Texty: Plzeň, aréna Na Obcizně: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 398-399

PLZEŇ, aréna Na Obcizně
Tahle opona je unikát a kuriozita. A také svědectví. Pochází z doby, kdy se Vendelín Budil, pozdější slavný ředitel plzeňského divadla, rozešel s Janem Pištěkem, jenž stál v čele plzeňského trvalého profesionálního souboru, a založil si vlastní soubor. A pro jeho představení postavil na Obcizně dřevěnou arénu, v níž byla tato opona sestavená z reklamních plakátů plzeňských firem. Důvodů bylo asi více. Aréna sloužila Budilovi jen jako provizorní útočiště, o rok později se už po Pištěkovi ujal Městského divadla, takže mu určitě nestálo zato pořizovat honosnou reprezentační oponu. Plzeňské divadlo navíc na tom tehdy nebylo dobře; Dějiny českého divadla dokonce hovoří o tom, že „beznadějně živořilo“. Mělo potíže umělecké a finanční, u obecenstva a kritiky se netěšilo přízni. Budil si tehdy možná sliboval, že pozici divadelního umění vylepší, když ukáže jeho spřízněnost s všedním plzeňským životem. O přízeň diváků ostatně usiloval i na jevišti efektními podívanými na úrovni cirkusových čísel. A také dával ceny a losy. Ve srovnání s oponami jiných českých divadel, které se vždy pokoušely vyjádřit jakýsi hlubší význam, je praktičnost a utilitárnost této opony vskutku pozoruhodnou záležitostí. Patrně se Budil snažil jejím prostřednictvím získat
i nějakou konkrétní finanční podporu. Opona tak svědčí o zápasu, který muselo vést divadlo o svou existenci ve městě, jež bylo po Brně v českém mimopražském divadelnictví dalším nejvýznamnějším centrem.
Jan Císař

V dlouhé cestě za českými malovanými oponami byla pro mne opona Budilovy arény velkým překvapením. Mezi stovkami témat oplývajících Múzami, vznosnými alegoriemi, vidinami krásné budoucnosti, slavnými okamžiky dějin národa, najednou – zcela výjimečně – opona sloužící reklamě, opona jako prostředek zajištění finanční prosperity divadla. Rozhlédl jsem se po světě – a vida – opony amerických scén té doby jsou řešeny většinou právě tak. Vrátil se některý z emigrujících herců ze své pouti a poradil tu americkou praxi Budilovi?
Bojím se jen chvíle, kdy diváci budou nuceni (v zájmu finanční prosperity divadla) koukat se také u nás místo na Múzy nebo na svou rodnou vesničku na loga sponzorujících dobrodinců.
Jiří Valenta

> Dějiny českého divadla, sv. III. Praha, Academia, 1977, s. 141