Texty: AS 2001, č. 2, s. 21 - 23, Vít Závodský.

Hanácká Thálie - dobrý standard bez nesporných špiček

Na prahu letošního jara 21.-25.března 2001 uspořádalo již po deváté Městské kulturní středisko Kojetín, vedené agilní ředitelkou Mgr. Miroslavou Ernstovou, ve spolupráci s hostitelskou obcí a za finančního přispění referátu kultury Okresního úřadu v Přerově přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z regionu Haná. Podobně jako loni a předloni byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem. Hrálo se dopoledne, odpoledne i večer, takže se při jejím opětném prodloužení o jeden den na všechny uchazeče nakonec dostalo.
Do Kojetína tedy přijel se 13 inscenacemi tucet souborů (o dva více nežli v r. 2000) z řady okresů a několika krajů (nechyběl např. Zlín, a dokonce ani Praha), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na oblast centrální Moravy (Přerovsko, Prostějovsko, Kroměřížsko). Její první polovina s šesti kolektivy nebyla soutěžní, a nepodléhala tedy rozborovému hodnocení. Zpravidla na dopoledních nebo odpoledních reprízách s přiváženými školáky z okolních obcí se v ní postupně představili Kašpárek ZŠ Bouzov (vedoucí Lada Borovičková) s původně filmovou pohádkou Zdeňka Svěráka a Jiřího Melíška Ať žijí duchové, DIVADLO (bez záruky) PRAHA s fraškou Georgese Feydeaua Nebožka panina matka a Čapkovou Velkou policejní pohádkou (obojí v režii Jana Strejcovského), soubor Domu kultury Velká Bystřice s Třemi malými prasátky (nastudoval Tomáš Hradil), J.K. Tyl z Brodku u Přerova s dramatem Úklady lásky na motivy Esther Vilarové (připravil Vlastimil Krejčiřík), renomovaná Malá scéna ZUŠ Zlín s Drdovými Hrátkami s čertem (režie Petr Nýdrle) a v samotném závěru Lojza z Oder s Čížkovým pojetím Nebe na zemi Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Tvůrci šestice soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, občas vzrušené, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila patnáct individuálních, především hereckých, režijních, scénografických a hudebních ocenění. Podle očekávání opět převažoval komediální, obecenstvem spontánně přijímaný rekreativní repertoár. I tak jsme zaznamenali dostatečnou tématickou i žánrovou pestrost, zahrnující konverzační veselohru starší i soudobou, klasickou i alžbětinskou předlohu, scénickou montáž povídek a aktovek, aktualizující úpravu politické satiry z dílny Osvobozeného divadla nebo současnou hudební komedii s historickým námětem, takže každý divák si podle vlastního vkusu mohl přijít na své. Tentokrát absentovaly experimenty tzv. alternativního divadla nebo dramata filozofického ladění a oproti loňsku se zúžila nabídka předloh hudebních, resp. muzikálových, mohli jsme ovšem fandit několika mladým partám. Část souborů přijela s inscenacemi již reprízováním usazenými, ostatní nabídly čerstvé premiéry. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro kulturní prestiž a renomé města naštěstí plně uvědomuje, dokumentovala mj. aktivní účast starosty ing. Mojmíra Haupta a dalších obecních představitelů na slavnostním festivalovém zahájení i zakončení.
S tvorbou Williama Shakespeara se setkáváme na ochotnických jevištích poměrně zřídka. Odvahu tedy projevil nováček přehlídky, teprve tři roky pracující Nezávislé komorní vsetínské divadlo (zaštiťující se zlověstnou zkratkou NKVD), když po Jiráskově Lucerně a Gogolově Revizoru sáhl ke Snu noci svatojánské v rafinovaném moderním překladu Martina Hilského. Vícevrstevnatou hru s řadou inspiračních zdrojů a nejméně třemi dějovými pásmy nedokázal však režisér Pavel Rejman osobitěji vyložit - spokojil se s popisně prvoplánovým přístupem, a teprve v samotném závěru se stínohrou uplatnil náznak metaforizující fantazie. Početný mezigenerační soubor, který si mohl dovolit i alternace klíčových rolí, zvládl úskalí blankversové předlohy, avšak neporadil si s vypracováním dramatických vztahů ani situací a vůbec s přirozeným fyzickým jednáním postav, takže u výjevů dvorských, bájeslovných i řemeslnických převažovala „operní“ deklamativnost. K sošnosti nedlouhého představení přispělo též režisérovo scénografické pojetí s osmi sice mobilními, avšak objemnými sloupy; invencí naopak zaujala oceněná kostýmní složka Boženy Spáčilové, vynalézavá hlavně u družiny elfů. Herecky se prosadila rovněž odměněná Dagmar Pavloušková jako Titanie.
Dvojicí přehlídkových konverzačních her dělilo od sebe přesně století. Hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín vstoupila právě do druhé padesátky své činnosti, ovšem ve složení sympaticky omlazeném, jak o tom svědčila i její předchozí nastudování her G. Gorina, G. Goldoniho, E. de Filippa nebo Járy Cimrmana. Šťastným tahem se ukázala být režijní spolupráce se zkušeným němčickým divadelníkem Františkem Konečným, který si vybral nejlepší komedii Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa, přeloženou J.Z. Novákem. Odmyslíme-li si až příliš chudé a neslohové vybavení obou anglických secesních interiérů nebo spornou hudební složku (N. Rimskij-Korsakov), měl dvojdílný večer téměř všechny náležitosti správně uchopené autorovy duchaplné poetiky: potřebnou eleganci vtipných, aforisticky paradoxních dialogů, dobře individualizované a interpretačně vyrovnané charaktery s nekašpařícím humorem, svižný rytmus a rovněž celkovou stylovou čistotu, přičemž jsme za typy ostrovní aristokracie cítili prosvítat odstín domácího naturelu. Údajných 75 (!) poctivých zkoušek se nejlépe zúročilo v kreacích zkušené Marie Oulehlové (za Lady Bracknellovou získala rovněž Cenu SČDO) a ing. Miroslava Chytila (Sir Algernon Moncrief). Špatně si nevedlo ani Divadlo 6. května při MěKS Holešov s oblíbenou situační veselohrou plzeňského divadelníka Antonína Procházky S tvojí dcerou ne. Po loňské moralitě Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého Faust, Markéta, služka a já ujal se tohoto rutinovaně zkomponovaného bulvárního propletence dvou spřátelených, v manželských ložnicích již ochladlých rodin, okořeněného nečekanou návštěvou bytového zlodějíčka, herec Městského divadla Zlín Milan Hloušek. I on dokázal dát oprášenému žánru lechtivé francouzské frašky (s mírně již antikvovanou představou o mravech dnešních teenagerů), co jeho jest. V dobrém typovém obsazení a s citem pro charakterizující detail si nastudování snadno poradilo se simultaneitou dvou panelákových obýváků a pochopitelně se setkalo s příznivým diváckým přijetím, o něž se hlavně zasloužila oceněná představitelka věcné, erotiku vědecky analyzující Alice Koukolíkové Bohdana Hýžová.
Loňský přehlídkový nováček, Divadelní soubor Tomáše Miličky z Uherského Brodu, sáhl po předchozí radikální úpravě čapkovské férie Ze života hmyzu znovu do odkazu naší meziválečné dramatiky. Při ročním reprízování se představil satirou z dílny Osvobozeného divadla Osel a stín. Hrající režisér Roman Švehlík (takto posluchač olomoucké teatrologie) měl dobrý úmysl aktualizovat její někdejší protifašistický akcent údajným výpadem proti lidské závisti, což se však v samotném představení neprojevilo. Do původního textu notně zasahoval nejen v případě předscén (zde si přirozeně a uvolněně vedli oba ocenění protagonisté - Jiří Nešpor jako oslař Skočdopolis a R. Švehlík coby zubař Nejezchlebos), ale též v celkovém zarámování (nahradil Dionýsa bohyní spravedlnosti Diké v podání Jany Cholastové) a bohužel i rozmělňováním mnoha replik individuálními textovými variacemi. Stylově neujednocené, v druhé části nepřehledné a v závěru retardované vystoupení se protáhlo na vleklé tři hodiny a rozpačitý dojem nenapravily ani dvě odměněné složky, vtipná výprava a úhledné bednové stavebnice a spolehlivý klavírní doprovod Aleny Jurčíkové-Šilerové.
Desetičlenné Moje divadlo Prostějov se v Kojetíně objevilo potřetí, když po humoreskách O'Henryho Poctiví společníci a Nicolajově mafiánském Únosu v Neapoli zvolilo montáž čtyř povídek a jedné aktovky ruského klasika (zdramatizovaných Neilem Simonem v přetlumočení Iva T. Havlů) s azbukou psaným názvem Zdravstvuj Čechov. Už programový leták s recesním kvízem signalizoval, že spíše nežli humanistická laskavost, melancholická nostalgie a tragikomický lom v osudech prostých lidí bude oceněnému hrajícímu režisérovi Zbyňku Melkovi bližší mírný příklon ke grotesknosti a crazzy. Menší část sekvencí (např. Chirurgie), propojených vstupy harmonikáře, zůstala v zajetí prvoplánovosti; ostatní však prokázaly solidní herecké řemeslo, citlivý smysl pro dobové detaily (diplom za kostýmní složku) a rovněž promyšlenou gradaci celku, vhodně vypointovaného temporytmicky pulzujícími Námluvami, respektujícími nefalšovanou člověčinu robustně vykreslených postav i příslovečný „smích skrze slzy“. Herecky se tu prosadili zejména Pavel Drmola (Ivan Vasiljevič Lomov), Martina Drmolová (Natalja Stěpanovna) nebo Kateřina Štenclová v dvojroli ušlápnuté guvernantky Julie a vyzývavé Lehké děvy.
Přerovské Divadlo Dostavník již odstartovalo třicátou sezonu a na hanáckých přehlídkách zpravidla nikdy nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební a muzikálovou oblast, v níž se již dávno dobralo rutinní úrovně, aniž by většinou jevilo snahu vyzkoušet i v hranicích relaxačně komediálního žánru něco jiného nežli postupy mnohokrát ověřené a divácky chytlavé. Po loňském úspěšném nastudování Kainarova přizpůsobeného Nasredina, s nimž se soubor dostal na Divadelní Třebíč, vrátil se obvyklý inscenátorský tým v čele s členkou Moravského divadla Olomouc Vlastou Hartlovou jakožto režisérkou, choreografkou a navrhovatelkou kostýmů opět do starých kolejí. Předlohou poněkud eklektického nastudování Casanova aneb Láska bez reklamy byl plytký, řadou motivických alogičností handicapovaný text Miroslava Švandrlíka Šediny páně Casanovy. Zarámování prostinkého příběhu o tom, že tradovaná legenda mívá větší váhu nežli pravdivá skutečnost, hrou na přerušovaný filmový záznam přináší několik „zcizovacích“ momentů, melodické, dobře otextované písničky s předem nahranou hudbou oceněného Ivana Němečka, svižná pohybová komponenta a vůbec kolektivní herecký apetyt pochopitelně zaručují Dostavníku vstřícný ohlas hlediště; panující přesvědčení většiny členů integračního ansámblu (jmenovitě byli porotou vyzdviženi někdejší Nasredin Zdeněk Hilbert za roli obchodníka Passarelliho, Lenka Dudová jako Carmela a Vratislav Lukeš v úloze titulního vyšeptalého svůdníka) o vlastní dokonalosti a neomylnosti jim však chronicky brání překročit vlastní stín.
Na 9. kojetínském festivalu jsme se nesetkali s vyloženou uměleckou prohrou - spíše s relativně vyrovnaným průměrem bez jednoznačného favorita, který by přesvědčil výjimečným jevištním počinem. První místo s doporučením na národní přehlídku Divadelní Třebíč vybojoval nakonec Casanova Divadla Dostavník Přerov. O druhou příčku (a to již bez doporučení) se svorně podělily inscenace Wildeovy hry Jak je důležité míti Filipa z Hanácké scény MěKS Kojetín a scénická montáž Zdravstvuj Čechov DS Moje Divadlo Prostějov.
Protože podobné regionální akce nemají jen funkci soutěžní, nýbrž i metodicko-výchovnou (nabývající na významu v době, kdy už nemáme bývalou vertikální strukturu příslušných kulturně osvětových institucí), bylo by jistě ideální, kdyby je větší část zúčastněných souborů mohla absolvovat celé: seznámit se na vlastní oči s prací přespolních kolegů i její kritickou reflexí a vyměnit si zkušenosti. V Kojetíně to dosud pravidlem není, ač by to při nevelkých vzdálenostech jednotlivých obcí neměl být bez finančně náročného přenocování nepřekonatelný problém. Organizačně naprosto spolehlivě zvládnutý podnik se musí ovšem opírat o dostatečný zájem domácích diváků (zejména z řad studentů, kteří letos poprvé vypomáhali i ve funkci zaučujících se moderátorů), což znatelně přispívá k herní pohodě účinkujících. Nejen celkově solidní umělecká úroveň, ale již samotný fakt pravidelného pořádání přehlídek si s ohledem na další rozvoj této užitečné tradice onu uznalou pozornost rozhodně zaslouží.
Vít Závodský