Texty: AS 2001, č. 2, s. 16 - 18, Milan Strotzer.

ZLOM VAZ PO 1. v Ústí nad Orlicí

Ústí nad Orlicí bylo po několik let divadelníky spojováno s dětskými divadelními a přednesovými aktivitami, s celostátní přehlídkou Dětská scéna, a je v povědomí těch, kdo se věnují scénickému tanci, jako místo konání vrcholové přehlídky Tanec, tanec… Od letoška, zdá se, bude pro divadelníky centrem amatérského činoherního a hudebního divadla v Pardubickém kraji. První úspěšný, byť poněkud uspěchaný ročník krajové, či přesněji krajské přehlídky s názvem ZLOM VAZ PO 1. se uskutečnil ve dnech 9. – 11.3.2001 v prostorách Roškotova divadla, Malé scény a Kulturního domu v Ústí nad Orlicí. Jeho pořadateli byly Občanské sdružení divadelních ochotníků, Soubor pozdněgotického šermu a historického divadla Rytíři krále Jana a Město Ústí n. O. Vedoucí osobností organizace přehlídky byl Martin Malínek.
ZLOM VAZ PO 1. měl na programu 8 inscenací. Dramaturgická skladba byla přepestrá, a to jak žánrově, tak ve své kvalitě. Klenula se od kasovního škváru přes naučnou hru, autorský pokus člena souboru a jeho kolektivu, frašku, konverzační a situační komedii, hudební poetické divadlo, až po symbolické mystérium. Převažovala česká dramatika, vedle ní se objevily dvě hry francouzských autorů a jedna hra anglická. Až na dvě výjimky byl ZLOM VAZ PO 1. přehlídkou komediálních žánrů.
Zahájil ji domácí Soubor pozdněgotického šermu a historického divadla Rytíři krále Jana inscenací autorského textu Martina Zahálky a kolektivu souboru Kryštof Kolumbus, inspirovaný Kolumbovou cestou do Indie. Představení bylo vedeno v recesním duchu. Sympatické bylo zaujetí celého souboru pro hru. Ke kladům patřila dobrá vybavenost členů souboru pro realizaci scén, v nichž dominoval zápas či souboj s dobovými zbraněmi. Inscenaci zdobily i některé scénografické prvky spjaté se ztvárněním některých postav, např. Racka a Blesku. Velice pěkná byla kostýmní výprava. Textová předloha líčí úsek Kolumbova života od naloďování po uzření země na obzoru. V recesní nadsázce se hlavní linie příběhu upírala k anglické princezně Marii, milující Kolumba, jejímu utajenému nalodění a odhalení v průběhu zámořské cesty. Text je spíše prostředkem k humornému pohrávání si, než ke sdělení tématu, myšlenky. Zásadním problémem inscenace byla absence cíleného a vědomého budování jednotlivých situací a gagů. S tím souviselo rozvleklé temporytmické členění inscenace. Ta se stávala v druhé půli neúnosně zdlouhavou, zejména díky nedořešenému scénografickému principu – zbytečným přestavbám za oponou a improvizacím cedulářky. Předloha přitom vyžadovala téměř filmový střih. Otázkou byla rovněž nadbytečnost prologu a užití nestejnorodých prostředků hereckého výrazu. Mnohé z uvedených problémů padaly na vrub kolektivní režie. Nicméně, viděli jsme práci mladého kolektivu, kterému nelze než fandit, mj. i pro nejednu zdařilou hereckou kreaci (Martin Zahálka, Pavlína Kovaříková, Linda Kaplanová a další).
Divadelní soubor Lyra z Vysokého Mýta se představil s inscenací komedie Georgese Feydeaua Brouk v hlavě. Autorův smysl pro nečekané a pro bujnou komiku se v představení vysokomýtských rozplynul v realistickém pravděpodobnostním hereckém zpracování a v problematickém scénografickém řešení. Navzdory velice slušnému vybavení hereckého souboru se nedostavil kýžený efekt, který by zajisté nastal, kdyby inscenátoři ctili žánr situační (záměnové) komedie. Do jisté míry se mu blížilo uchopení postav Kamila Champsboisy Petra Klofandy a Butona Karla Fenika.
Nelehký úkol si předsevzal soubor Občanské besedy Opatovice nad Labem, který nastudoval Erbenovu – Suchého – Havlíkovu Kytici. Režisérka Věra Pečenková ji připravila s kolektivem, v němž převažují mladí lidé, s živou hudbou a zpěvem, který se i v sólech a duetech obešel bez mikrofonů. Hudební a pěvecká složka byla přitom z hlediska slyšitelnosti zvládnuta, až na výjimku způsobenou menšími hlasovými možnostmi představitelky role Bludičky. Soubor disponoval několika svébytnými hereckými typy, na kterých bylo možné stavět, aniž by v jejich projevu pamětníci původního semaforského provedení hry mohli spatřovat nápodobu. Dílem byly tyto dispozice využity, dílem inscenace jakoby opisovala původní provedení a dílem ani neinterpretovala, ani neopisovala, ale nechala odeznít (odezpívat) text. To by při obtížném úkolu inscenovat žijící klasiky nebylo nic neobvyklého. Překvapujícím bylo, že absentoval princip pohrávání si s látkou, s jazykem nebo alespoň jakákoliv chuť si hrát a přenést radost ze hry na publikum. Kdyby byl tento princip duchem inscenace, patrně by se do značné míry dařilo uplatňovat v patřičném načasování slovní i jiné gagy. Stejně tak bychom nepociťovali ochablost či absenci frázování při realizaci zpěvních čísel a sbory by nám nepřipadaly tak neradostně, nehravě provedené. Nevím jestli je poetistický literárně hudební kabaret zcela přesné pojmenování žánru Suchého a Havlíkova zpracování Erbenovy Kytice. Jisté je, že prostředky, jež jsou pro poetismus charakteristické, toto dílo nepostrádá, stejně jako znaky hudebního divadla. Poetice poetismu je vlastní výrazné uplatňování prvku hry. Hudebnímu divadlu jsou zase vlastní osvědčené a zažité konvence spjaté se strukturováním díla. Není proto např. nikterak výhodné rezignovat na výstavbu zpěvních čísel, stejně jako na finále tam, kde je předepsáno, a posunout je např. do závěru děkovačky. Zdá se, jakoby se inscenátoři Kytice nedobrali charakteru a kvalit předlohy a toho, o co se v ní opřít.
DS J.N. Štěpánka z Chrudimi přijel do Ústí n. O. se svým provedením Dívčí války Františka Ringo Čecha. Provedení bylo uměřené dobrému vyrovnanému hereckému vybavení souboru a oscilovalo na hraně vkusu. Až na problémy s temporytmem první poloviny představení a použití ne zcela jednotných hereckých prostředků by nebylo produkci co vytýkat. Bylo by tomu tak, kdyby soubor neubíjel své schopnosti a invenci na předloze, kterou nelze nazvat ani dramatickým textem, na předloze, která je poslepována od fóru k fóru, a to hrubého až nejhrubšího zrna, na předloze kalkulující s tím, že bezpečně zabere první signální soustava přítomných diváků, kdyby divadlo nemělo ze své podstaty jiné cíle a tvůrci produkce neměli na víc.
Nezapomenutelným představením pro poučení divadelníků byla produkce DS Klicpera z Chlumce nad Cidlinou. Očekávali jsme avizovanou hru Teta z Bruselu, která vznikla počátkem 60. let přepracováním původní hry – frašky z roku 1843 „Einen Jux will er sich machen“ vídeňského herce a dramatika Johana Nepomuka Nestroye. Hru přepracoval Jan Werich, a nebylo to jeho první setkání s tímto zdrojem. Byla tu předtím v Osvobozeném divadle za autorské účasti Jiřího Voskovce v roce 1929 hra „…si pořádně zařádit“ a znovu v roce 1938 její přepis „Hlava proti Mihuli“, kterou připravili V+W k premiéře, ke které však nedošlo pro úřední ukončení činnosti divadla. Hra se dočkala svého uvedení až po válce. Kdo se nesetkal s těmito jmenovanými tituly, jistě si vzpomene na slavný muzikál „Hello Dolly!“, který patrně málokoho minul. I on opisuje Nestroyovu frašku. Chlumecký soubor nastudoval Tetu z Bruselu z rozmnoženiny Dilia z roku 1978, pod kterou jsou podepsáni Jiří Voskovec a Jan Werich. Pravda, tuto verzi jsem neprozkoumal, nepředpokládám však, že by se režisérka chlumeckého souboru pouštěla do tak razantních úprav, že by vypreparovala Tetu z Bruselu jako dramatickou osobu, že by připisovala předscény, a hlavně, že by převáděla vše, co v textu z roku 1961 je zakotveno jako jevištní akce do slovních informací, že se stalo to či ono. Divák mající povědomí o původní předloze (i ten, co viděl třeba jen Hello Dolly!) nevěřil při sledování chlumeckého představení vlastním očím a uším, nevěřil tomu, že by V+W rozmělnili řemeslně výborně napsanou frašku v cosi, co je divadelně o několik tříd níže. Neznám příčinu toho, proč byla v Dilii tato verze hry v roce 1978 vydána, respektive proč vznikla úprava, jejímuž provedení jsme byli v Ústí n. O. svědky. Ať tak či onak, nejde o „nezapomenutelné představení pro poučení divadelníků“ z hlediska provedení souborem Klicpera z Chlumce n. C., i když shodou okolností nebylo zdařilé. Jde o to, že každá úprava je chtě nechtě poplatná době svého vzniku, a to někdy tak, jako v tomto případě, že rezignuje na základní premisy původního díla, což je ku škodě divadelnosti a potažmo i diváků. Poučení je tudíž nasnadě: vždy vyhledat původní předlohu, dobrat se jejího jádra a kvalit a k úpravám přistupovat co nejobezřetněji, prověřovat je prizmatem našeho chtění a potřeb.
To, co ku škodě své a svých diváků neučinili chlumečtí, to naopak vykonal soubor Občanského sdružení divadelních ochotníků v Ústí n. O. s důkladností téměř vědeckou. Vyplatilo se to jemu, o divácích nemluvě. Jeho inscenace hry Paula Claudela Zvěstování Panně Marii se stala vrcholným zážitkem přehlídky. Vzhledem k výjimečnosti dramaturgie a vlastnímu inscenačnímu výsledku se budu této inscenaci věnovat v obsáhlejší samostatné recenzi, která následuje za tímto článkem.
Spolek divadelních ochotníků ze Žamberka nastudoval v režii Lenky Semrádové hru anglického autory Saula O´Harryho Oženit se, to je vždycky riziko. Tuto konverzační salónní komedii s přídechem „detektivky a staré dobré Anglie“ sehrál soubor disponující dobrým typovým obsazením a výborným řemeslným zázemím všech protagonistů, mj. s mimořádnou schopností jednat slovem, což se už málokdy vidí. Hereckému kolektivu souboru bylo také proto uděleno čestné uznání za ztvárnění rolí s přihlédnutím ke stylové čistotě. Režii a hercům se podařilo to, co bývá v našem prostředí obtížné, a sice v jednotě stylu ztvárnit anglickou vyšší společnost. To se stalo odrazovým můstkem k uplatnění vpravdě anglického humoru. Viděli jsme inscenaci na velice pěkné úrovni téměř ve všech jejich složkách. Domyšlení by si zasloužilo scénografické řešení hracího prostoru a některé drobnosti mající rovněž souvislost s výpravou. Vlastně jakoby, zejména pokud jde o režijní a herecké zvládnutí hry, nebylo co nabídnout k řešení, neboť vše se zdálo, až na zmíněnou scénografii, v pořádku. Ono „jakoby“ tu však sehrálo roli do té míry, že tento pěkný inscenační výsledek nebyl oceněn ještě více, např. doporučením na národní přehlídku bez zaváhání. Problém je tu stejného rodu jako u bezmála všech inscenací na ústecké přehlídce: rezignování na povahu textové předlohy, zde konkrétně na žánr konverzační komedie a jeho výrazové prostředky. Zkrátka, žamberskému provedení chyběly ony tzv. „nožičky“, bez nichž nelze dosíci stylizace, kterou autor a jeho hra předpokládají k plnému zasažení publika. Z konverzační komedie zůstal, navzdory nebývalé pečlivosti a umu, realistický civilní obraz ze života. Nadhled a nadsázka, které v sobě hra obsahuje, tu a tam probleskly (např. u Michala Belobrada v roli Perkinse, ale i jinde), avšak inscenaci jako celku se nedostaly patřičnou měrou. Přesto odborná porota po zmíněném zaváhání inscenaci doporučila k výběru do programu národní přehlídky.
Divadelní program ZLOM VAZ PO 1. uzavřel svým vystoupením DS Lyra Jeseník s inscenací hry Radoslava Dubanského Fet. Autorův text je z rodu tzv. naučných her. Vznikl účelově na pomoc řešení drogové problematiky. Režisérka Ludmila Liberdová je vedoucí protidrogového centra a inscenaci chápala jako součást širšího programu, tj. neslibovala si, že by hra sama o sobě byla dostatečnou látkou k objasnění drogové problematiky, ale pojímala ji spíše jako impuls pro následné rozpravy odborníků či těch, kdo následky užívání drog okusily na vlastní kůži. Byl to přístup adekvátní Dubanského textové předloze, která více méně nastiňuje jevové stránky toho, jak se lze dostat do osidel drogové závislosti a s čím se lze v této oblasti setkat. Méně pak odkrývá příčiny toho, proč dochází k uchýlení se k drogám. Až na některá dílčí nedořešení některých obrazů (např. hádky Lídy a Ivana) a řešení části simultánní scény (byt podnikatele) byla na inscenaci vidět poučená režie i dobrá herecká vybavenost většiny členů souboru. Nicméně, řídká, přímočará a po jevových stránkách problému klouzající textová předloha neumožnila zprostředkovat více, než bylo výše pojmenováno. Pro divadlo jako druh umění je to poněkud málo.
Už v úvodu jsem napsal, že ZLOM VAZ PO 1. byl přehlídkou uspěchanou. Pravda je to, že porota ve složení Filip Nucolls, Karel Semerád a Milan Strotzer s tajemnicí Mirkou Císařovou se nezastavila od prvního setkání před zahájením přehlídky v pátek v podvečer až do vyhlášení výsledků v neděli večer a pociťovala silně nedostatek času jak na to, aby si třídila své postřehy a názory, tak na rozpravy k jednotlivým představením za přítomnosti účastníků přehlídky, na nichž se jednotlivostmi mohla zabývat jen sporadicky. To byla škoda zejména pro soubory, které měly chuť naslouchat a postřehy „čerstvých očí“ zužitkovat pro dopracování svých stávajících inscenací či pro práci budoucí. Je třeba však rovněž konstatovat, že organizace přehlídky byla jinak zvládnuta na poprvé tak, že nenastaly žádné viditelné zádrhele a problémy. Měl jsem pocit, že se soubory zúčastněné na přehlídce cítili dobře. Organizátoři pro ně připravili na sobotní večer i společenské setkání při hudbě a tanci, jež opatovický soubor spestřil svým vystoupením Travesti show.
Nejsem zasvěcen do vztahů, které panují v Ústí n. O. mezi jeho několika divadelními soubory, městem a jeho kulturním zařízením. Z kusých informací jsem pochopil, že přehlídka nevzešla z „tahu za jeden provaz“. Nevím zasvěceně proč tomu tak bylo, vím jen, že když všichni za onen pomyslný provaz táhnou společně, dá se dojet s divadelní károu nejdál. Přeji upřímně ústeckým šťastnou dlouhou cestu.
Milan Strotzer