárními texty – naposledy v pásmu věnovaném výročí narození Boženy Němcové či v pásmu Kramářských písní. A škoda, že Kabaret už jsi nestačila dokončit. Ale také vzpomínám, jak jsi sama recitovala melodram Štědrý den na školních předvánočních koncertech. Byla jsi také platnou členkou organizačního týmu Pedagogické poemy a podílela ses na vzniku ojedinělé knihy, věnované Ochotnickému divadlu v České republice.
Při každé činnosti jsi byla nejen velmi pracovitá a pilná, ale i skromná. Dokázala jsi však pevně stát za svými názory, i když Ti to přineslo dost potíží a problémů, hlavně v roce 1968 a v období normalizace. Vše jsi však ustála a vydržela. Kde je síla, tam je i její účinek. Žádný sluneční paprsek se neztratí.
Životní poslání, které jsi nám Věro sdělila, je v tom, že skutečnost Tvé práce a Tvé ideály zapustily v našich srdcích kořeny. Kořeny Tvého stromu. I v Lukášově evangeliu čteme: „ Dobrý strom nedává špatné ovoce…
Milá Věro, i v této ztrátě, která nás Tvým odchodem postihla, je zakleto pokračování, které už přesahuje naše vědomí a možná pokračuje kdesi v tajemném modru. Promlouváme s Tebou i na dálku. Přes hvězdy.
Nelkejte, že jsem odešla, ten klid a mír mi přejte. Jen věčné světlo vzpomínky mi zachovejte!
Milá Věro, loučí se s Tebou kolegové, přátelé a všichni, kteří Tě měli rádi a děkují Ti za všechny dary laskavého srdce, které jsi bez nároků na vděčnost rozdávala kolem sebe.
Zvedám jí ruku. Je v ní chlad. Prsty jsou přitisklé v dlani. Kytičku chci jí do nich dát. Už naposledy tentokrát. A ještě se mi brání.
/ Jaroslav Seifert/
Poslední rozloučení s Věrou Hejhalovou – 13.12.2010 –Jitka Dvořáková